Lukašenko se u moci udrží jen pomocí ruských tanků a spousty mrtvých, říká jeho někdejší vyzyvatel

Vojtěch Kristen

19. 08. 2020 • 06:00
Příjezd ruských tanků a mnoho mrtvých – to je snad jediný způsob, jak by se běloruský prezident Alexandr Lukašenko mohl udržet u moci, říká v rozhovoru pro INFO.CZ Ales Michalevič, běloruský právník a aktivista, který byl jedním z opozičních kandidátů na prezidentský post ve volbách v roce 2010. Sám takovou intervenci Moskvy považuje za nepravděpodobnou. „Naopak, k předání moci může dojít každým dnem,“ dodává z Minsku muž, jenž po útěku z Běloruska v roce 2011 získal v Česku azyl a je členem České advokátní komory.

Rozhovor spolu děláme týden po oznámení výsledků prezidentských voleb, podle kterých Lukašenko získal přes 80 procent hlasů a prohlásil se pošesté vítězem. Od té doby čelí největším protestům za zhruba čtvrt století svého vládnutí a mezinárodnímu tlaku. Značná část Bělorusů výsledky neuznává a považuje za zfalšované. Jak to teď v Minsku vypadá?

Je to tu naprosto neuvěřitelné, lidé masivně protestují proti systému. Navíc konečně vidíme, že nejsme sami, jsou nás statisíce. Doteď nám státní propaganda omílala o hlavu, že naše názory jsou zcela menšinové, že většina Bělorusů systém podporuje. Až teď, když jsme vyšli do ulic, vidíme, že je nás většina. V neděli v Minsku vyšlo proti Lukašenkovi do ulic přes 200 tisíc lidí, byl to nepopsatelně silný pocit. Asi takové to muselo být, když Československo prožívalo svou sametovou revoluci.

Hovoříte o Minsku. Jaká je situace v ostatních částech země?

Srovnatelná. Velké protesty a demonstrace se konají i mimo hlavní město. Bělorusko je rozdělené asi na stovku malých okresů a i v těch nejvýchodnějších, u ruských hranic, jsou lidé v ulicích, případně na návsi. Mimochodem, i to je jeden z rozdílů oproti dřívějším protestům – celá země je ve varu. A pořádkové jednotky tak nemají na starost pouze Minsk, ale i regiony. 

V této souvislosti jsem zaznamenal zprávy, že režimu docházejí policisté. Je něco takového znát?

Je pravda, že například policisté z maloměst si velmi dobře uvědomují, že na druhém konci obušku jsou často jejich sousedé, případně přátelé. A že mezi nimi budou muset dále bydlet, i za rok, za dva, a kdo ví, jak to celé dopadne. Proto bylo hodně situací, kdy se policisté buď přidali k demonstrantům, nebo se zdráhali uchylovat k násilí a upouštěli od extrémních postupů, které jsou typické právě pro speciální pořádkové jednotky (OMON).

Policie už protesty příliš nepotlačuje, protože na to nemá kapacity. Vždyť jak jsem říkal: v neděli se pochodu za svobodu zúčastnilo v ulicích Minsku na 200 tisíc lidí, podle některých odhadů dokonce více. Takovou masu nedokážete potlačit, s tím nic neuděláte. Nicméně policie stále potlačuje protesty, které zvládá, například v okrajových částech Minsku.

Zásadní moment však přišel ve chvíli, kdy do ulic po celém Bělorusku vyšly s květinami protestovat zástupy žen. Tehdy stál režim před zásadním rozhodnutím, zda je morálně připravený použít stejné násilí vůči ženám – a to se nakonec nestalo. Lukašenko si asi uvědomil, že záběry policejní brutality vůči ženám by hned zaplavily internet a dále ho zdiskreditovaly. A to nechtěl riskovat, alespoň prozatím.

Mají protestující konkrétní plán? Co můžeme čekat dál?

Přichází stávky. Alexandr Lukašenko posledních několik let mluvil o tom, jak obří má podporu ve velkých státních podnicích. A proto v pondělí přišel další důležitý moment, kdy prezident navštívil jeden z těchto závodů, kde jej však i ti nejloajálnější pracovníci vypískali. Podle mě byl sám Lukašenko pořádně překvapený. Jsem přesvědčený, že doteď si namlouval, kdovíjakou nemá v těchto podnicích podporu.

Ještě zpátky k Lukašenkovým slovům, kdy poprvé připustil možnost nové ústavy, případně i nových voleb. Jsou to pro demonstranty dostatečné ústupky?

Nejsou! Alespoň pro naprostou většinu z nich. A ohledně toho co se bude dít dál: na začátku týdne některé opravdu velké podniky oznámily, že jdou do stávky, a ty se tak budou konat po celé zemi. Přidávají se lidé napříč profesemi, například i naprostá většina zdravotníků, kteří podle zákona stávkovat nemohou, protesty podporuje. Hovoří se i o možnosti generální stávky.

