Muži appeasementu: Édouard Daladier a Neville Chamberlain. Jejich naivní ustupování agresorům další světové válce nezabránilo

Jedním z hlavních představitelů politiky appeasementu, tj. politiky ustupování diktátorům a jejich usmiřování, byl signatář Mnichovské dohody, francouzský ministerský předseda Édouard Daladier (1884–1970). Tento muž, vyznamenaný za statečnost během první světové války a člen Radikálně socialistické strany, od poloviny dvacátých let člen řady kabinetů a třikrát i premiér (1933, 1934 a 1938–1940), byl svým způsobem ztělesněním francouzského appeasementu, podobně jako Pierre Jean Marie Laval (1883–1945). 

Daladierovo odhodlání zabránit tomu, aby Francie musela čelit válce s Německem, které pokládal za příliš silného soupeře, vedlo ve finále i k jeho podpisu Mnichovské dohody. Ten ovšem nejen vrhl na Francii hanbu plynoucí z nedodržení spojenecké smlouvy s Československem, ale navíc ukázal Hitlerovi slabost Paříže, což byl faktor, který jej spolu s dalšími přiměl k útoku na Francii o pouhý rok a půl později, na jaře 1940.

Daladierova politická kariéra de facto skončila právě na jaře 1940, kdy rezignoval na post premiéra a posléze skončil ve vězení, kam jej poslal vichystický kolaborantský režim s Německem. 

Po druhé světové válce se Daladier – na rozdíl od výše zmíněného Pierra Lavala, jenž byl za kolaboraci odsouzen k trestu smrti a popraven – do politiky vrátil, v letech 1946–1958 byl dokonce poslancem francouzského Národního shromáždění. Skutečnou, reálnou politickou moc ale už nikdy nezískal. Až do smrti v roce 1970 nad ním navíc visel stín signatáře Mnichovské dohody, jehož se nedokázal už nikdy zbavit. 

Jako politik byl Daladier neúspěšný i ve své snaze zabránit znovuvyzbrojení Německa. Západ v čele se Spojenými státy americkými si naopak přál začlenit Spolkovou republiku do všech západních politických, ekonomických i vojenských struktur včetně NATO, k čemuž v roce 1955 došlo. 

Když pak v roce 1958 odcházel Daladier do politické penze, byl už svět, jemuž do jisté míry rozuměl a v němž hrál důležitou roli, tj. meziválečný svět, dávno mrtvý a polozapomenutý, až na své nejsmutnější kapitoly, k nimž – pro Daladiera bohužel – patřila i Mnichovská dohoda z podzimu 1938. V České republice není ostatně Daladier zapomenutou postavou (v tom negativním slova smyslu) dodnes.

Arthur Neville Chamberlain (1869–1940) byl mnohem výraznější politickou figurou než Édouard Daladier. Neville byl příslušníkem významné britské politické „dynastie“. Jeho otec, Joseph „Joe“ Chamberlain (1836–1914), působil jako dlouholetý starosta Birminghamu, vlivný ministr obchodu (1880–1885) a ještě vlivnější ministr kolonií (1895–1903). Jeho nástupu do čela Konzervativní strany a možná i vlády zabránila jen vážná nemoc. 

„Polobratrem“ čili nevlastním bratrem Nevilla byl Austen Chamberlain, ministr zahraničních věcí Spojeného království (1863–1937), o němž byla řeč před čtrnácti dny jako o jednom z „mužů Locarna“, který měl být hlavním nástupcem Joea ve velké politice (včetně premiérského postu, na který jeho otec nedosáhl).

Sám Neville, Joeův druhorozený syn, se nejprve věnoval podnikání a do politiky vstoupil „až“ za první světové války. Nejprve – podobně jako jeho otec – coby starosta Birminghamu, poté coby poslanec a ministr financí a zdravotnictví v několika britských vládách. Zejména způsob, jakým vedl „poklad“, tj. ministerstvo financí, v době Velké hospodářské krize (1931–1937), i jeho politická obratnost pak učinily z Nevilla Chamberlaina logického nástupce dlouholetého premiéra Stanleyho Baldwina (1867–1947; předsedou vlády v letech 1923–1924, 1924–1929 a 1935–1937).

