Zahraniční filmaři Česko milují. Máme tu jen jeden handicap, říkají producenti

HalfPageAd-1

Vojtěch Kristen

02. 02. 2020 • 14:00

Přesně za týden udělí akademici po 92. nejslavnější filmové sošky světa – Oscary. Jedním z mnohonásobných aspirantů je se šesti nominacemi i snímek Jojo Rabbit. Film, který má silný český přívlastek – točil kompletně v Česku; v Barrandovských ateliérech, v Žatci, v Brdech, v Lenešicích u Loun. Co je však možná důležitější, Češi na výsledné podobě filmu zanechali podstatnou stopu. Pracovali na něm totiž tuzemští maskéři, scénografové, kostyméři, dvojníci či asistenti. O špičkové úrovni těchto i dalších českých filmových povolání svědčí i skutečnost, že si scénografka filmu Nora Sopková vysloužila nominaci na Oscara v kategorii Nejlepší výprava. 

Mobile-rectangle-3

„Takový scénář jako Jojo Rabbit se nám dostane do rukou tak jednou za několik let,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Václav Mottl, jeden z majitelů a producentů společnosti Czech Anglo Productions, která film Jojo Rabbit produkovala. Nemá na mysli jen vycizelovaný scénář a hollywoodské herce, byť samotný příběh o mladém chlapci Jojovi zapáleném pro německou mládežnickou organizaci Hitlerjugend a jeho matce (Scarlett Johansson) zapojené do odboje slibuje silný filmový zážitek. Divokou kartou snímku je však především režisér Taika Waititi, který si kromě scénáře a režie zvládnul také zahrát roli chlapcova imaginárního excentrického a emočně poněkud nestabilního kamaráda – Adolfa Hitlera.

 

Film si do nedělního oscarového klání, které se odehraje v Dolby Theatre v Hollywoodu, nese celkem šest nominací. Kromě aspirace na nejlepší film loňského roku má i šanci na sošku pro nejlepší herečku ve vedlejší roli, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší střih, nejlepší kostýmy a nejlepší výpravu. A právě v poslední nominaci mají Češi želízko – výprava filmu se totiž uskutečnila pod taktovkou Češky Nory Sopkové.

O Oscara!

„Jestli jsem už při natáčení věděl, že produkujeme oscarový snímek? To nikdy nevíte. Ale když jsme s Kevanem (Van Thompsonem, Mottlovým společníkem v Czech Anglo Productions, CAP, pozn. red.) dostali ten scénář do rukou, věděli jsme, že jde o něco výjimečného. Věděli jsme, že se nám dostala do rukou šance na jedinečný film – a  přesně takové chceme dělat,“ vzpomíná Václav Mottl.

Paradoxně, Jojo Rabbit byl pro CAP snímek s docela malým rozpočtem, dohromady stál 14 milionů dolarů (asi 320 milionů korun). O to větší hrdost pak producenti pociťují vzhledem k jeho úspěchu. „Pro mě je produkce takovýchto výjimečných filmů – byť s menším rozpočtem, a tedy i s menším fee – mnohem podstatnější, než třeba kdybychom dělali marvelovky,“ vysvětluje Kevan Van Thompson.

Jsou to přitom právě skvělé schopnosti českých filmových profesí – scénografů, kostýmních výtvarníků, uměleckých maskérů – které dělají Česku u zahraničních filmařů skvělou pověst, a kvůli níž se filmové štáby do Česka rády vracejí. „Podle mě je z pohledu filmové produkce nejžádanější Velká Británie, po ní je ale z pohledu kvality Česká republika. Němci by se asi za tahle slova čílili, ale já vidím, že to zde děláme lépe,“ říká Kevan Van Thompson. Brit, který do Česka poprvé přišel v roce 1994 točit krátký film pro BBC. Pak tu ale potkal svou budoucí manželku a už v Česku zůstal. „Tehdy, v 90. letech, tu bylo hodně lidí, kteří sice měli zkušenost s tím, jak dělat filmy, ale jen málo těch, kdo by se věnoval zahraničním filmařům. Úroveň angličtiny tu byla tehdy hrozná, převládal stále komunistický styl práce,“ vzpomíná Van Thompson na proměny české filmařiny. 

Nešťastné pobídky

Česko je pro zahraniční filmaře atraktivní, kromě schopných lidí, filmové tradice, skvělé infrastruktury a fotogenických filmových lokací v čele s Prahou má však jeden atribut, ve kterém oproti konkurenci – Maďarsku, Polsku, Irsku či Litvě – zaostává. Slabší filmové pobídky, tedy nižší státní tarif vrácených peněz, které zde filmaři za film utratí. V Česku máme 20 procent, v Evropě je standard třetina. 

