Totální vyčerpání a pak smrt. „Zapomenutá“ pandemie zabila víc lidí než první světová válka

Martin Kovář

18. 03. 2020 • 07:00

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Zatímco dnes čelíme koronavirové pandemii, před sto lety, konkrétně od ledna 1918 do prosince 1920, se světem přehnala jako ničivá smršť pandemie tzv. španělské chřipky. Stalo se tak v době, kdy se vlády jednotlivých zemí složitě vyrovnávaly s drastickými dopady první světové války, včetně hospodářské recese, jež byla dána mimo jiné komplikacemi spojenými s přechodem válečné ekonomiky na mírovou. Následky byly zdrcující: zatímco první světové válce padlo na bojištích za oběť přes deset milionů mužů, pandemická nákaza si vyžádala celé desítky milionů obětí, nejvyšší odhady se blíží až stům milionům mrtvých.

Kde se děsivá pandemie vzala, jaký měla průběh a důsledky? Pokud jde o její počátky, o její ohniska, existuje hned několik hypotéz. Jako nejpravděpodobnější se jeví čínský původ španělské chřipky, odkud se nákaza podle některých odborníků rozšířila nejprve do Spojených států amerických a poté dále do Evropy. Podle jiné hypotézy vše začalo ve vojenském táboře v americkém Kansasu, odkud se nákaza ještě v roce 1917 dostala do dalších amerických vojenských základen i mimo ně (především na východní pobřeží USA včetně New Yorku) i mimo americký kontinent. Podle třetí hypotézy mohlo vše začít přímo v Evropě, konkrétně v britském vojenském lazaretu, respektive ve vojenské nemocnici ve francouzském Étaples, jež se nacházela v blízkosti tzv. západní fronty.

Pro všechny případy nicméně platí, že se jednalo o zmutovaný dravý ptačí virus, přenesený na prasata a nejspíš i na další zvířata a poté do lidské populace. Důležitým, dost možná klíčovým faktorem, jenž měl podíl na vysoké úmrtnosti španělské chřipky, byl tzv. efekt cytokinové bouře, což znamená, že virus vyvolával mimořádně silnou imunitní reakci organismu, která zcela vyčerpala tělo pacienta, a to nemělo sílu bránit se nemoci.

Název „španělská chřipka“ tedy nemá, jak vidno, nic spojeného s původem onemocnění, ani se skutečností, že by jím Španělsko bylo – ve srovnání s ostatními zeměmi – nějak zvlášť silně zasaženo. S vysokou pravděpodobností vznikl tak, že zatímco v zemích, jež byly ve válečném stavu, vlády o nemoci z celkem pochopitelných důvodů příliš neinformovaly, aby nedemoralizovaly již tak vyčerpané vojáky i civilní obyvatelstvo, na něž tíha války dopadala stále tíživěji, v neutrálním Španělsku, kde ochořel také panovník král Alfons XIII., byla situace jiná. Španělský tisk psal o chřipce a o jejích dopadech velmi otevřeně, a proto si ji evropská i světová veřejnost spojovala – včetně názvu – právě se zemí na Pyrenejském poloostrově.

Populace byla vážně postižena již první fází chřipky na jaře 1918, které ale tehdy padli za oběť především, byť nikoli výhradně, starší a i jinak než chřipkou nemocní a hlavně obecně oslabení lidé. Druhá fáze, která začala v létě 1918, již byla naprosto devastační, tentokrát navíc masově umírali i mladí, zdraví a silní lidé, nejčastěji mezi dvaceti a čtyřiceti lety věku. Vrchol nejen této druhé vlny, ale celé pandemie, přišel v říjnu a na počátku listopadu 1918, těsně před koncem světové války, jež měla, mimochodem, velký podíl na celkovém oslabení fyzické kondice a zdravotního stavu (včetně imunitního systému) evropského i zámořského obyvatelstva. V následujících dvou letech už počet nemocných klesal a počet obětí nebyl zdaleka tak dramatický jako na podzim 1918.

Nákaze se nevyhnul ani jeden kontinent. Přehledy Světové zdravotnické organizace a další zdroje v této souvislosti nabízejí zajímavá čísla a srovnání. Pokud jde o Evropu, dvě hlavní země Dohody (tzv. Entente Powers), Velká Británie a Francie, měly výrazně nižší počet mrtvých (v Británii kolem čtvrt milionu lidí, ve Francii mezi 125 000 a čtvrt milionem lidí) než jejich spojenec – Itálie (přes 400 000 obyvatel) a než hlavní poražený – císařské Německo (téměř čtyři a půl milionu lidí); v případě Ruska se nejčastěji uvádí 450 000 mrtvých.

Světové epidemie

V seriálu INFO.CZ „Světové epidemie“ popisujeme dvakrát týdně některé závažné pandemie a epidemie, jimž jsme jako lidstvo čelili v minulosti. Snažíme se rozebrat politické, ekonomické a společenské dopady jednotlivých nemocí. Zamyslíme se rovněž nad tím, jak se můžeme z dřívějších událostí poučit v současné situaci při koronavirové pandemii.

