Charles de Gaulle: Muž, který nebyl ničím, a stal se vším

Tento muž hned dvakrát zachránil Francii, bez jakékoli nadsázky, před záhubou: nejprve za druhé světové války, kdy ji spasil před nacistickým Německem, a podruhé na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy zabránil občanské válce a stabilizoval stát v podobě páté republiky, která přetrvala dodnes.

Charles André Joseph Marie de Gaulle (1890–1970) pocházel ze zbožné katolické rodiny, a proto není žádným překvapením, že absolvoval jezuitskou kolej v Paříži a následně – neboť jej jak doma, tak ve škole vždy vedli k přísné disciplíně – respektovanou vojenskou akademii Saint-Cyr (École spéciale militaire de Saint-Cyr), kterou založil v roce 1802 Napoleon Bonaparte (první de Gualleovo „setkání s Prozřetelností“).

Za Velké (první světové) války (1914–1918) byl dvakrát zraněn a zajat Němci, jimž se pokusil několikrát uprchnout, avšak marně. Důležité nicméně bylo, že válku přežil a v hodnosti kapitána se vrátil do Francie.

Meziválečné období bylo pro ctižádostivého de Gaullea rozporuplné. Již v roce 1919 bojoval s Poláky proti ukrajinským nacionalistům a poté proti Sovětům. 

Po návratu do Francie přednášel od roku 1921 o vojenských dějinách na Saint-Cyr (mimochodem se zde o pouhý rok minul s jedním pro Československo významným Plzeňákem – Heliodorem Píkou), vystudoval Vysokou vojenskou školu a od roku 1925 působil jako pobočník válečného hrdiny maršála Philippa Pétaina.

Na přelomu dvacátých a třicátých let byl dislokován v Levantě, poté pracoval na ministerstvu obrany a v roce 1937, po povýšení na plukovníka, působil jako velitel tankového pluku. 

Prakticky po celých dvacet let přitom neúnavně upozorňoval na zaostalost francouzské armády a na nutnost její modernizace, zejména v práci O válečném řemesle (Vers l’armée de métier; 1934), kterou ale staří konzervativci na generálním štábu i politikové přijímali s nevolí a pohlíželi na ambiciózního (tehdy ještě podplukovníka) de Gaullea se značnou nelibostí. Na žádnou velkou kariéru to tehdy nevypadalo.

Když na jaře 1940 vpadli Němci vpadli do Francie, byl de Gaulle jmenován velitelem tankové divize. S ní se pokusil o odvážný útok, aby jednotky 6. francouzské armády mohly zaujmout obranné pozice, což tehdy s respektem kvitovali i Němci. 

Na konci května byl povýšen na brigádního generála, znovu se pokusil o protiútok vůči Němcům a znovu jej zastavil nedostatek tanků, mužů, munice a pohonných hmot; opět ale nadělal Němcům alespoň dílčí, jakkoli v rámci celé války nepatrné, starosti. Na počátku června 1940 jej premiér Paul Reynaud jmenoval státním podtajemníkem na ministerstvu války, a de Gaulle se tak stal politikem. 

Jeho boj proti kapitulaci Francouzů byl nicméně marný. Když 16. června požádal nový ministerský předseda, již výše zmíněný maršál Pétain, nacistické Německo o příměří, pochopil de Gaulle, že je ztracen. A následujícího dne, kdy už na něj byl ve Francii vydán zatykač, uprchl letecky do Británie.

To, co neznámý a de facto bezejmenný generál, „muž, který nebyl ničím“, na Britských ostrovech v následujících letech dokázal, je jeden z nejfantastičtějších příběhů moderních světových dějin. 

Doslova z ničeho vybudoval záhy, již v červnu 1940, organizaci s názvem Svobodná Francie (France Libre), která se stala faktickou exilovou vládou a jejíž ozbrojené Síly svobodné Francie čili Svobodní Francouzi (Forces Françaises Libres; FFL) pokračovaly v boji proti Německu a jeho spojencům všude, kde toho byly schopné.

De Gaulleův rozhlasový projev z 18. června 1940 byl pro mnoho Francouzů „jedinou nadějí, která jim v době nejtěžší jako osamocená hvězda svítila na cestu.“ Zatímco maršál Pétain a Pierre Laval zvolili ve vztahu k Německu ponížené patolízalství, servilitu a kolaborantství (loutkový vichystický stát nebyl ničím jiným), de Gaulleův protiněmecký odpor a heroismus stál na počátku cesty k budoucímu vítězství a k obnovení suverenity země.

Po osvobození v létě 1944 se generál de Gaulle stal šéfem prozatímní vlády, jenže jeho představy o budoucnosti země se rozcházely s realitou. Politicky roztříštěná parlamentní čtvrtá republika byla prakticky „neřiditelná“, což de Gaullea iritovalo a popuzovalo, stejně jako silné postavení komunistické strany kolaborující otevřeně se stalinistickým Sovětským svazem.

Když se v roce 1946 z vysoké politiky stáhl, zdálo se, že jeho velké veřejné angažmá končí. Politická strana Sdružení francouzského lidu (Rassemblement du Peuple Français; RPF), kterou po sobě zanechal, ale naznačovala, že sám nepokládá své politické působení jednou provždy za uzavřené.

