Trumpův rébus jménem KLDR: USA musí vsadit na jednu kartu, jadernou apokalypsu nikdo nechce

Když dva prostořecí státníci s přístupem k jadernému arzenálu poměřují síly, je to pro zbytek světa vždycky důvod k obavám. Přesně to se však v případě Kim Čong-una a Donalda Trumpa děje. Ani jeden nechce uhnout a vypadat jako slabší, což napětí jen dál stupňuje. Když ekonomické sankce uvalené na KLDR nefungují, je třeba dát svým slovům důraz přesunem vojenských lodí a protiraketových deštníků k Jižní Koreji, a naopak když se do regionu přesouvá nepřátelská armáda, je třeba si vypomoci dalšími testy mezikontinentálních střel. Existuje z této spirály elegantní východisko, které by zbytek světa vyvedlo z potenciálně zničující situace?

Je to paradox. Země ekonomicky tak malá, že její hrubý domácí produkt představuje pouhou polovinu výdajů USA na domácí mazlíčky, světovému hegemonovi pořádně zatápí. Severokorejská propaganda slibuje, že již brzy se její ostrá slova změní v realitu. Překotný vývoj jaderných zbraní i jejich nosičů je v KLDR mezi hlavními prioritami.

Je to logické. Ve světě podle Kim Čong-una jsou právě atomové zbraně tím jazýčkem na vahách, které zaručí jeho režimu přežití. Jsou pro něj pomyslnou čarou mezi osudem Muammara Kaddáfího či Saddáma Husajna a Severní Koreje.

Jednou z nejdůležitějších otázek Trumpova volebního období bude, zda může americký prezident připustit, aby totalitní režim vyvinul spolehlivou mezikontinentální raketu schopnou nést jadernou hlavici. Nejmocnější muž světa je i se svojí vytříbenou administrativou zatím na pochybách.

Šéf CIA Mike Pompeo nedávno řekl, že mu Trump nařídil přezkoumat možnosti, jak oddělit severokorejský režim od jeho raket a jaderných zbraní. Viceprezident Mike Pence varoval, že všechny možnosti jsou na stole. Ministr zahraniční Rex Tillerson naopak volil opatrnější přístup: „Naším zájmem není změna severokorejského režimu, vojáky severně od 38 rovnoběžky vyslat nechceme.“ 

Schizma bez zdánlivého řešení

Nejasná "twitterová" strategie však nahrává KLDR, která vyrábí své atomové zbraně rychlostí jedné za měsíc. Metody diplomacie či vojenského zásahu, které by to mohly změnit, mají jedno společné: Téměř neexistují.

Trumpovi předchůdci i prezident sám zkoušeli ekonomické sankce, ty se však již několik dekád zjevně míjejí účinkem. Na rozdíl od Íránu, kde taková opatření vedla v roce 2015 k vytyčenému diplomatickému cíli, je KLDR uzavřená ekonomika. Nejspíš ta nejméně vhodná pro podobný přístup.

sinfin.digital