KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Brzy to budou už dva roky od prezidentských voleb z listopadu 2020 a americkou politiku čeká další velká „politická show“, zvaná tentokrát Midterms, tj. volby do celé Sněmovny reprezentantů (435 křesel), do třetiny Senátu (35 křesel ze 100) a k tomu volby řady guvernérů, „ministrů spravedlnosti“ (Attorney General Elections) jednotlivých států unie atd. Jejich výsledek, tak jako ostatně pokaždé, napoví mnohé nejen o tom, jak si skutečně vedou prezident a vládní strana, v tomto případě Joe Biden a „jeho“ demokraté (málo platné, nejlepší průzkum veřejného mínění jsou volby), ale také o tom, v jaké formě je opozice, v letošním případě republikáni vedení bývalým prezidentem Donaldem Trumpem.
Američané, politikové i voliči, sledují Midterms vždy s velkým zájmem, protože jim výsledky leccos napovědí o tom, kdo bude „vládnout“ v Kongresu a v jednotlivých státech, i o tom, jak budou vypadat příští prezidentské volby a kdo připadá v úvahu jako kandidát. V letošním roce je situace o to pikantnější, že pokud opoziční republikáni vyhrají (o tom že ovládnou Senát, kde je v současné době poměr sil 50 : 50, komentátoři nepochybují; ve Sněmovně reprezentantů, kde demokraté drží 220 křesel, republikáni 209 a 6 jich je neobsazených, je to rovněž pravděpodobné), zvlášť vyhrají-li výrazně, mohlo by to jejich faktického šéfa Donalda Trumpa motivovat k tomu, aby vyrazil na misi Save America! – White House 2024, tedy „Zachraňme Ameriku! – Vzhůru do Bílého domu v roce 2024“ s cílem dosáhnout satisfakce za porážku v již zmíněném listopadu 2020, kterou dodnes neuznal a o níž neustále mluví jako o „ukradeném vítězství“.
Pokud by výhra republikánů v listopadu nebyla dostatečně velká, a výsledek prezidentských voleb za dva roky byl tím pádem méně „jistý“ (co je ale v politice „jisté“, že?), měl by před sebou Trump druhou možnost, a sice ukázat na některého ze „svých lidí“, požehnat mu v boji o Bílý dům a zůstat se svým vlivem v pozadí. Tato varianta je ale dokonce i při nedostatečně přesvědčivém vítězství republikánů méně pravděpodobná. Za prvé je tomu tak proto, že Donald Trump je, jak ví každý, kdo sleduje jeho „turné“ po Americe, doslova nabitý sebedůvěrou a energií, navzdory svým šestasedmdesáti letům fyzicky ve formě (kontrast s jen o málo starším Joe Bidenem je do očí bijící), a navíc z něj doslova čiší touha od odplatě, či, myslím, že příliš nepřeháním, použiji-li slova „po pomstě“. Jeho nedávná slova „Chtějí mě/nás zastavit za každou cenu, ale to se jim nepodaří“ mají v tomto ohledu velkou vypovídací hodnotu.
Za druhé je tomu tak proto, že pokud se Donald Trump v Bílém domě něco po krušných začátcích (kdy měnil takřka za pochodu řadu měsíců složení svého týmu a kdy byly jeho mnohé kroky zoufale amatérské) naučil, pak je to, jak zacházet s mocí, respektive pochopil, jak obrovskou moc prezident má, když se ji naučí správně využívat. Proto také velmi dobře ví, že jakmile se nově zvolená hlava státu ujme moci, stane se na něm, bez ohledu na to, jak moc mu bude zavázána za to, že jí do úřadu (třeba i výrazně) pomohl, naprosto nezávislou, a to tím spíš, pokud by se jednalo například o „střelce“, jakým je šestačtyřicátý floridský guvernér Ron DeSantis, jehož jméno je v této souvislosti zmiňováno nejčastěji.
