Ultimátním cílem evropské Zelené dohody je dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050. To se ale nepovede bez metody CCS, tedy bez metody ukládání oxidu uhličitého pod zem. „Existuje totiž řada průmyslových odvětví, kde můžete emise snížit jen do určité míry. Dále ale už CO2 vzniká z podstaty věci – například při pálení slínku v cementárně. A pokud skutečně chceme uhlíkovou neutralitu, není moc jiných cest než tyto nutné emise CO2 zachytit a uložit pod zemí,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Vít Hladík z České geologické služby.
Dá se metoda CCS popsat několika slovy?
Základní princip je velmi prostý a lze ho vlastně vyjádřit čtyřmi slovy – vraťme uhlík pod zem. Metoda CCS vychází z anglického spojení Carbon Capture and Storage, jde tedy o zachytávání a ukládání uhlíku, respektive v tomto případě oxidu uhličitého, v podzemních strukturách. Celá myšlenka spočívá v tom, že poté, co jsme z podzemí v nějaké formě – jako uhlí, ropu, nebo třeba vápenec – vytěžili uhlík, který jsme poté na povrchu využili pro náš blahobyt, tak se ho nyní potřebujeme zbavit, aby nám jako skleníkový plyn nedělal neplechu v atmosféře.
U průmyslových podniků, které fosilní zdroje využívají, se tedy v rámci metody CCS nainstaluje zařízení, které oxid uhličitý separuje od spalin nebo odpadních plynů a pak se plyn potrubím nebo v cisternách dopraví na vhodné místo a uloží do vhodné geologické struktury. Tam zůstane navždy uvězněn a izolován od atmosféry.
Tato technologie není nijak nová, v poslední době se však o ní hovoří s obnoveným zájmem. Proč?
Máte pravdu, technologie existuje už od 70. let minulého století, primárně se však používala pro intenzifikaci těžby ropy. Klimatický aspekt se objevil asi o 20 let později. A proč se o CCS nyní začíná více hovořit? Má to dvě poměrně jednoduchá vysvětlení. Prvním důvodem je přijetí evropské Zelené dohody, která počítá s dosažením uhlíkové neutrality v roce 2050. Tato dohoda vysílá poměrně jasný signál evropskému průmyslu, že jejich byznys v dosavadní podobě už nebude možný – a že se svými emisemi budou muset něco dělat.
Druhým důvodem obnoveného zájmu o CCS je pak poměrně výrazný růst cen emisních povolenek v rámci evropského systému emisního obchodování. Aktuálně se povolenky už nějakou dobu drží na úrovni 50 euro za tunu, což pro zařízení, která CO2 emitují, znamená obrovské finanční náklady – pokud si uvědomíte, že větší zařízení vypouštějí do ovzduší statisíce až miliony tun CO2 ročně.