Doba, kdy se Neville Chamberlain ujímal vlády v zemi, však byla kromobyčejně složitá. Sotva se Británie jakž takž zbavila důsledků hospodářské krize, musela čelit nástupu nacistického Německa a fašistické Itálie. Chamberlain, oplývající sebedůvěrou, byl bytostně přesvědčený o dvou věcech:

Za prvé – že již nikdy nesmí připustit opakování Velké války, jako ostatně všichni „appeaseři“; a za druhé – že „onoho rakouského frajtra“ – Hitlera – „zvládne“. Opak byl ovšem pravdou. Ve skutečnosti to byl Adolf Hitler, kdo „zvládl“ Chamberlaina. Nepochopení toho, co reálně znamená nacismus u moci, bylo hlavním důvodem, proč Chamberlain uvěřil, že Adolf Hitler nechce válku a jde mu „jen“ o narovnání práv Němců a Německa v Evropě. 

Míra Chamberlainovy naivity mnohé z nás šokuje ještě dnes, stejně jako jeho ochota ustupovat opakovaně Hitlerovi přes všechny „signály“, že jím německý vůdce manipuluje a že v otázkách války a míru nemluví pravdu.

Chamberlainovu pověst nenapravilo ani vyhlášení války Německu po napadení Polska na počátku září 1939, ani to, že do vlády přivedl – pravda, pod tlakem veřejnosti – svého rivala Winstona Churchilla. V květnu 1941 mu dokonce předal premiérský post a následně se mu snažil zajistit podporu ve straně. 

Ustupování Hitlerovi, podpis Mnichovské dohody a podíl na nedostatečné připravenosti na válku Chamberlaina v očích většiny historiků i veřejnosti činí jedním z nejhorších premiérů Jeho/Jejího Veličenstva v moderních dějinách ostrovního státu, přičemž zastiňuje i mnohé z toho dobrého, co pro svoji zemi jako politik a státník udělal. 

V českých zemích má Chamberlain vzhledem k Mnichovu obzvlášť špatnou pověst, na čemž nic nezměnila ani skvělá monografie historika a diplomata Jiřího Ellingera „Neville Chamberlain. Od usmiřování k válce. Britská zahraniční politika 1937–1940“ z roku 2009; pokud Vás Chamberlain a appeasement zajímají do větší hloubky, určitě si ji přečtěte.

Když už je řeč o politice appeasementu, je třeba dodat ještě alespoň několik slov. Jak jsem již napsal, appeasement jednoznačně neuspěl, protože uspět nemohl. Adolf Hitler byl odhodlán rozpoutat v Evropě, na západě i na východě, válku s cílem nastolit „světovou německou autarkní tisíciletou říši“, a to za jakoukoli cenu. 

Zadržet jej bylo možno pouze silou, čemuž se appeaseři – Édouard Daladier, Pierre Laval, Neville Chamberlain či jeho ministr zahraničních věcí lord Halifax – ze všech sil bránili. Jejich přesvědčení, že Hitler je – vezme-li se to kolem a kolem – racionální muž, který si opakování válečných hrůz z let 1914–1918 nemůže přát už proto, že je jako voják sám zažil, bylo neskonale naivní a ve svých důsledcích nezodpovědné.

Odsouzení a despekt, jehož se appeaserům (dokonce) ještě před rozpoutáním druhé světové války a hlavně poté, co propukla (a skončila), dostávalo, bylo – alespoň podle mého názoru – do značné míry oprávněné, jakkoli nepřipravenost zejména Británie na válku byla dílem takřka všech politiků meziválečné éry, nejen Nevilla Chamberlaina. 

Spojené království a Francie ale měly naštěstí i jiné politiky, kteří místo defétismu, poraženectví a možná i zbabělosti nabídli svým zemím odvahu a odhodlání čelit „bezprecedentnímu zlu“ a porazit je – jako byli Winston Churchill a Charles de Gaulle. I o nich bude proto řeč v následujících dílech seriálu o „Lídrech, kteří změnili Evropu“.