Pobídky přitom paradoxně nemá ráda většina lidí z branže. Ti však zároveň jedním dechem přiznávají, že bez nich to také nejde. „Problém je v tom, že pobídky má celá Evropa. Pokud bychom je my zrušili, filmaři by zkrátka šli točit jinam,“ vysvětluje začarovaný kruh Helena Bezděk Fraňková ze Státního fondu kinematografie. Byznys a rozpočty jsou u filmu na prvním místě.

Česká republika v pobídkách oproti ostatním evropským zemím zaostává. Filmaři zde dostávají zpět pětinu svých utracených nákladů, pokud točí v Maďarsku, vrátí se jim 30 procent. Nejde ale jen o procenta. Problémové jsou i situace – jako se stalo loni – kdy v polovině roku pobídkovému fondu dojdou peníze. „Kvůli tomu Česku utekly desítky filmových projektů. Jenom my jsme přišli o jeden celovečerní film od Warner Brothers a o televizní sérii,“ vzpomíná na loňské sucho Václav Mottl. Filmaři jdou zkrátka především tam, kde jsou pobídky na stole. 

A přestože pobídky znamenají rozpočtový výdaj ze státní kasy, studie ukazují, že z dlouhodobého pohledu se jedná hlavně o investici. Na každou vydanou korunu se totiž až koruna padesát do státní kasy vrátí. „Je nespočet studií na to, že do rozpočtu díky pobídkám přijde víc peněz, než kolik se vydá. Kdybychom pobídky neměli, tak sem filmaři nepřijdou a určité množství peněz, v řádu miliard korun, se zde neutratí. A když se tu neutratí a nezaměstnají se lidi, nebudou se z toho platit daně, poplatky a odvody…“ vysvětluje Mottl.  

Šéfe, přidejte

Výše, respektive níže, českých filmových pobídek, si ale vybírá své oběti i sama o sobě. „My jsme samozřejmě rádi i za 20 procent, ale ideálem by bylo zvýšení alespoň na 25 procent. Přišli bychom tím o handicap vůči ostatním zemím,“ míní Mottl. Než ale k případnému růstu tarifu dojde, musí se producenti s nevýhodou oproti ostatním státům prát, jak to půjde. „Protože máme nižší pobídky, snažíme se alespoň plusové body nahnat jinde. Jednou z cest je i snaha nenafukovat si vlastní rozpočty,“ objasňuje Mottl. To ovšem znamená, že platy některých filmařských profesí se za posledních 15 let nezměnily. 

„Všichni čeští producenti se snaží platy nezvyšovat, právě proto, abychom byli konkurenceschopní vůči ostatním státům. U nás v produkci se tak nepřidávalo posledních deset let, možná sem tam někomu o pár stokorun, když nebylo zbytí. Ale přidat o tisíce nebo desetitisíce? Zapomeňte; byť by si to ti lidé možná i zasloužili,“ přiznává Mottl.

Štáb politiku stagnace platů podle něj chápe, byť se mu pochopitelně nelíbí. „Lidi za mnou sice chodí a stěžují si – a já jim rozumím. Jenže já mám dvě možnosti – buď jim můžu přidat a pak budeme mít všichni mít méně zakázek, lidé nebudou mít tolik práce a naše stavy začnou řídnout. Anebo to skousneme,“ popisuje Mottl své možnosti. 

Podle producenta se tak okolo filmu „motá“ především skupina lidí, kteří svou práci dělají z jiného důvodu než pro peníze. „Podle mě by peníze ani neměly být hlavní motivátor. Jasně, všichni potřebujeme jíst a platit složenky. Všichni jsme u filmu proto, abychom se tím uživili. Ale podle mě to ti praví filmaři nedělají jenom kvůli tomu. Dělají to proto, že je okolí filmu baví, přitahuje. A to je pak poznat i na jejich práci, což je část tajenky, proč se sem zahraniční filmaři tak rádi vracejí,“ míní Mottl.

Podle Mottla i Van Thompsona je proto nyní jedním z hlavních úkolů českého filmového průmyslu vychovat další generaci schopných profesionálů doprovodných filmařských profesí. „Spousta z nás stárneme, navíc je důležité se s dalšími producenty neboxovat o konkrétní lidi. Proto se snažíme mladé nadšence sami vychovávat,“ říkají.

Právě důraz na to, aby jak školy, tak filmové produkce vychovávaly schopné lidi „od filmu“ může zaručit, že se v Česku bude točit stále více filmů s oscarovými ambicemi. A že bude stále více českých profesionálů nominováno na nejcennější filmovou sošku. „A pokud se nám k tomu podaří postavit ještě několik filmových ateliérů a vysvětlit politikům, proč je třeba zvýšit filmové pobídky, jsem přesvědčený, že z Česka uděláme naprosto výjimečnou filmovou zemi, která bude z pohledu amerických filmařů evropskou jedničkou,“ uzavírá Kevan Van Thompson. 

SDÍLET

Billboard-bottom-1