Feminismus začal požírat sám sebe. EU dává miliardy do něčeho, co nepřináší požadované výsledky, tvrdí Fialová

Jitka Fialová ze Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity zaujala nedávno na odborné konferenci QAK 2021 (dialog mezi vědou a praxí) přednáškou, která zpochybňuje miliardové investice EU do takzvané genderové politiky. Fialová při porovnání dat došla k závěru, že v řadě zemí, které jsou v čele žebříčku genderové rovnosti, je situace žen v některých ohledech paradoxně horší než v těch státech, které na genderová témata až tolik nedbají. V rozhovoru s INFO.CZ Fialová vysvětluje, proč by podle ní toto zjištění mělo vést ke změně.

Pokud vaší přednášce dobře rozumím, pak lze v podstatě říci, že příliš velká snaha o genderovou rovnost ubližuje ženám. Je to tak?

Takhle je to až moc zjednodušující zkratka, určitě to totiž neplatí nijak obecně, v určitých aspektech ale může. Postavila jsem vedle sebe data ze zemí, kde je velmi vysoká rovnost žen a mužů, což jsou severské země či země západní Evropy, oproti třeba střední a východní Evropě, kde tzv. index genderové rovnosti takových hodnot nedosahuje. Porovnávala jsem třeba statistiky velmi důvěryhodného Eurostatu o domácím násilí, znásilněních, vraždách žen či uznávané studie ohledně kvót na ženy na manažerských postech. A ukázalo se, že je tu rozpor mezi teorií a realitou.

V čem konkrétně?

Průkazně se ukazuje, že v zemích, které jsou Evropským institutem pro rovnost pohlaví (známý pod zkratkou EIGE) hodnoceny jako nejvíce pokrokové, je zároveň evidovaný v přepočtu na obyvatele nejvyšší počet případů zmiňovaných nejtěžších forem násilí na ženách, čemuž má právě prosazování principů větší rovnosti pohlaví (tzv. genderového mainstreamingu) zabránit.

O jaké země se jedná?

Konkrétněji například v Anglii a Walesu, zemích, které jsou považovány za lídry v prosazování progresivních genderových politik, evidují dnes statistici na 100 000 obyvatel zdaleka nejvíce případů sexuálního násilí, celkem 275, z toho 90 % na ženách. Ve Švédsku, opět považovaném za vzor snahy o genderovou rovnost, jsou tato čísla také vysoká. Na 100 000 obyvatel připadá 190 případů sexuálního násilí a 75 znásilnění. Každý si to může na Eurostatu dohledat.

A jak je to pro porovnání třeba v Česku?

V Česku připadá na 100 000 obyvatel zhruba 13 případů sexuálního násilí a 6 znásilnění. Přitom rozhodně nejsme hodnoceni ve snaze o rovnoprávnost jako premianti. V EU jsme šestí od konce.

Jitka Fialová

Manažerka a matka 3 dětí. Na ZSF JČU je doktorandkou a zabývá se primárně tématem psychosociálních důsledků křivých obvinění z násilí při rozvodech.

Projevuje se tento rozpor i v jiných oblastech?

Ano, v severských zemích je třeba i přes zavedené povinné 40% kvóty na ženy na manažerských pozicích v soukromém sektoru jen 13 % žen. Ve střední Evropě kvóty nejsou a žen ve vedení je zhruba 32 %. Dá se tak říct, že energie a zdroje vynaložené na zavedení těchto opatření neodpovídají celkovému výsledku. V odborné zahraniční literatuře se tomuto jevu začalo říkat paradox genderové rovnosti, to bylo i hlavní téma mé přednášky. V Česku se o něm totiž prakticky nemluví a spíše tu jsou jen lakovány na růžovo všechny potenciální přínosy rovnosti pohlaví, případně zase z druhé strany odmítání úplně všeho. Chybí mi tu vyváženější diskuze založená na analýze tvrdých dat.

Na to bych ale argumentoval tím, že přece nelze při podobných srovnáních zapomínat na různé životní podmínky, kulturu a mentalitu jednotlivých národů. Třeba počet sebevražd ve Skandinávii přece není důkazem špatné životní úrovně Švédů či Norů…

To máte určitě pravdu. Ale genderová politika přece s takovými rozdíly nepočítá. Hnutí za genderovou rovnost, prosazované zejména feministkami, předkládá úplně stejný návod pro dosažení rovnosti pohlaví ve všech zemích. Jinými slovy jsou zastánci této politiky zřejmě přesvědčeni, že stejného cíle lze dosáhnout stejnými prostředky úplně všude. Všude mají pomoci genderové audity, genderové rozpočtování, genderové monitoringy, plánování, indikátory… Těch nástrojů je poměrně dost. Možná i tohle je důvod, proč to někde odmítají mnohem víc než jinde. Jedna velikost nemůže sedět vždy všem.

Pokud bychom pominuli různé společenské a kulturní rozdíly v různých zemích, čím je tedy vysvětlitelný fakt, že míra násilí a útoků na ženy je vysoká tam, kde se stát snaží o genderovou rovnost?

Nemyslím, že musí být nějaká přímá úměra mezi tímto úsilím a násilím. V některých státech, třeba ve Švédsku, byl počet znásilnění a násilí v rodinách pravděpodobně vysoký i před intenzivní kampaní za rovnoprávnost. Každý stát má trochu jiné výchozí podmínky. Ta čísla nám ukazují něco jiného. Jednoznačně dokládají, že deklarované úsilí za rovnoprávnost pohlaví, financované miliardami korun z veřejných prostředků na různé programy a neziskové organizace, může možná přinést nějaké dílčí výsledky, ale míru násilí ve společnosti nesnižuje a je otázka, jestli vůbec může. Jestli třeba nemají pravdu dřívější teorie o vzniku násilí, které říkají, že to může být přirozená věc či nějak nakumulovaná potlačovaná agrese.

Takovému výkladu příliš nerozumím. Můžete mi to blíže vysvětlit?

U prosazování rovnosti pohlaví se vychází z myšlenky, že je násilí genderově podmíněné, tedy děje se ženám, protože jsou ženy. Ženy jsou prý celá léta diskriminované muži, kteří si zvykli na svou nadvládu. Jako kdyby se mezi sebou třeba nevraždily gangy mužů, různá vojska, žena nedokázala ublížit jiné ženě… Přiznávám se, že se v tomto kloním spíše k teoriím tzv. genderových skeptiků a jsem přesvědčená, že míra agrese u mužů a žen je velmi podobná. Jen muži jdou spíše rychlou cestou fyzického násilí a ženy, které se silou mužům obecně nemohou rovnat, spíš využijí psychického násilí, které je ve svých důsledcích ještě ničivější než fyzické, jen není vidět. Modřina se vám zahojí, ale psychické trauma můžete mít celý život.

Proč má tedy podle vás stále přednost jen jeden pohled na takzvanou genderovou nerovnost?

Je to dlouhodobější spor. V posledních letech ale minimálně vědecké databáze doslova válcují už jen články a studie založené na genderových teoriích a nutnosti řešit především rovnost mužů a žen. Z mého pohledu se pak požadovaný účinek celkově prostě nedostavuje, spíš se roztáčí nekonečné kolo financování stále „vícegenderových neziskovek“. A všichni dělají, jako by se vlastně nic nestandardního nedělo, že je to asi takto správně. Jede se dál. Investovala by firma do vývoje výrobku, který jí nikdo nechce kupovat?

sinfin.digital