Velmi zjednodušeně lze říci, že starší lidé, příznivci Vladimira Putina, kteří získávají informace hlavně z televize, věří tomu, že se jedná buď o předstírání otravy nebo o komplot západních tajných služeb, zatímco mladší lidé, kteří se o případ aktivně zajímají a čerpají informace hlavně z internetu, věří spíše verzi o otravě ze strany FSB. 

Verzi o otravě začali ostatně zpochybňovat už i omští lékaři, kteří nicméně také přispěli k záchraně ruského opozičníka, respektive vedení omské nemocnice. Vedoucí lékař prakticky bezprostředně odmítl, že by byl Navalný otráven a ruského opozičníka odmítl vydat k léčení do Berlína. Ruské úřady pak začaly zpochybňovat i závěry z berlínské kliniky, které jednoznačně ukazovaly na otravu. Další částí příběhu pak bylo zveřejnění zprávy investigativním webem Bellingcat, která už ukazovala nejen na fakt otravy, ale také na to, kdo se jí účastnil a jaký postup při tom členové FSB zvolili. Navalného telefonát jednomu z členů komanda ruské tajné služby FSB Konstantinu Kudrjavcevovi, který mu měl potvrdit okolnosti otravy, pak stejně vehementně ruská tajná služba odmítla jako podvrh.  

Verzi odmítající otravu pochopitelně začala šířit ruská oficiální místa. Ostatně dodnes není případ vyšetřován jako kriminální čin, což je v Rusku, kde stačí pro zahájení podobného vyšetřování výrazně méně, poněkud překvapivé. O Navalném a jeho případě mluvil i Vladimir Putin během své tiskové konference 17. prosince. Ruský prezident považuje Navalného za člověka podporovaného západními tajnými službami a zprávy o jeho otravě za legalizaci materiálů zahraničních (v tomto případě americké) tajných služeb. Leccos o obavách, které kvůli Navalného vlivu panují, říká i to, že jej Putin odmítá jmenovat ve snaze na něj co nejméně upozorňovat, mluví o něm jako o „pacientovi berlínské kliniky“ a podobně. Jak ukazují závěry webu Bellingcat a jak také Vladimir Putin sám přiznal, Alexej Navalný je pod dohledem ruské tajné služby. 

Zajímavý byl přitom i další vývoj v samotném případu, nejen v jeho vnímání ze strany ruské společnosti, jak jej reflektují sociologické výzkumy. Na základě článku z časopisu The Lancet, který velmi detailně popisoval okolnosti Navalného otravy, respektive jeho léčení, ruská verze Probační a mediační služby (FSIN) politika vyzvala, aby se dostavil na její služebnu, a to hned druhý den, což bylo fakticky nemožné, protože je v zahraničí. Podle její verze článek dokazoval, že se Navalný vyhýbal svým povinnostem spojeným s případem Yves Rocher (případ, kde ve prospěch Alexeje Navalného a jeho bratra Olega svědčili i představitelé „postižené“ společnosti). Článek paradoxně naprosto jasně mluvil o otravě, zatímco FSIN nic takového nezmiňovala. Navalnému tak reálně hrozí změna podmíněného trestu (podmínka měla skončit s rokem 2020) na nepodmíněný. Zatímco FSIN našla v článku, který je veřejně dostupný, důkazy o tom, že se Navalný vyhýbá svým povinnostem, nalézt důkazy o jeho otravě, což je hlavní sdělení článku, se nepovedlo ani jí, ani, jak uvedl Dmitrij Peskov, Kremlu. 

Neméně zvláštně pak vyznívá i další případ, kdy ruský Vyšetřovací úřad (jeho šéf Alexandr Bastrykin byl Navalným obviněn, kromě jiného, z vlastnictví povolení k pobytu a nemovitostí v České republice) zahájila vyšetřování Navalného a dalších osob v souvislosti se zpronevěrou 356 milionů rublů (cca 100 milionů korun) darů ruských občanů pro Fond boje proti korupci. Navalnému tak v případě odsouzení hrozí až deset let vězení. Vyšetřovací úřad přitom, podle oficiálního vyjádření, zvažuje i mezinárodní zatykač na Alexeje Navalného. 

Ke všemu se ještě přidala další barvitá figura ruské politiky, člověk spojený s „továrnami trollů“, jednotkami Wagnerovců a dalšími aktivitami na hraně zákona Jevgenij Prigožin. Ten skupuje Navalného dluhy (nejvíce z občanskoprávních žalob spojených s demonstracemi proti odmítnutí registrací opozičních kandidátů do voleb do Moskevské dumy). Prigožin se nijak netají tím, že mu Navalného obvinění nejsou příjemná a že usiluje o zničení opozičníka jakýmkoli způsobem. 

Celá situace kolem Alexeje Navalného tak minimálně působí tak, že to poslední, o co by ruská veřejná místa stála, je jeho návrat zpět do Ruska. I přes patrnou snahu ukazovat na jeho malý význam, popřípadě, jako Vladimir Putin, jej vůbec nejmenovat, je zjevné, že jeho vyšetřování mířící na korupci v nejvyšších místech je pro současné ruské vedoucí kruhy nepříjemné. Dává to i odpověď na oblíbenou otázku „proč by to Kreml dělal“. Navalného význam skutečně není v tom, že by mohl v otevřených volbách, pokud by se někdy takové volby v Rusku konaly, ohrozit Vladimira Putina, popřípadě Jednotné Rusko. Na to je strategie marginalizace, nepřipouštění do veřejného prostoru a vůbec absence zmínek o něm až příliš efektivní. Zbavit se kritika tím, že by zůstal za hranicemi, by bylo pro Kreml jednoznačně výhodné už jen proto, že by se jeho schopnost naleptávat důvěru v systém mezi nejaktivnější částí populace, výrazně snížila. Není totiž žádnou novinkou (ostatně Rusko s tím má svoje zkušenosti), že hrozbou pro režim není ani tak to, na čí straně je většina, ale existence odhodlané a aktivní menšiny.