Ekonom David Marek, člen Národní ekonomické rady vlády, hlavní ekonom skupiny Deloitte a poradce Petra Pavla pro ekonomické otázky, ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ hodnotí ekonomický vývoj. Mimo jiné říká, že výše úrokových sazeb by měla být podle příslušných modelů vyšší oproti současnému stavu až o polovinu (tedy namísto současných sedmi procent by měla být na úrovni 10 až 11 procent), glosuje kompetence členů bankovní rady ČNB („byť jsou v zákoně vágně vymezené, aktuálně je naplňují dva, maximálně tři členové bankovní rady“) a řeší, co dál s veřejnými financemi – a jak je co nejlépe konsolidovat. Zároveň pak předvídá vývoj na trhu nemovitostí či na trhu práce a hodnotí, jaký cit pro ekonomiku má jeden z favoritů prezidentské volby Petr Pavel.
O víkendu guvernér ČNB Aleš Michl pro TV Prima uvedl, že v úvodních měsících letošního roku bude inflace stále okolo 20 procent, úrokové sazby jsou však řadu měsíců stabilní. Dělá podle vás ČNB vše pro to, aby porazila inflaci?
Inflace je bezpochyby aktuálně největší ekonomický problém Česka – žádné jiné záležitosti nedosahují takového dopadu na životní úroveň Čechů jako právě růst spotřebitelských cen. Je to vidět na propadu průměrné reálné mzdy, je to vidět na znehodnocení úspor, je to vidět na tom, že lidé kvůli tomu začali poměrně výrazně šetřit. A proto si myslím, že bychom tomu měli věnovat opravdu velkou pozornost a udělat vše pro to, abychom se tohoto problému co nejdříve zbavili.
Dlouhodobě nejefektivnějším nástrojem proti inflaci je nezávislá a odborná měnová politika. Ta se však nemá ohlížet na to, co dělá fiskální politika, obě dvě části hospodářské politiky jsou nezávislé: pokud si centrální banka chce udržet nezávislost, neměla by mluvit do práce ministrů financí a ministr financí potom nechá volné ruce centrální bance.
Právě takové apely však od guvernéra Michla v poslední době slyšíme.
Odvolávání se – ať už guvernéra nebo jiných členů bankovní rady – na to, že teď tu práci s inflací má odpracovat fiskální politika, tedy vláda, je špatně. Měnová politika má odpracovat práci s inflací za všech okolností, ať je nastavení fiskální politiky jakékoliv.
Jak jsem zmiňoval, nejefektivnějším nástrojem centrální banky jsou úrokové sazby, sekundárním nástrojem, který by připadal do úvahy, je pak devizový kurz. Ovšem pokud bychom měli přes něj eliminovat dvacetiprocentní inflaci, znamenalo by to tak brutální posílení kurzu koruny, že bychom odepsali velkou část českého exportu.
Tedy i když se centrální banka teď chlubí, jak díky silné koruně bojuje proti inflaci: ona nebojuje, ona možná jen situaci nezhoršuje. Pro mě osobně však centrální banka v polovině loňského roku rezignovala na svůj mandát, aby dosahovala cenové stability.
Fiskální versus monetární politika
Ze slovních vyjádření některých členů bankovní rady či guvernéra je cítit nejen obava o měnovou politiku, ale i o hospodářský vývoj, respektive o to, jak by se vyšší sazby projevily na vývoji ekonomiky.
Mandát České národní banky zakotvený v Ústavě je zcela jasný a mluví pouze o cenové stabilitě a finanční stabilitě, nikoliv o podpoře hospodářského růstu. Pokud by ekonomika směřovala do recese a zároveň zde byla vysoká inflace, pak je potřeba se zamyslet nad celkovým mixem měnové a fiskální politiky. Měnová politika ale nemá v popisu práce vytahovat ekonomiku z recese.
Navíc, stále jasně vidíme působení domácí poptávky na inflaci. Domácí poptávka není heterogenní: zatímco velká část domácností už šetří a vysoké ceny energií opravdu sahají na jejich životní úroveň, je zde stále nemalá část té domácí poptávky, která je ještě poměrně silná. Ostatně, například ještě loni v létě cestovky hlásily, že všechny zahraniční zájezdy jsou beznadějně vyprodané – stále tady je skupina lidí, kteří se s tou inflací dokáží vypořádat a generují nějaký inflační impuls, na který by Česká národní banka měla reagovat.
Vyšší úrokové sazby by mohly vést k tomu, že bychom se s vysokou inflací rychle vypořádali, a o to rychleji bychom mohli snížit úrokové sazby v budoucnosti. Když to řeknu lékařskou analogií, pokud nyní máme chřipku, je lepší si zajít k lékaři, nechat si předepsat léky a vyléčit se z ní za týden, než ji přecházet a ve finále ji mít měsíc. Pokud bychom nyní měli vyšší úrokové sazby, už za půl roku bychom je mohli začít postupně snižovat – a ve výsledku by to pro nás bylo levnější než držet současné sedmiprocentní sazby další dva až tři roky.
