Dengue: Tropická „horečka lámající kosti“ je pro lidstvo hrozbou i dnes

Martin Kovář

22. 04. 2020 • 08:00

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Vysoká, rychle stoupající teplota (nezřídka přesahující čtyřicet stupňů), úporná, palčivá bolest hlavy, svalů a kloubů, charakteristická vyrážka (ve většině případů), a ošklivý pocit, že člověku praskají kosti v těle – právě takové jsou příznaky tropické horečky se zvláštním názvem dengue, známé též jako „horečka lámající kosti“. Kromě obyvatel tropických oblastí, kde se vyskytuje nejčastěji, s ní mají zkušenost i obyvatelé evropských států včetně České republiky, kteří si ji rok co rok přivážejí jednak z exotických dovolených, jednak z pracovních či studijních pobytů v zahraničí. Podle údajů z Informačního systému infekčních nemocí (ISIN) se ze všech „exotických“ infekčních onemocnění nakazilo v posledních deseti letech nejvíc Čechů právě horečkou dengue. 

Původ názvu onemocnění, slovo dengue, není dodnes zcela jasný. Nejčastěji je uváděno, že pochází ze svahilštiny či španělštiny, vyloučeny nejsou ani jeho „západoindické (tj. karibské) kořeny“. Ve všech případech nicméně název odráží vážné problémy nemocných s pohybem, což zjevně souvisí se silnými bolestmi kostí, které jsou pro horečku dengue příznačné.

Prvním, kdo onemocnění, jehož dnešní název se objevil na konci dvacátých let 19. století, vědecky klasifikoval, byl americký politik (jeden z tzv. „otců zakladatelů“ USA), sociální reformátor, filantrop a lékař působící na Pensylvánské univerzitě (University od Pennsylvania či, ve zkratce, Penn), doktor Benjamin Rush (1746–1813). Učinil tak na základě pečlivého výzkumu nemoci, která zasáhla Filadelfii v době války amerických osad za nezávislost na Velké Británii (1775–1781/83; dnes slavný text nesl název „Zpráva o biliózní (či žlučové) střídavé horečce, jež se objevila ve Filadelfii v létě a na podzim roku 1780“; „An Account of the bilious remitting fever, as it appeared in Philadelphia in the summer and autumn of the year 1780“).

Úplně první zprávy o možných nemocných horečkou dengue jsou nicméně mnohem starší než ty ze Severní Ameriky ze 17.–19. století, třebaže nelze prokázat, zda se jednalo opravdu o ni (což ovšem stoprocentně nejde ani u té „americké“ ze 17. a z počátku 18. století). Ponecháme-li stranou víceméně nepodložené a spíše spekulativní úvahy o existenci horečky dengue například ve staré Číně, píší odborníci o jejím přece jen již pravděpodobnějším „africkém původu“ z 15. a 16. století, k jejímuž rozšíření do dalších částí světa (primárně do obou Amerik) došlo podle většiny z nich především v souvislosti s prudce se rozvíjejícím obchodem s otroky.

Filadelfie, jedno z nejvýznamnějších měst Severní Ameriky, kde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století působil doktor Rush, přitom nebyla prvním místem na tomto kontinentě, kde se horečka dengue objevila. Vůbec první epidemie, u níž odborníci předpokládají, že by se mohlo jednat o tuto nemoc, zasáhla ostrovy Martinik a Guadeloupe v Karibiku, konkrétně v Malých Antilách, ve třicátých letech 17. století a v Panamě na sklonku tohoto století. V roce 1818 trápila pro změnu Peru a v letech 1827 a 1828 znovu karibskou oblast, konkrétně Panenské ostrovy, Jamajku, Kubu; vzápětí také latinskoamerickou pevninu – Brazílii, Kolumbii, Venezuelu a část jižního pobřeží Spojených států (například New Orleans či Charleston); v roce 1851 se nemoc vrátila do Peru a v roce 1873 do New Orleans.

Samotná filadelfská epidemie začala během na místní poměry nezvykle horkého léta, v červenci roku 1880. V jistém smyslu městu dokonce, zpočátku, prospěla – vzhledem k tomu, že se k horečkám, trápící jeho obyvatele, přidala rovněž úplavice, je totiž vyklidily britské okupační jednotky a navíc ukončily blokádu Chesapeakské zátoky a řeky Delaware, což umožnilo obnovení obchodu ve městě i v celé oblasti a dalo Filadelfanům naději na návrat lepších časů. Na počátku třetí srpnové dekády však epidemie horečky dengue propukla plnou silou. Podle již zmíněné zprávy doktora Rushe, který se, mimochodem, nemocí také sám nakazil, bychom v tehdejší Filadelfii jen stěží nalezli rodinu, kterou by nepostihla. Horečka deptala pacienty především po ránu a někdy též večer, kritického stavu dosahovala třetí a čtvrtý den. Kromě výše popsaných příznaků trápilo nemocné též pálení rukou a chodidel nohou; někteří pacienti měli i žaludeční problémy přecházející v dávivé zvracení. Všichni bez výjimky trpěli velkými bolestmi celého těla. Ti, u kterých se přidalo krvácení, většinou zemřeli.

