Protiněmecké povstání, které na den přesně před sedmasedmdesáti lety, 1. srpna 1944, zahájila Zemská armáda (Armia Krajowa), nejvýznamnější ze všech polských odbojových organizací, patří u našich severních sousedů k těm nejvíce ceněným v celých jejich dlouhých dějinách. Není se co divit, jednalo se totiž o vpravdě heroický, byť podle řady současníků i historiků předem marný pokus osvobodit hlavní město, Varšavu, od německých okupantů dříve, než to učiní sovětská Rudá armáda, a udělá tak první krok k v Moskvě plánované poválečné „sovětizaci země“.
Pro plné pochopení toho, oč se v Polsku v létě 1944 hrálo, je třeba vrátit se alespoň ve stručnosti do historie. Ponecháme-li stranou starší dějiny, jež byly rovněž plné vzájemných polsko-ruských střetů, a začneme-li „až“ na konci 18. století trojím dělením Polska mezi Prusko, Rakousko a Rusko (1772, 1793 a 1795), můžeme směle tvrdit, že to bylo především carské Rusko, které vehementně bránilo obnovení polského státu, provádělo na „svém“ území nemilosrdnou rusifikaci a stejně nemilosrdně likvidovalo všechny pokusy Poláků a vymanění se z jeho sféry vlivu. Vzpomínky na krev, kterou polští vlastenci prolili během povstání proti Rusům (1830–1831 a 1863) a, podobně, proti Rakušanům (1846), byly v zemi velmi živé i za první světové války, a také proto výrazně přispěly k obnově polské státnosti – vojenské meziválečné republiky maršála Józefa Piłsudského a k faktickému vítězství ve válce proti ruské/sovětské Rudé armádě v letech 1919–1921. Tento pokus teprve rodícího se, ale přesto již tehdy expanzivního sovětského komunistického státu podmanit si přinejmenším část Polska jeho politiky, vojáky i obyvatele utvrdil v názoru, kdo je a bude jejich hlavní nepřítel i pro následující desetiletí. Mimochodem, právě o této válce Vám nedá lepší představu nic jiného než fascinující kniha Isaaka Emmanueloviče Babela „Deník 1920“ (Torst, 1993); osobní výpověď tohoto ruského komunisty a geniálního spisovatele – „to, jak my přinášíme svobodu, je strašlivé“ – mluví, ve zkratce, za vše.
Pád meziválečné druhé Polské republiky (II Rzeczpospolita Polska; 1918–1939) nicméně nakonec způsobila hned dvojí agrese: primárně útok nacistického Německa z 1. září 1939, kterým v Evropě začala druhá světová válka, a, krátce poté, útok ze 17. září téhož roku, kdy do již smrtelně raněné a fakticky poražené země vtrhla z východu Rudá armáda a dokončila tzv. „čtvrté dělení Polska“, na němž se na konci srpna 1939 nacističtí a komunističtí pohlaváři domluvili v rámci paktu Molotov-Ribbentrop. O tom, že se přístup sovětských dobyvatelů na počátku války nelišil od postupu nacistů, svědčí mimo jiné tzv. Katyňský masakr (zbrodnia katyńska), zavraždění více než dvou desítek tisíc příslušníků polských civilních i vojenských elit, převážně v letech 1940 a 1941, sovětskou NKVD, který zanechal v polské „národní paměti“ mimořádně hlubokou stopu. V kontextu dlouhodobých polsko-ruských/sovětských vztahů patřila právě „vzpomínka na Katyň“ (pokud Vás téma zajímá, pusťte si, třeba právě u příležitosti výročí Varšavského povstání, stejnojmenný film režiséra Andrzeje Wajdy z roku 2007) k těm faktorům, které polské vlastence vedly k osudovému rozhodnutí osvobodit v létě 1944 Varšavu dříve, než si zásluhy za to připíšou Sověti a učiní z jejich země své „léno“, jak to měli v Moskvě nejen ohledně Polska, ale i ohledně velké části střední a jihovýchodní Evropy včetně Československa naplánováno.
