I Putin má svého Ovčáčka. Mluvčí ruské diplomacie dráždí státníky i „moskevskou kavárnu“

 FOTO: Reuters

Karel Svoboda

24. 09. 2020 • 06:00
Mohlo by to znít jako hádanka či vtip: Kdo je to? Donutí Vladimira Putina k omluvě a Rudolfa Jindráka, který není zrovna známý jako protiruský jestřáb, ozvat se proti Rusku: a) Donald Trump b) Chuck Norris c) Maria Zacharovová. Odpověď může sice překvapit, ale správně je c. Maria Zacharovová, mluvčí ruského ministerstva zahraničí, toho přitom zvládla ještě mnohem víc.

Poněkud nevážný úvod jsem nezvolil náhodou. Výborně totiž sedí ke stylu, jakým Maria Zacharovová vykonává svoji roli. Je to pravý opak toho, co si člověk představí pod pojmem „tisková mluvčí“ či „diplomatka“ a radikální odklon od vystupování jejích předchůdců. Zacharovová vydává jedno barvité prohlášení za druhým a nešetří ani vtipy, které jsou až za hranou (novináře, který se jí ptal na situaci v Čečensku s únosy gayů, chtěla předat tamnímu prezidentovi Ramzanu Kadyrovovi, aby se ho „ujal“; vítězství Donalda Trumpa ve volbách v roce 2016 prezentovala jako židovskou konspiraci atd.). Aktivní je hlavně na sociálních sítích, ať už jde o Youtube, Instagram či Twitter. Nezdráhá se ani zveřejňovat fotky v plavkách, tanec na rytmy populární kalinky a podobné čistě soukromé záležitosti. 

S fakticitou si zase až tolik hlavu neláme, často jsou její projevy založené na nepravdách či v nich vůbec nějaký vztah k realitě chybí. Bílý dům například obvinila z toho, že přijal Usámu bin Ládina, aby to posléze změnila na tvrzení, že byli přijati jeho spolupracovníci. Když se zjistilo, že jde o nesmysl založený na upravené fotografii, nereagovala. Duel s Alexejem Navalným, který sama zrušila s výmluvami na to, že si klade druhá strana podmínky jako řízení debaty moderátorem či omezení času na odpověď, také nedopadl pro její reputaci zrovna dobře. Zacharovová zcela běžně uráží cizí státníky, ať šlo o Baracka Obamu či nejnověji srbského prezidenta Aleksandra Vučiče. Jeho přijetí v Bílém domě přirovnala ke slavné scéně z filmu Základní instinkt, což rozběsnilo srbskou politickou scénu a donutilo ruské představitele k omluvě. Je přitom jedno, jestli jde o stát přátelský či nikoli, Zacharovová se nijak neomezuje.  

Zacharovová trochu připomíná Jiřího Ovčáčka, mluvčího prezidenta Miloše Zemana, který na Twitteru provokuje v jednom kuse. Ovčáček bez přestání chrlí názory téměř na cokoli, aniž by bylo zřejmé, kdy jde o jeho vlastní pohled a kdy se jedná o stanovisko prezidenta. Jeho provokace jsou často určené liberální části politického spektra, což má se Zacharovovou společné. Odlišnost můžeme spatřovat snad jen v tom, že oproti své ruské „kolegyni“ je Jiří Ovčáček ještě relativně umírněný.

Zajímavé přitom je, že se prozatím nikdo ani nezmínil o tom, že by měla být prostořeká mluvčí odvolána. Tím nejpravděpodobnějším důvodem, proč se nezdá, že by jí něco podobného hrozilo, je fakt, že z pohledu svého zaměstnavatele dělá svoji práci výborně. Je zcela nepochybné, že Sergej Lavrov, její přímý nadřízený (podle některých zpráv „prozatím“ nadřízený) si její práce velmi cení. Agresivní styl Zacharovové je už pověstný, v otázkách, které jsou nepříjemné, jako by se vyžívala. Neustálým vířením prachu, vyvoláváním reakcí na svoje projevy či provokace odvrací pozornost od nepříjemných otázek. Jakékoli kontroverzní téma se navíc může posléze prohlásit za její osobní projev. Ostatně, již zmiňovaný Rudolf Jindrák, který má Českou republiku během jednání s ruskou stranou zastupovat, se vyjádřil k jejím výrokům v podobném duchu. Ona sama přitom nechává rozdíl mezi vlastními názory a názory ministerstva záměrně zamlžený.

V argumentační rovině je přístup Zacharovové, byť v barvitější podobě, zcela v duchu klasické ruské diplomatické školy. Dá se shrnout do dvou argumentů: „je to další z útoků na Rusko“ a „vy zase bijete černochy“. Jejím oblíbeným tématem je „morální úpadek Evropy“, kdy jediné Rusko zachovává hodnoty, jako jsou demokracie či legitimita moci. Zacharovová tím odráží jakékoli pochybnosti ohledně vývoje v Rusku, popřípadě námitky vůči ruské podpoře různých diktatur ve světě.

Bylo by zásadní chybou hodnotit práci Marii Zacharovové podle toho, jak se nám líbí, popřípadě podle toho, nakolik jsou její výroky pravdivé. Ještě větší chybou by bylo si myslet, že je hloupá. Naopak, skvěle doplňuje současnou ruskou zahraniční politiku, která dává najevo, že není povinna naslouchat kritériím, která jsou podle ní čistě západní. Zacharovová představuje jakousi zeď, od které se mají všechny útoky proti Rusku odrážet. To jí také získává popularitu v samotném Rusku, byť samozřejmě ne u skupiny, kterou bychom mohli označit v parafrázi za „moskevskou kavárnu“.   

SDÍLET