Pokud jde o nemocné, horečka dengue si nevybírala – mezi její oběti patřili lidé mladí i staří, muži i ženy, bílí i černí, a navíc trvala poměrně dlouho, až do října 1780. Podle doktora Rushe to mohlo souviset s některými klimatickými faktory, přesněji řečeno s v té době převládajícími jihozápadními větry vanoucími od nedalekých bažinatých oblastí hlavně na jih a západ města, stejně jako s mimořádně velkým množstvím komárů, kteří obyvatele Filadelfie přestali trápit, až když se chladilo. Právě tehdy, v polovině října 1780, skončila, protentokrát, i epidemie horečky dengue.

Obyvatelé Spojených států amerických se horečky dengue nezbavili ani v následujících desetiletích. Od osmdesátých let 19. století až do propuknutí druhé světové války byla nemoc zaznamenána například v Texasu (1885–1886) či na Floridě (1898–1899), v meziválečném období pak kromě nich i v Georgii a v Louisianě. Nákaza ale zasáhla i ostrovy v Karibiku a země v Latinské Americe včetně Chile a Argentiny.

První seriózní pokusy vypořádat se s horečkou dengue jsou známé z Kuby, kde se o to pokusil americký vojenský lékař William Crawford Gorgas (1854–1920), na kterého později navazoval jeden z průkopníků bakteriologie a epidemiologie Brazilec Oswaldo Gonçalves Cruz (1872–1917) v Riu de Janeiru v roce 1903. Klíčové pak byly výzkum a hlavně výsledky amerického epidemiologa Fredericka „Freda“ Lowea Sopera (1893–1977), pracujícího na počátku třicátých let 20. století v Brazílii pro Rockefellerovu nadaci (Rockefeller Foundation). O významu Soperovy práce svědčí mimo jiné to, že ve světě po letech proslul jako tzv. „Mosquito Killer“, tj. „muž, který zabíjí komáry přenášející infekci“ (přesněji řečeno tzv. tropické či nilské komáry [Aedes aegypti], přenášející kromě horečky dengue také žlutou zimnici, chikungunyi, virus zika a některé další nemoci).

V pozdějších letech na Soperův výzkum navázali další, především američtí vědci a lékaři, nezřídka zaštítění Panamerickou zdravotnickou konferencí (Pan American Health Conference; PAHO), respektive Panamerickou hygienickou kanceláří (Pan American Sanitary Bureau; PASB). Zejména díky jejich úsilí se podařilo dosáhnout toho, že byl v polovině 20. století izolován jediný virus horečky dengue (tzv. DENV-2, genotyp V; stalo se tak na Trinidadu v roce 1953). V následujících desetiletích, zejména v letech 1962–1972, se ale virus rozšířil do dalších částí světa a dnes je poměrně běžný (spolu s dalšími třemi) ve více než sto zemích, zejména v oblastech mezi 35° severní šířky a 35° jižní šířky v nadmořské výšce nepřesahující 1000 metrů.

Jeden z hlavních problémů spočívá v tom, že jakmile se člověk nakazí jedním z dnes čtyř existujících typů viru dengue, poskytuje mu to jen velmi krátkou ochranu před těmi dalšími; nakazí-li se jimi později, bývá průběh nemoci mnohem horší. Situace je o to složitější, že k infikaci stačí jediné komáří štípnutí a že dosud neexistuje vakcína proti této nemoci. Přenos z člověka na člověka je poměrně vzácný (byť jsou doloženy například přenosy z matky na plod). Léčba tudíž spočívá primárně v podávání dostatečného množství tekutin, u těžších případů v podávání nitrožilního roztoku a krevní transfuze. Relativně příznivou zprávou je, že zatímco u neléčených případů umírá 1–5 procent nemocných, u pacientů, kteří skončí v rukou lékařů, je to méně než jedno procento. Vezmeme-li v potaz, že v současné době se horečkou dengue nakazí ročně padesát až sto miliónů lidí, jedná se i tak o nenápadného, avšak velmi nebezpečného zabijáka se vším všudy.

SDÍLET