Dohoda o vojenském a bezpečnostním spojenectví mezi Spojenými státy, Austrálií a Velkou Británií (AUKUS) uzavřená minulý týden je pro mnoho politiků v západní Evropě dalším důkazem americké věrolomnosti, a tudíž i dodatečným podnětem urychleně rozvíjet koncept „strategické autonomie“ Evropské unie, a to zvláště ve vojenské a obranné oblasti.
Trojstranná dohoda tak přichází vlastně vhod v okamžiku, kdy předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve zprávě o stavu Unie naléhavě volá právě po takové „strategické autonomii“, a kdy Francie již oznámila svolání speciálního summitu sedmadvacítky zasvěceného obraně a vojenské spolupráci v první polovině příštího roku.
Vznik aliance AUKUS zaskočil země EU, povětšinou členy Severoatlantické aliance, mimo jiné i proto, že nebyli o její přípravě zpraveni. Spojené státy je postavily před hotovou věc, a to krátce poté, co se zachovaly podobně při rozhodování o definitivním ukončení své vojenské přítomnosti v Afghánistánu. Umocnil se tak dojem, že nová americká administrativa Joea Bidena se sice chová navenek přívětivěji a používá vlídnější jazyk než její předchůdkyně pod vedením Donalda Trumpa, ale ve skutečnosti jí málo záleží na názorech evropských spojenců a na silné transatlantické vazbě. Vznikem AUKUSu potvrzuje, že se těžiště amerického zahraničněpolitického zájmu posunuje do Tichomoří, a že hlavní bezpečnostní starostí Washingtonu bude i nadále Čína – na úkor transatlantické vazby.
Z hlediska Bruselu je pozoruhodné i načasování – zprávy o americko-australsko-britském ujednání přišly ve chvíli, kdy EU sama prezentovala svou indicko-tichomořskou strategii. To podle diplomatů ukazuje na jedné straně americkou lhostejnost vůči agendě EU, ale na druhé také evropskou vůli zůstat v tomto regionu významným ekonomickým hráčem a využívat zejména tuto kartu. Dokument EU se ostatně týká především obchodu a hospodářských vazeb. „Jsme v tomto regionu přední investor, hlavní poskytovatel rozvojové pomoci a jeden z největších obchodních partnerů,“ připomněl šéf evropské diplomacie Josep Borrell.
Právě evropské obchodní zájmy, a to zejména vůči Číně, mohou být také důvodem, proč Spojené státy s Evropou v této části světa nepočítají. Washington na konci loňského roku velmi rozladilo uzavření investiční dohody mezi EU a Čínou. Její ratifikace Evropským parlamentem je zatím sice u ledu, ale členské země i Evropská unie jako celek nesdílí americkou míru nepřátelství a nedůvěry vůči Pekingu. Tento nesoulad se pak promítá i do globálních záležitostí, jako je například vznik aliance AUKUS, kam byla z Evropy přizvána pouze postbrexitová Británie.
