Džibutsko je malý stát východní Afriky rozkládající se na březích průlivu Báb al-Mandab, kterému se přezdívá Brána nářků. Možná jste o něm nikdy neslyšeli, ale díky jeho strategické poloze se k němu upínají silové složky celého světa. V posledních desetiletích zde probíhá tichý, zato však urputný závod v posilování vojenské přítomnosti. Proč právě tam? Co tomuto africkému trpaslíkovi zajistilo takovou pozornost mocností? Co z toho má samotné Džibutsko a proč se Česko (zatím) neúčastní?
Džibutsko zaujímá strategickou polohu při vstupu do Rudého moře na konci Adenského zálivu, jedné z nejvýznamnějších námořních tras na světě. Právě tudy každoročně proteče zhruba desetina veškerého světového obchodu. Pirátství, které se v této oblasti rozmohlo po začátku tisíciletí, přimělo evropská, asijská a především americká vojenská námořní loďstva, aby posílily svou přítomnost ve zdejších vodách a zakročily proti množícím se únosům a dalším formám ohrožování mezinárodní obchodní výměny po moři.
Příležitost „zachytit se drápkem“ využili dávno předtím jako první Francouzi. V Džibutsku jsou přítomni od roku 1859, kdy si koupili přístav Obock. Tehdy soupeřili s Velkou Británii o vliv v takzvaném Africkém rohu a potřebovali si zajistit cestu k nově nabytým koloniím na Madagaskaru i ve východní Asii, nemluvě o kontrole cesty přes Suezský průplav – tahle nejvýznamnější obchodní trasa světa, propojující Středozemní a Rudé moře a tím pádem Atlantik s Indickým oceánem, byla otevřena v roce 1869.
V roce 1888 se Francouzi dohodli s Brity, vytyčili si zájmové sféry a nad nově založeným přístavem Džibuti vyhlásili svůj protektorát, který o něco později začlenili do kolonie Francouzské Somálsko. Přestože své pozice zde postupně ztráceli a v roce 1977 uznali Džibutsko za nezávislý stát, o svůj vliv nikdy zcela nepřišli – země je s Francií svázána obrovskými investicemi, stále je zde základna cizinecké legie a francouzština je dodnes jedním z úředních jazyků. Byla to právě Francie, z níž do země plynul dlouhodobě největší objem investic, než ji po roce 2010 připravila o prvenství Čína.
Po útoku Al-Káidy na americký raketový křižník USS Cole v Adenu a na Dvojčata v New Yorku narušily francouzskou exkluzivní vojenskou přítomnost v Džibutsku po vyhlášení celosvětového boje proti terorismu Spojené státy, které si v zemi zřídily svou první základnu v roce 2002. V rámci posilování míru v regionu investují do oblasti Afrického rohu až 4,5 miliardy dolarů ročně. Stálá základna Camp Lemonnier je v současnosti jedinou stálou americkou základnou v Africe a svou posádku zde má mimochodem i Velká Británie.
V následujících letech je následovaly Japonsko, Itálie a Čína. Právě ta nyní v Džibutsku patří k nejaktivnějším. A to do té míry, že to již začíná znepokojovat i část místních vládnoucích kruhů – obávají se, aby nedošlo k tak vysokému zadlužení, které by Džibutsko mohlo změnit v loutkový stát Pekingu.
V případě Japonska je zajímavostí, že jeho základna v Džibutsku je první svého druhu od konce druhé světové války. Zatím poslední zemí usilující o zřízení stálé vojenské základny v Džibutsku je Saúdská Arábie.
Ostrůvky bezpečí v nestabilní „divočině“
Geopolitický význam země roste a s tím i příjmy do státní kasy pocházející od světových mocností z „poplatků za pronájem“. Například Francie platí ročně Džibutsku na 40 milionů dolarů, Spojené státy 63 milionů, Čína údajně až 100 milionů. Zájem vybudovat si v Džibutsku své základny projevily už i Rusko a Indie.
Stačí pouhý pohled na mapu k pochopení, proč tomu tak je. Lodě plující do Rudého moře a tím i do Suezského průplavu (a samozřejmě i naopak) míjejí na jedné straně dlouhodobě problematické Somálsko a na protější straně Adenského průlivu zase Jemen zmítaný nepokoji a občanskými válkami. V této nestabilní divočině působí Džibutsko jako klidné a bezpečné podhoubí pro zakořenění mezinárodních zájmů.
Džibutsko ale není ve skutečnosti jediné. Například Eritrea a Somálsko nechávají své přístavy Spojeným arabským emirátům výměnou za peníze tekoucí do budování nové infrastruktury. A Súdán byl jistou dobu velmi blízko tomu, aby otevřel svůj přístav Port Súdán Rusům – tuhle mezinárodní „svatbu“ zařízly sankce, které na Súdán uvalily Spojené státy.
V současnosti má na pobřeží Rudého moře své základy celkem jedenáct zemí včetně Spojených států, Číny, Japonska, Itálie, Francie, Spojených arabských emirátů nebo Turecka.
V roce 2018 se i Rada Evropy rozhodla posílit ochranu svých obchodních lodí plujících přes „Bránu nářků“ ve snaze snížit riziko terorismu a dostat pod kontrolu příliv uprchlíků. Z evropských zemí udržují v současnosti svou vojenskou přítomnost v Džibutsku Francie, Itálie, Německo a Španělsko.
Logicky se nabízí otázka, jak na tuhle výzvu zareaguje Fialova vláda. Překročí současný premiér stín svých předchůdců a zajistí i Česku klidnější obchodní cesty?
Poté, co jsme si nechali vyfouknout příležitost vybudovat americkou vojenskou základnu v Brdech (a dodnes není jasné, zda kampaň proti ní nebyla tehdy financována z ruských peněz), by byl hřích nechat si utéct jedinečnou šanci vybudovat první stálou českou vojenskou základnu v Africe.
