O tom, že dějiny dělají velké osobnosti, není, alespoň za mě, nejmenších pochyb. Koryfejové marxismu-leninismu a levice obecně sice jejich význam snižují, případně úplně popírají, což jim ovšem nijak nebrání stavět na piedestal své hrdiny – ideology i praktiky totalitarismu, ať už mu říkají jakkoli, Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a spol., ani to ale nic nemění na tom, že nesčetněkrát v historii rozhodli o osudech nejen svého národa a své země, ale, s nadsázkou řečeno, celého lidstva právě výjimeční jednotlivci.
Politické vůdcovství Winstona Churchilla za druhé světové války v době, kdy Hitler ovládl takřka celou Evropu a kdy stalinistický Sovětský svaz uzavřel s nacistickým Německem ostudný pakt o neútočení a spolupráci, jeho statečnost, nezdolnost a odhodlání vést proti bezprecedentnímu zlu boj až do vítězného konce, je jedním z mnoha příkladů, k nimž lze v této souvislosti odkázat.
Pro svůj dnešní text jsem si proto vybral, zcela subjektivně a zcela záměrně napříč obory, oblastmi jejich působení, deset osobností, které vtiskly svou pečeť právě skončenému roku 2021, a zároveň jsem si troufl předpovědět, kdo bude patřit mezi osobnosti roku následujícího: deset a deset, respektive jedenáct mužů a žen z celého světa, za nimiž stojí za to ohlédnout se, a bude stát za to sledovat v nastupujícím roce. Nejsou to vždy nutně kladní hrdinové, svět ale netvoří pouze oni, jakkoli bychom si to ze srdce přáli.
Pojďme se tedy ohlédnout za rokem 2021 a poté si udělejme jakési preview roku nového; na jeho konci si pak budete moci společně se mnou říct, nakolik jsem se trefil „do černého“ a nakolik jsem byl tak říkajíc mimo.
Čistě abecedně vzato (nejjednodušší a nejméně kontroverzní přístup, jaký jsem mohl zvolit), je pro mě první osobností roku 2021 francouzský filmový a divadelní herec Jean-Paul Belmondo (1933–2021). Jeho zářijová smrt a dech beroucí poslední rozloučení s ním nám připomněly, že byl nejen geniálním hercem, ale že, docela mimoděk, aniž o to usiloval, ztělesňoval celou jednu éru francouzské, evropské a světové kinematografie. Díky Belmondově smrti jsme si navíc, podobně jako když před nedávnem zemřel rakouský automobilový závodník Niki Lauda, uvědomili, že definitivně skončil svět našeho mládí a dospívání, ve všech ohledech nekorektní, ale přesto neskonale půvabný svět, po němž zbyla jen nostalgická vzpomínka, stejně jako na „Bébelův“ nejslavnější masterpeace „U konce s dechem“, který nás naučil vidět a milovat film jako nikdy předtím.