Mimochodem, za zdravotníky si může Lukašenko sám kvůli tomu, jak bagatelizuje hrozbu koronaviru. Přitom naprostá většina lékařů mu pochopitelně z odborného pohledu oponuje, rozumí rozsahu problému, který koronavirus představuje. Jenže prezident to jako problém odmítá uznat a nepřináší žádné řešení. Spíš naopak, hází lékařům klacky pod nohy. 

Mají protesty nějakou vůdčí osobnost? Je to hlavní opoziční kandidátka Světlana Tichanovská, která po volbách kvůli bezpečnostní hrozbě opustila zemi?

Světlana je politička, kterou ještě před dvěma měsíci v Bělorusku téměř nikdo neznal. Mnohem spíš než lídryně je tak symbolem současných protestů. Ty protesty vznikají spontánně, nestojí za nimi žádná konkrétní osoba. Jsou to protesty bez organizátorů, bez lídra. Ostatně, když lidé přicházejí na náměstí, ani tam nikoho za mikrofonem neočekávají. Bělorusové nepotřebují mluvčího, který by k nim pronášel poselství a říkal jim, jak je teď důležité se semknout. Sami to udělají. V tomhle ohledu jsme velmi dobře organizovaná společnost.

Jak se tedy lidé organizuj a dozvídají o protestech? 

Primárně přes kanály aplikace Telegram, na které vláda nemá žádný vliv. Ten největší kanál má přes milion odběratelů, jde tak o efektivní platformu, jak lidi zkoordinovat.

Připojení k internetu už je stabilní?

Už ano, byť to tak před pár dny nebylo. Během volebního podvečera a v dalších třech dnech nám Lukašenko vlastně hodně pomohl tím, že internet nechal vypnout. Lidi to proti němu spojilo, mnoho z nich si život bez internetu neumí představit, hlavně mladá generace… Jak by se vám líbilo žít v zemi, kde vám prezident vypíná internet? 

Nyní je otázkou, jak se k protestům postaví Putinovo Rusko. Co očekáváte?

Je pravda, že se někteří lidé bojí, že Rusové do Běloruska přijdou. Ostatně, podle mě je to jediná možnost, jak by Lukašenko mohl setrvat u moci – pokud by přijely ruské tanky a pozabíjely mnoho, skutečně mnoho civilistů. Myslím si ale, že možnost ruské vojenské intervence je malá. Nemají k tomu žádný důvod. To, co se nyní v ulicích odehrává, je pokojný, mírový protest. Není to žádná zahraniční invaze. A co nás odlišuje od dřívější situace na Krymu a v Donbasu je to, že při protestech máváme našimi národními vlajkami – nikoliv těmi ruskými. Protestujeme proti popírání univerzálních hodnot a za možnost vybrat si vlastního prezidenta, a to je jen stěží důvod pro invazi.

Předpokládáte, že po případném pádu Lukašenka by se země více orientovala na Západ?

Já si myslím, že Bělorusko se na Západ bude více orientovat, ať už to celé dopadne jakkoliv. Jsem si jistý, že se budeme chtít stát členy Rady Evropy, budeme se chtít dostat zpátky k normálu, budeme chtít diverzifikovat naše obchodní i diplomatické vazby. A zcela určitě budeme chtít, aby Bělorusko bylo postavené na evropských hodnotách. Jistě, stále jsme ekonomicky silně napojení na Rusko. Ale v tom, co se nyní odehrává v ulicích, hraje ekonomické uvažování vedlejší roli.

Umíte si představit mírové předání moci?

Podle mě se může odehrát každým dnem. Vláda si nyní uvědomuje novou situaci: lidé nejen že jsou proti režimu, ale jsou proti němu aktivně. Největším problémem je pochopitelně Lukašenko, který si nedokáže představit život bez přístupu k moci, bez toho, aby ji zneužíval. Jenže je to paradoxně právě on, kdo dokázal lidi sjednotit proti sobě samotnému a proti svému režimu. Lukašenko je slabý a lidé to vidí. Bylo to patrné z jeho návštěvy v továrnách, kde jej dělníci vypískali, z toho, že mluví o nové ústavě, nových volbách, vlastní rezignaci. To bylo dříve nemyslitelné.

Proč dochází k takto masovým protestům právě nyní? Proč ne v minulých volbách, nebo v těch předminulých?

Jedním z důvodů je ekonomika. V roce 2010 Bělorusko zažívalo ekonomickou konjunkturu, a tak i když lidé třeba nesouhlasili s tím, co Lukašenko dělá, alespoň nestrádali. Kromě toho se v protestech silně angažuje mladá generace. Pokud se podíváte na fotky z protestů, uvidíte hodně mladých lidí. A ti nechápou, proč by jim někdo měl upírat možnost vybrat si svobodně prezidenta. A do třetice je důležitý i společenský a technologický vývoj. V roce 1994 kdy se Lukašenko stal poprvé prezidentem, jsme měli telefonní budky v ulicích, dnes máme on-line video přenosy a sociální sítě, které vláda nemůže kontrolovat. Naše země se od roku 1994 výrazně proměnila a vyspěla. Jenom prezident nám zůstal stále stejný.

SDÍLET