Sociokulturní revoluce stojící na pilířích Woke Culture, Cancel Culture či Call-out Culture představuje pro novináře minové pole, ve kterém je extrémně těžká orientace. K odpálení výbušniny stačí jediný neuvážený tweet či příspěvek na Facebooku.
Alison Romanová, New York Times, květen 2020
Alison Romanová proslula na sociálních sítích coby kuchařka, která sdílí jednoduché recepty na dobrá jídla. Zároveň byla publicistkou, vydala několik knih receptů a měla sloupek v deníku New York Times. Fanoušci si ji oblíbili hlavně pro její autentičnost. Nejúspěšnější kuchařku pojmenovala Nothing Fancy — vystupovala bez přetvářky.
To se ale nadějné hvězdě sociálních sítí nakonec nevyplatilo. Loni v květnu během rozhovoru pro magazín New Consumer totiž kritizovala své konkurentky Chrissy Teigenovou a Marii Kondoovou — Romanová zmínila, že se obě „zaprodávají“ své slávě. „Teigenová začala úspěšnou kuchařkou, ale od té doby se pořádně posunula. Boom, vlastní sada nádobí v obchodním domě Target. Boom, profesionálně spravovaný instagramový účet, který vypadá jako contentová farma. To je přístup, který mě děsí, něco takového nechci dělat,“ uvedla Romanová.
Jenže na sociálních sítích masivně narazila. Lidé si její kritiku vyložili — bůhvíproč — jako rasistické útoky, které činila z pozice „privilegované bílé ženy“. V reakci na vlnu nevole pak deník New York Times pozastavil její pravidelný sloupek, ke konci roku pak s Romanovou ukončil spolupráci.
WHERE can I find this shirt?
— Casey Liston (@caseyaliston) November 18, 2019
James Bennet, New York Times, červen 2020
Bennet je asi největší obětí honů na mediální čarodějnice. Šéf názorové rubriky New York Times se provinil pouze tím, že v deníku otiskl text arkansaského republikánského senátora Toma Cottona. Politik v něm v návaznosti na násilnosti spojené se smrtí George Floyda, které se v té době odehrávaly v řadě amerických měst, argumentoval, že je třeba povolat na pomoc armádu.
Na první pohled nešlo o žádný extremistický článek — pokud by vyšel jinde než v USA, nejspíš by pouze vyvolal veřejnou debatu. Jenže stať vyšla právě v Americe, v kolébce demokracie, kde se proti jejímu uveřejnění vzbouřila část zpravodajské i názorové redakce deníku. Řada novinářů na sociálních sítích uvedla, že „zveřejnění textu ohrožuje černošské zaměstnance New York Times“. Novinářka Michelle Goldbergová text dokonce označila za „fašistický“. Bennet na začátku zveřejnění textu obhajoval, během několika dnů se za něj omluvil. Ani to však nestačilo, nakonec po dohodě s vydavatelem prestižního periodika odstoupil.
Stan Wischnowski, Philadelphia Inquirer, červen 2020
Jde o další novinářský pád spojený s násilnostmi, které vypukly po smrti černocha George Floyda. Dlouholetý šéfredaktor deníku The Philadelphia Inquirer, který magazín mimo jiné provedl úspěšnou digitální transformací, pyká za zveřejnění textu nazvaného Buildings Matter, Too (v překladu Na budovách také záleží). Jde přitom o zjevnou narážku na hnutí Black Lives Matter, kterou si však řada čtenářů vzala až příliš osobně — a volala po vyvození osobní zodpovědnosti.
Článek, ve kterém se architektka Inga Saffronová zabývá škodami na budovách během násilných demonstrací v amerických městech, vyvolal pozdvižení jak u veřejnosti, tak u 44 černošských redaktorů deníku. Ti se proti textu vymezili ve veřejném dopise a navíc další den na protest nepřišli do práce. „Už jsme unaveni tím, že se roky snažíme budovat vztahy s našimi komunitami, které se však následně bleskově rozpadnou kvůli podobným zbrklým a neempatickým rozhodnutím,“ napsali.
Vedení deníku se následně za článek a zejména za jeho titulek omluvilo. Omluva však nebyla dostatečná, Wischnowski proto po dvaceti letech ve vedení Philadelphia Inquirer skončil.