Je pro vás osobně čitelné, jakou politiku centrální banka prosazuje?
Pro mě v poslední době přestala být Česká národní banka čitelná, srozumitelná a transparentní – a to jsou přitom klíčové atributy k tomu, aby si udržela důvěryhodnost. Jakmile nebude transparentní, nebude čitelná a nemůže být ani důvěryhodná.
Pokud není ČNB čitelná pro vás jako respektovaného ekonoma, co z toho vyplývá pro stát a pro občany?
Může to znamenat to, že náklady na krocení inflace budou vyšší, než kdyby se chovala zodpovědnějším a srozumitelnějším způsobem.
V poslední době se guvernér Aleš Michl obrátil s apelem na domácnosti, aby více šetřily. Je to podle vás smysluplná výzva?
Pokud centrální banka chce, aby lidé více šetřili, má zvýšit úrokové sazby, to je nejefektivnější motivace k tomu, aby lidé odložili svoji současnou spotřebu a raději vyhledali nějaký finanční produkt nebo spořicí účet, kam ty peníze odloží.
Pokud je ale inflace 15 až 20 procent a základní úroková sazba je sedm procent, znamená to, že reálné úrokové sazby jsou hluboce záporné. Dokonce nejzápornější za několik desetiletí a touto optikou je současná měnová politika extrémně uvolněná. Jestliže centrální banka chce, aby lidé více spořili, pak nemůže mít takto extrémně uvolněnou měnovou politiku, ale měla by mít svou politiku minimálně neutrální. Současné reálně záporné úrokové sazby jsou naopak demotivací k tomu, aby lidé spořili, protože vědí, že jejich úspory se jim znehodnotí inflací.
Kompetence bankovní rady
Z vašeho pohledu, okolo jakých hodnot by měla nyní být hlavní sazba?
Já – možná na rozdíl od bankovní rady České národní banky – důvěřuji odbornému aparátu ČNB, který ukazuje, že úrokové sazby by měly být podle původního modelu, podle kterého se banka chovala ještě do poloviny loňského roku, mezi deseti a 11 procenty. To by mělo být dostačující k tomu, aby se inflace začala snižovat.
I příklady z osmdesátých let z USA ukazují, že když to nejde jiným způsobem, musí být centrální banka natolik razantní, že musí nastavit úrokové sazby výše, než je inflace. Když USA čelily v 70. a 80. letech následkům ropného šoku, dosáhla inflace dvouciferných hodnot. Tehdejší šéf FEDu Paul Volcker v reakci neváhal zvýšit hlavní úrokovou sazbu až na 20 procent, právě proto, aby reálná úroková sazba byla výrazně kladná a aby pomohla stlačit inflaci. Naše modely jsou po 40 letech daleko robustnější a sofistikovanější a jeden z těchto modelů, který má Česká národní banka k dispozici, ukazuje, že bychom měli základní úrokovou sazbu zvýšit na 10 až 11 procent – a to by měla bankovní rada ČNB akceptovat.
Americký boj s inflací v 70. a 80 letech se často dává za příklad – ovšem neposunuly se od té doby jak trhy, tak naše porozumění tomu, jak inflace funguje?
Samozřejmě dnes máme sofistikovanější finanční trhy a finanční produkty, bankovní sektor hraje trošku jinou roli, ale ten základní princip, základní poselství zůstává stejné. V tom se nějak měnová politika a její pohled na inflaci nezměnily.
V podcastu Hospodářských novin jste uvedl, že „přestože kompetence člena bankovní rady jsou v zákoně vágně popsané, tak je aktuálně naplňují možná dva, maximálně tři lidé z bankovní rady“. Předpokládám, že se váš komentář vztahoval k ustanovení, podle kterého je člen bankovní rady „v měnových a bankovních záležitostech uznávanou a zkušenou osobností.“ Můžete to rozvést?
Jde o můj osobní pohled a znalost osobností české ekonomie, které máme pro tuto funkci k dispozici, ať již na domácí půdě nebo mezinárodních institucí. Napadá mě celá řada jmen, které mají vzhledem ke svým zkušenostem a ke svým kariérám výrazně vyšší kvalifikační a odborné předpoklady, než lidé, kteří dnes reálně vykonávají měnovou politiku.
Míříte nyní na poslední kolo obměny ČNB?
Myslím si, že to v některých případech platilo i v historii, ale možná to nebylo v takové četnosti, jako je tomu aktuálně.