Pokud jde o zámoří, Spojené státy americké evidovaly mezi půl milionem a 650 000 mrtvých, Japonsko registrovalo necelých 400 000 mrtvých. Údaje z Číny se silně rozcházejí, v zásadě od jednoho až po devět milionů; ztráty v Indonésii činily přibližně jeden a půl milionu životů, v Indii přerostly, zdá se, dokonce patnáct milionů (v samotné Britské Indii dosáhly podle reálných odhadů téměř čtrnácti milionů). Španělská chřipka se nevyhnula ani velmi vzdáleným oblastem, například od civilizace izolovaným ostrovům v Pacifiku, kde po sobě zanechala rovněž děsivou spoušť; přesně ale nelze tamní čísla garantovat.

Snad ještě podstatnější než čísla samotná byl psychologický dopad, který španělská chřipka po celém světě vyvolala. Znovu připomínám, že svět zasáhla ve finální fázi světové války, tj. v době, kdy především Evropa byla tak říkajíc na pokraji zhroucení. Čtyři roky bojů, všeobecného strádání včetně hladovění a nejrůznějších omezení udělaly s obyvatelstvem „starého kontinentu“ své. Na podzim 1918 pak místo bezbřehé úlevy přišel vrchol pandemie, která zabíjela stejně nebo ještě hůř než válka samotná. Připočteme-li k tomu již zmíněný ekonomický propad a politické bouře, které leckde přerostly v komunistický převrat (viz například ustavení bolševické vlády v Rusku či vznik Maďarské republiky rad) nebo alespoň v pokus o něj (Bavorská republika rad), případně přivedly země na pokraj občanské války, jako třeba v Itálii, kde vývoj vyústil ve vytvoření fašistického státu, máme před sebou nanejvýš depresivní, temný obraz tehdejší společnosti.

Obyvatelstvu nepřidávaly na optimismu ani zprávy o tom, že na španělskou chřipku zemřela řada známých či dokonce slavných osobností. Když lékaři nedokázali zachránit je, jak můžeme dopadnout my, ptali se lidé. Jako příklad lze uvést francouzského básníka, zakladatele, řečeno s Vítězslavem Nezvalem, „moderních básnických směrů“ Guillaumea Apollinaira, dramatika a autora „Cyrana z Bergeraku“ Edmonda Rostanda, geniální malíře Egona Schieleho, Gustava Klimta a Bohumila Kubištu, politického ekonoma a sociologa Maxe Webera, stejně jako některé politiky – prvního premiéra Jihoafrické unie Louise Bothu či (podle některých zdrojů) jednoho z vůdců ruských bolševiků Jakova Sverdlova, nemluvě o několika potomcích proslulých rodičů – například o synovi spisovatele sira Arthura Conana Doylea („duchovní otec“ Sherlocka Holmese) či dcery psychoanalytika Sigmunda Freuda, abych jmenoval alespoň několik z mnoha.

Na depresivních pocitech lidí mnoho nezměnil ani fakt, že se někteří slavní z chřipky uzdravili – kromě již zmíněného krále Alfonse XIII. to byli třeba americký filmař Walt Disney a hollywoodská filmová hvězda Mary Pickfordová, jeden ze zakladatelů „americké drsné školy“ – spisovatel Raymond Chandler (jehož Phila Marlowa známe všichni), budoucí americký prezident Franklin Delano Roosevelt či ekonom Friedrich von Hayek.

Španělská chřipka se přirozeně nevyhnula ani českým zemím. Podle odhadů učiněných na základě studií dobových záznamů (například úmrtních matrik) a dalších pramenů lze počet mrtvých na toto onemocnění v letech 1918–1920, tj. na sklonku éry habsburské monarchie a v prvních letech existence Masarykovy první Československé republiky, odhadnout na padesát až osmdesát tisíc osob (včetně vojáků), což je, jenom pro zajímavost, téměř dvojnásobek čísel známých ze sousedního Rakouska (dvacet až třicet tisíc mrtvých).

Na závěr už jen jednu „perličku“, která snad nebude – vzhledem k tomu, o jak vážné téma a o jak depresivní čtení se jedná, příliš nepatřičná. O tom, jak hluboko se španělská chřipka zapsala do povědomí příslušníků všech generací, žijících na přelomu desátých a dvacátých let minulého století, svědčí říkanka, respektive písnička, kterou si broukali, aniž (zřejmě) dohlédli důsledky toho, o čem zpívají, malí Angličané, a kterou jsem nalezl na internetu na jednom z britských webů věnovaných historii:

„Měl/a jsem malého ptáčka jménem Enza,

otevřela jsem okno – a tam in-flu-enza“, tj. španělská chřipka.

V původní angličtině to zní, přirozeně, mnohem libozvučněji:

„I had a little bird, its name was Enza

I opened the window, and in-flu-enza.“

SDÍLET