75 let od konce 2. světové války: Několik poznámek o relativitě dobra a zla v dnešním světě

Martin Kovář

08. 05. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na den přesně před pětasedmdesáti lety, 8. května 1945, skončila podpisem německé bezpodmínečné kapitulace v Remeši druhá světová válka v Evropě. V Asii a v Pacifiku se ještě bojovalo, na „starém kontinentě“ už ale lidé mohli slavit toužebně očekávaný mír. Nejstrašnější vojenský konflikt v dějinách s desítkami milionů mrtvých a bezprecedentní, do té doby nepředstavitelnou hrůzou holocaustu byl u konce. Život šel ale dál. Bylo třeba potrestat viníky, kteří zůstali naživu, spočítat mrtvé a škody obecně a také, v neposlední řadě, vykročit do nového, poválečného světa. Ten se, bohužel, nenesl v duchu smysluplné mezinárodní spolupráce a „budování nového Jeruzaléma“, ale byl silně poznamenán tíživou atmosférou studené války a hrozbou jaderné apokalypsy.

Zatímco vojenské výsledky druhé světové války byly jednoznačné, politické důsledky šesti let boje na život a na smrt byly v řadě ohledů problematické. O jedné věci nicméně nebylo pochyb: obludné zlo, ztělesněné německým nacismem, italským fašismem a jejich spojenci bylo na všech frontách poraženo. Hlavní viníci buď spáchali sebevraždu (Hitler, Himmler, Goebbels), byli zabiti (Mussolini), anebo čekali na soudní proces v Norimberku (Borman, Göring, Ribbentrop a další); další, níže postavené čekal podobný osud. Evropa byla zmrzačená, zbídačená, ale – jak se alespoň zdálo – svobodná, přesněji řečeno osvobozená, protože právě se svobodou byl – v jejích některých částech – problém.

V květnu 1945 nemohl nikdo soudný pochybovat o tom, že hlavním vítězem války v Evropě je, aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat podíl západních spojenců na porážce nacismu a obecně řečeno fašismu, Sovětský svaz. Právě na tzv. východní frontě se primárně rozhodovalo o konečném výsledku světového konfliktu, všechna ostatní bojiště byla při veškerém respektu sekundární. Velká část obyvatel zemí, obsazených v uplynulých letech Německem, pociťovala upřímnou vděčnost vůči sovětským osvoboditelům, bez ohledu na dílčí excesy, ke kterým při postupu Rudé armády Evropou docházelo; ve srovnání s tím, čemu musely podrobené země ještě nedávno čelit, se ostatně jevily jako takřka bezvýznamné.

V euforii z vítězství se ovšem nezřídka zapomínalo na několik důležitých věcí. Na prvním místě šlo o to, že v době, kdy válka začala, tj. v září 1939, si stalinistický Sovětský svaz a nacistické Německo na základě nechvalně proslulé smlouvy Molotov-Ribbentrop ze srpna toho roku rozdělily Polsko a sféry vlivu ve střední a východní Evropě a následně se navzájem (oboustranně výhodně) podporovaly, dokud to Berlínu vyhovovalo, přesněji řečeno do té doby, než se Hitler cítil natolik silný, aby mohl na „Rusko“ zaútočit, a realizovat tak svoji představu o kolonizaci „Východu“, o vyhubení a zotročení tamního obyvatelstva a o vybudování autarkní tisícileté říše, ono nacistické „Drang nach Osten“…

Teprve tehdy Stalin pochopil, že v létě 1939 uzavřel „pakt s Ďáblem“, teprve v tuto chvíli začala Velká vlastenecká válka a teprve v tuto chvíli se Sovětský svaz postavil po bok Velké Británie, která byla s hitlerovským Německem ve válce již téměř dva roky a která dokázala, zcela osamocena, odrazit německou hrozbu ve spektakulární letecké „bitvě o Británii“ v létě a na podzim 1940.

V tutéž dobu, na sklonku jara 1941, se nový britský ministerský předseda Winston Churchill, celoživotní zásadový antikomunista, rozhodl uzavřít spojenectví se Sovětským svazem, protože nebylo možné jednat jinak. „V této konkrétní chvíli,“ vysvětloval premiér, „znamená nacistické Německo pro naši zemi a pro celý civilizovaný svět takovou hrozbu, že je třeba spojit se s kýmkoli…“ Poté už následoval známý bonmot o tom, že „kdyby Hitler napadl peklo, přinejmenším bych se pokusil říct něco pěkného o ďáblovi“.

Raději to ještě jednou zopakuji: „V této konkrétní chvíli,“ řekl Churchill, tedy nikoli „navždy“ a aniž by se vzdal třeba jen jediné z výhrad, které vůči komunismu obecně a vůči Sovětskému svazu a jeho vůdci konkrétně měl. V daný okamžik ale zkrátka neměl na vybranou. Takto a nejinak se tedy zrodilo válečné spojenectví, k němuž se v prosinci 1941 po napadení ze strany Japonska v Pearl Harboru a po následném vyhlášení války ze strany Německa a Itálie přidaly i Spojené státy americké.

