Po sedmi letech dohadování a třech letech jednání o návrhu Evropské komise se členské státy EU shodly na kompromisním řešení složitých otázek spojených s nakládáním s ilegálními migranty, kteří se hrnou do EU. Povedlo se najít rovnováhu mezi zájmy a potřebami hraničních zemí, kudy migranti přicházejí, a těmi ostatními, které musí (nebo by měly) prokazovat solidaritu a o toto břemeno se dělit. Z českého hlediska je na něm zásadní to, že nenařizuje povinné kvóty pro přijímání migrantů, ale umožňuje zemím tyto lidi odmítnout a nabídnout místo toho kompenzace, finanční nebo například ve formě fyzické ostrahy vnějších hranic EU.
Švédská ministryně Maria Malmer Stenegardová, která schůzi ministrů vnitra členských zemí v Lucemburku předsedala, označila na noční tiskové konferenci dohodu za „historickou“; připomněla, jak obtížně se vyjednávalo a že ještě ve čtvrtek večer nebyla dohoda jistá. „Upřímně, nevěřila jsem tomu,“ přiznala. Byla si od začátku vědoma, že návrh odmítají Polsko a Maďarsko; během dne se ukázalo, že Bulharsko, Slovensko, Litva a Malta se zdrží hlasování. Pozornost se tedy soustředila na překonání odporu Itálie, které záruky ze strany „nehraničních“ zemí dlouho připadaly nedostatečné.
Bylo sice jasné, že ostatní členské země by tuto skupinu přehlasovaly, ale všichni věděli, že jakákoli dohoda bez Itálie, kudy přichází do EU nejvyšší počet ilegálních migrantů ze severní Afriky, nemá smysl. I kdyby byla schválena, zůstala by bezzubá. „Bez Itálie to bude jen cár papíru,“ citoval server Politico nejmenovaného účastníka jednání.
