Volby v Moldavsku jsou pro Moskvu nepříjemnou porážkou. Staví ji před nová dilemata

Nedávné prezidentské volby v Moldavsku představovaly pro Moskvu nepříjemnou porážku. Nebylo tajemstvím, že sázela na pokračování prezidenta Igora Dodona, který je na rozdíl od své sokyně a vítězky Maii Sandu považován za proruského politika. A toto tvrzení není žádné „hledání Ruska za vším“ – Dodon otevřeně horoval pro užší vazby na Moskvu, včetně vstupu do Eurasijské ekonomické unie, a tedy i pro postupné slaďování moldavských zákonů a předpisů s Ruskem. Maia Sandu naopak přispěchala s požadavkem odchodu ruských „mírotvůrců“ z Podněstří a nepotěšila Moskvu ani dalším prohlášením, když odmítla platit 7,24 miliardy dolarů, které země podle Gazpromu dluží.

Důvodem neochoty platit je fakt, že jde primárně o dluhy, které dlouhodobě dělá Podněstří (z celkové částky na něj připadá cca 6,68 miliardy dolarů). To je kvazinezávislým státem, byť právně součástí Moldavska, a Rusko je jeho faktickým protektorem. Ruská armáda je tam už od počátku devadesátých let. Nevyjasněnost statusu Podněstří se projevuje i v takových oblastech, jako je právě plynárenství, kde panuje pozoruhodná situace.

Jde o to, že podněsterské elektrárny potřebují pro výrobu elektrické energie zemní plyn, a ten odebírají na základě smlouvy mezi Gazpromem a Moldovagazem z Ruska. Podněsterský Tiraspolgaz ale moldavskému Moldovagazu neplatí. Naopak, platby (již tak účtované pod hranicí nákladů) vybírané v Podněstří končí právě u Tiraspolgazu. Aby to skutečně nebylo jednoduché, Gazprom vlastní kontrolní balík 50 procent plus jedné akcie Moldovagazu a kontroluje i dalších cca 13 % vlastněných v tomto podniku Tiraspolem.

S velkou nadsázkou řečeno, Gazprom dodává sám sobě plyn, za který si pak dluží, protože větší část dodávaného objemu (zhruba 2 miliardy kubíků z celkových 3,2 miliard) jde do neplatícího Tiraspolu. Gazprom sám tento systém prosazuje na valných hromadách. Že jde o, mírně řečeno, nestandardní způsob, který lze sotva považovat za péči řádného hospodáře, a navrch o konflikt zájmů, je zjevné. Schizofrenní nádech celé situace potvrzuje fakt, že Gazprom žaluje Moldovagaz, tedy společnost, kterou kontroluje, u mezinárodní arbitráže v Moskvě.

Pro moldavskou stranu by to znamenalo, že by platila za ruský plyn hned dvakrát. Jednou při odběru elektrické energie, kterou z Podněstří za standardní tržní ceny dováží, podruhé platbou za ruský zemní plyn, který je surovinou pro tuto elektřinu.

Moldavská strana ale s dalším růstem dluhu souhlasí, protože jeho odmítnutí by znamenalo faktické uznání nezávislosti Podněstří. Zablokovat smlouvu mezi Moldovagazem a Gazpromem podle všeho sama není schopná, i když má k dispozici nově vybudované potrubí z Rumunska s kapacitou 1,5 miliardy kubíků. Ani pro Gazprom ale situace není úplně bezproblémová, už jen proto, že Moldavsko představuje poměrně zajímavý trh (srovnatelný třeba s Finskem).

Naše společnost je oslepená hojností. Piráti jsou vítězstvím „ajťáctví“, což je velmi nebezpečná ideologie, říká Klaus

Plyn není jediným sporným bodem hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi. Rusko čas od času uvalí embargo na dovoz moldavských potravin. Ruský trh je pro místní výrobce stále zásadní, a proto je takový zákaz velmi citelným zásahem. Například v roce 2010 hlavní ruský hygienik, pověstný Gennadij Oniščenko, označil moldavská vína za dobrá leda tak na natírání plotu. Jakýmsi pravidlem při podobných sankcích bylo, že zatímco moldavská vína byla zakázána z důvodu nedodržování norem, Podněstří bylo z opatření vyjmuto. 

Situace je v tomto ohledu sice o něco jednodušší než v plynárenství, ale rozhodně ne bezproblémová. Projevuje se tu mimo jiné fakt, že zatímco Moldavsko přechází na standardy platné v Evropské unii, Rusko prosazuje svoje vlastní, založené ještě na sovětských normách GOST. Ty jsou extrémně detailní, v souběhu s novými úpravami často nesplnitelné. K tomu se přidává i fakt, že ne vždy je moldavská produkce opravdu dostatečně kvalitní. Ačkoli se zákazy dovozu objevují nápadně vždy v dobách, kdy obě země vedou vyhrocenější politické spory, nelze jednoduše říci, že by si Rusko svoje požadavky zcela vymýšlelo. V praxi se jedná spíš o to, že když se to hodí, tak si ruské úřady na standardy vzpomenou, zatímco jindy nad problémy přivírají oči.

Dosavadnímu prezidentovi Igoru Dodonovi vycházelo Rusko více než vstříc, ať už nabídkami bezcelního režimu nebo rychlým vydáváním licencí na vývoz potravin (nic jiného se do Ruska z Moldavska prakticky nedováží). Dá se čekat, že pod novou prezidentkou bude ruská ochota výrazně menší.

Problémy kolem hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi ukazují na to, že vnímat postsovětský prostor pouze jako sféru naprosté dominance Ruska, které si může vždy dělat, co chce, je zjednodušené. Jedná se o poměrně složitou soustavu vztahů zatížených historickým dědictvím sovětského období, do které se přidávají noví hráči a nová pravidla. A velmi často je Rusko hlavně tím, kdo si s novou situací úplně neví rady.

SDÍLET
sinfin.digital