Hluboká, prakticky permanentní vnitropolitická krize čtvrté republiky, jež se promítala i do politiky zahraniční, vyvrcholila na přelomu padesátých a šedesátých let. Po kolapsu v Indočíně se primárně jednalo o situaci v Alžírsku, v „zámořské Francii“, kde sílil odpor tamní Národně osvobozenecké fronty (Front de libération nationale; FLN) vůči kolonizátorům, a současně touha tzv. kolónů nevzdat se země, kterou pokládali od třicátých let 19. století za svou. 

Výsledkem stále hlasitějšího volání po „vládě zákona, práva, pořádku a pevné ruky“, která by zabránila hrozící občanské válce, byl nakonec návrat generála de Gaullea k moci: nejprve jako premiéra a od ledna 1959 jako prezidenta nové páté republiky.

Ještě předtím než mohl realizovat své vnitropolitické a zahraničněpolitické představy, ale musel de Gaulle porazit nepřátele, kteří byli sice zaskočeni jeho rozhodností, obratností a rafinovaností, zároveň ovšem byli stále mocní a velmi nebezpeční. 

V první řadě šlo alžírské veterány, zejména o ty z Organizace tajné armády (Organisation armée secrète; OAS), kteří de Gaullea nenáviděli na smrt za to, že vydal Alžírsko Alžířanům (tzv. Evianské dohody z března 1962), a vystavil tím Francii – z jejich úhlu pohledu – „potupě největší“. 

Výsledkem byla řada neúspěšných pokusů o atentát na prezidenta, ozbrojené útoky proti dalším představitelům páté republiky i proti jejím institucím. Gaullisté nicméně nakonec v tuhém boji o budoucnost země zvítězili a de Gaulle, zbavený „nesnesitelného břemene na krku jménem Alžírsko“, mohl realizovat své sny o velké Francii.

Vedle stabilizace vnitropolitických i hospodářských poměrů, jež se mu jednoznačně dařila – Francie se poměrně rychle zklidnila a životní úroveň díky fungujícímu průmyslu rychle rostla – usiloval prezident de Gaulle rovněž o evropskou integraci, přirozeně pod vedením jeho země a v co nejužší spolupráci s Německem. 

Také v tomto případě byl úspěšný, Francie udávala tón v Evropském hospodářském společenství i v dalších organizacích (včetně Euratomu), nemluvě o dvojím de Gaulleově vetu britské žádosti o vstup do společenství (1963 a 1967), jejž si z řady důvodů nepřál. Na druhé straně nešlo opomenout prezidentovu roztržku s USA, jejímž vrcholem byl odchod Francie z vojenských struktur NATO v březnu 1966.

Vnitropolitickou krizi z jara 1968, kdy se proti jeho konzervativnímu „starému režimu“ vzbouřili především studenti („Deset let u moci je víc než dost!“, křičela tehdy zdivočelá mládež na demonstracích a ničila přitom všechno, co mohla) a část dělnictva, de Gaulle ještě ustál.

Po porážce v poměrně bezvýznamném referendu o reformě státní správy a senátu z podzimu toho roku ale oznámil rezignaci a na jaře 1969 na prezidentský úřad skutečně rezignoval. Fakt, že byl na jeho místo zvolen kdysi jeho nejoddanější muž a dlouholetý premiér Georges Pompidou, jenž se mu ale v poslední fázi vlády politicky i lidsky odcizil, de Gaullea příliš nepotěšil; zároveň jej to ale nešokovalo a nepohoršovalo natolik, aby mu to stálo za jakýkoli „zásadní komentář“. Jeho éra byla ostatně tak jako tak, tentokrát již definitivně, u konce.

Když de Gaulle v listopadu 1970 ve svém venkovském sídle Colombey-les-Deux-Églises v severovýchodní Francii zemřel, propadla se země do smutku, jenž byl mnohem větší, než by se vzhledem k poněkud neslavnému konci dalo čekat. 

Všechno špatné bylo rázem (takřka) zapomenuto a všechny zásluhy byly „velkému mrtvému“ naopak započteny k dobru: vojenská služba vlasti ve Velké válce (1914–1918), statečné velení tankové divizi v jinak „nešťastné kampani“ na jaře 1940 a hlavně záchrana země před Německem a potupným pétainismem a její „vzkříšení“ v roce 1944, stejně jako její druhá záchrana před zničující občanskou válkou na vrcholu alžírské krize na přelomu padesátých a šedesátých let. 

Všechny tyto zásluhy, úspěchy a triumfy navíc nebyly uměle „vyfabrikované“, nýbrž skutečné, stejně jak „velké zakladatelské dílo“ v podobě ustavení páté republiky.

De Gaulleovi bylo a je jistě možné vyčítat mnohé. Žádný racionálně uvažující člověk jej ale nikdy nemůže obvinit z toho, že by nečinil všechno, co mohl, pro „blaho milované vlasti“. 

De Gaulle byl opravdu velký Francouz a velký Evropan, mimo jiné proto, že usiloval o racionální společenství v podobě „Evropy vlastí“ s kromobyčejným „smyslem pro velikost i pro historii“. Právě proto jej Francouzi, alespoň jejich většina, ctí dodnes, právě proto byl a je tak inspirativní pro politiky i pro lidi mimo politiku.