Jednalo se, jak jsem již naznačil, o nepřirozené, okolnostmi vynucené spojenectví velmocí, jež se nemohly lišit více, jak pokud šlo o povahu jejich režimů (demokratická parlamentní monarchie a demokratická liberální republika versus komunistická diktatura), tak pokud šlo o válečné cíle a představy o poválečném uspořádání světa. Přetrvávající hrozba ze strany Německa, Japonska s dalších nepřátel ale držela toto spojenectví pohromadě včetně závazku, že nikdo ze spojenců neuzavře s Německem separátní mír a že se bude bojovat až do jeho bezpodmínečné kapitulace, což se také stalo. Až poté se jejich cesty, vzhledem k výše řečenému naprosto logicky, rozešly a výsledkem byl vznik tzv. bipolárního světa a tzv. studená válka, která trvala následujících více než čtyřicet let a která nejednou přivedla svět na pokraj nového velmocenského konfliktu.

Výše zmíněné rozdělení světa bylo nejzřetelněji patrné v Evropě, rozervané „železnou oponou“. Na západ od ní se s pomocí Američanů (Trumanova doktrína, Marshallův plán a Severoatlantická aliance) pozvolna resuscitovaly demokratické režimy založené na svobodě obecně, na svobodných volbách, vládě zákona a tržní ekonomice, na východ od ní ale vítěz války, Sovětský svaz, formoval svůj „východní blok“, tj. režimy (fakticky vzato) jedné, komunistické strany (ať už se jmenovala jakkoli) a totalitní „diktatury proletariátu“, tzv. „lidové demokracie“.

Svízel spočívala v tom, že tuto totalitu a režimy ke svému obrazu vytvářel státník, jenž svou legitimitu opíral o to, že na hlavu porazil „největší zlo v dějinách“ a osvobodil od něj velkou část Evropy. Zcela bezostyšně a zároveň nesmírně dovedně přitom využíval toho, že v očích mnoha lidí ve střední a jihovýchodní Evropě vítěz války nad fašismem logicky musel být protipólem nacistického zla, tedy oním velkým dobrem, mimo jiné i proto, že s ním řadu let úzce spolupracovali dva nejvyšší představitelé západních demokracií – britský premiér Churchill a americký prezident Roosevelt (a vlastně, na čas, i jeho nástupce Truman).

Tito lidé si ovšem v drtivé většině neuvědomovali, že ten, kdo bojuje proti velkému zlu nemusí nutně být velkým dobrem, ale že může být také zlem, které se dostalo s prvním zlem do konfliktu. V opojných měsících po 8. květnu 1945 si jen málokdo připouštěl, že v leninském a stalinském sovětském Rusku, respektive (od konce prosince 1922) Sovětském svazu zahubila komunistická vláda více lidí, než kolik jich padlo ve Velké vlastenecké válce, že se jednalo o režim, o jehož totalitní povaze nebylo nejmenších pochyb a že Stalin, ono ztělesnění vítězství a osvobození nad fašismem, stojí v čele vlády, jež je svou podstatou poraženému Německu velmi podobná.

A jsme u jádra problémů, které přetrvávají vlastně až do dnešní doby. Zatímco fašismus, nacismus a všechny jejich varianty a odrůdy jsou již tři čtvrtě století jednoznačně a po právu demaskované, zostuzené a odsouzené, u komunismu tomu tak z pohledu nemalé části společnosti včetně té české není. Komunistické strany jsou nezřídka v parlamentu a četní ideoví následníci učení Marxe, Engelse a Lenina (někdy i Stalina), ať už si říkají neomarxisté, progresivistická levice či radikální demokraté (!), se nijak netají svými cíli, které se, ořežeme-li je až na dřeň, více či méně blíží cílům „otců zakladatelů“.

Zatímco člověk v tričku s Adolfem Hitlerem, Heinrichem Himmlerem či Reinhardem Heydrichem by nepochybně a zcela oprávněně skončil před soudem, (zejména) mladé lidi s portréty masových vrahů, jakými byli Fidel Castro, Che Guevara, Mao Ce-tung, Vladimir Iljič Lenin a další, můžeme potkat na ulicích a v univerzitních kampusech (mimo jiné), aniž by to kohokoli znepokojovalo či rozhořčovalo.

Je tomu tak, přestože obě dvě ideologie, obě dvě tyranie, hnědá i rudá (včetně jejich odstínů), ne jenom jedna z nich, mají na svědomí desítky milionů životů, o nevyčíslitelných duchovních a materiálních ztrátách nemluvě, přestože jsou si v mnoha ohledech podobnější, než jsou jejich stoupenci ochotni přiznat, a přestože obě stojí v přímém kontrastu s liberální demokratickou společností, s vládou zákona a práva, se svobodou v nejvlastnějším slova smyslu. Počátek této smutné skutečnosti musíme hledat právě ve výsledcích, respektive v důsledcích druhé světové války, jejíž konec v Evropě si dnes připomínáme, v relativizaci zla, převlečeného uvěřitelně za dobro jenom proto, že porazilo jiné, srovnatelné zlo, které bylo pro tehdejší civilizovaný svět v danou chvíli nebezpečnější.

Třebaže mě skutečnost, že se dnes hnědé a rudé barvě neměří stejným metrem, trápí, jako celoživotní optimista jsem přesvědčen o tom, že budeme-li opakovaně připomínat, jak se věci mají, aniž bychom přitom, když už je řeč o druhé světové válce, jakkoli relativizovali její výsledky a aniž bychom jakkoli zpochybňovali nezměrné hrdinství a obrovské oběti sovětských vojáků, kteří padli, když hnali nacisty ze své země a když je vyháněli z okupovaných zemí ve střední a jihovýchodní Evropě, podaří se nám časem přispět k tomu, že svět, ve kterém žijeme, bude lepší než dosud.

SDÍLET