Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Rychlá rotace, limitované kolekce a ikonický nábytek. IKEA otevře na Václaváku unikátní obchod

Rychlá rotace, limitované kolekce a ikonický nábytek. IKEA otevře na Václaváku unikátní obchod

Během léta otevře švédská nábytkářská společnost IKEA v České republice své první pop-up studio. V Praze na Václavském náměstí zprovozní dvě patra v domě, kde dříve sídlila Česká spořitelna a na 800 metrech čtverečních představí své nejikoničtější výrobky, limitované kolekce a nové zboží. Oproti standardním obchodům řetězce bude pojetí této prodejny dynamičtější a exkluzivnější, říká v rozhovoru pro INFO.CZ interiérová designérka IKEA Klára Hausenblasová, která prostor navrhovala.

Na co se můžeme těšit? Bude vaše nové pop-up studio představovat výkladní skříň IKEA? Jak bude prodejna vypadat?

Ano, chceme, aby to tak bylo. Plány jak to bude vypadat už máme téměř hotové, máme vybrané i výrobky, které na otevření uvedeme. Budou zastoupeny především ikonické kusy nábytku IKEA, které se prodávají už 75 let – například křesla Poäng nebo skříňky Kallax. A toto zboží doplníme tím nejnovějším sortimentem pro nadcházející sezónu a limitovanými kolekcemi.

Na vás bylo, jak celý obchod bude na zákazníka působit. Jaký rukopis jste mu vtiskla?

Skandinávský. Zařadila jsem proto do prodejny designové prvky, které jsou pro tento styl specifické. Takže určitou jednoduchost, monochromatický styl, inspiraci přírodou a světlé dřevo. Ale Skandinávci také rádi pracují i s akcentovanými barvami; v zemi, kde je půl roku tma, je to pro teplo domova příjemné zpestření. Podobný styl proto bude mít i pop-up studio.

Když jste prostředí tohoto obchodu navrhovala, co vám bylo inspirací?

Domovina naší firmy, Švédsko. Respektive jeho jižní část. Inspirovala jsem se tamní přírodou, čistými liniemi, praktičností. Prostor prodejny jsme pak pojali jednoduše a minimalisticky, chtěla jsem, aby z ní především vystupovala identita značky. Proto když do ní zákazník prvně vkročí, měl by zaznamenat náš důraz na kvalitu a inspirativnost.

V čem je u nového pop-up studia největší rozdíl oproti běžnému obchodnímu domu IKEA?

Ve velikosti. Zde máme k dispozici jen 800 metrů čtverečních prostoru, který jsme si navíc sami nepostavili. Museli jsme se nějak přizpůsobit daným proporcím, se kterými pracujeme. Zboží tam proto bude řádově méně, bude se více měnit a bude v inspirativnějších kombinacích. Chceme, aby tam stále bylo něco nového, takže budeme v budoucnu měnit dispozice i řešení celého prostoru. Je možné, že tam využijeme i nějaké prvky rozšířené reality.

Rozdíl je i v lokalitě. IKEA tradičně neotevírá své obchody v centrech měst.

Ano. Zprvu mě ta lokalita mírně zarazila, přeci jen to není běžná lokace, kde byste hledali obchod jako IKEA. Ale po chvíli to začalo dávat smysl. Právě v centru města chceme potkávat nové zákazníky, kteří třeba s naší značkou ještě nepřišli do styku. Chceme, aby se k nám lidé chodili inspirovat, a ne každý si jezdí pro inspiraci na Zličín. Zkrátka chceme být lidem blíž.

Není ale Václavské náměstí až příliš turistické?

Není. Podle jednoho z našich průzkumů, které jsme si nechali zpracovat, Václavským náměstím denně projde zhruba 60 tisíc lidí, z toho asi tři čtvrtiny Čechů. A na ně se chceme zaměřit. Navíc to není tak, že bychom chtěli oslovit jednu konkrétní skupinu lidí – my chceme zlepšovat bydlení pro všechny a Václavské náměstí nám jako místo, odkud oslovovat veřejnost do této strategie zapadá optimálně.

Jaké výrobky budete v prodejně na Václavském náměstí primárně prodávat? A budete nabízet sortiment pro celý dům?

Primárně tam budeme zaměřeni na sortiment pro obývací pokoje – takže tam budou výrobky jako sedačky či obývací stěny. Ty budeme doplňovat dalšími produkty, osvětlením, textilem, doplňky. A celé to bude velmi dynamické, počítáme s rotací alespoň části produktů třeba i po pěti týdnech. Ale IKEA pop-up studio bude hlavně zaměřené na inspiraci a plánování interiéru. Nechceme vzbuzovat očekávání obchodního domu, nyní plánujeme, že to bude fungovat tak, že si tam zákazník naplánuje vlastní interiér a zároveň objedná kompletní sortiment IKEA, který mu bude dodaný až domů.

V Česku půjde o první pop-up studio IKEY. Jak velká byla výzva tento projekt zpracovat?

Pro mě osobně to byla zcela nová zkušenost a bylo to skvělé. Šlo o velmi kreativní způsob práce, což každý designér miluje. A tím, jak byl tento koncept nový pro všechny členy našeho týmu, jsme měli opravdu mnoho možností, kudy se vydat.

Jací jsou Češi z pohledu interiérového designu? Máme nějaké nešvary?

Řekla bych, že co se interiérů a designu týče, tak před sebou máme ještě dlouhou cestu. Pro většinu lidí stále není spojení těchto dvou slov prioritou.

Kde je tedy největší prostor pro zlepšení?

Třeba u osvětlení. Většina domácností stále používá v místnosti jedno centrální světlo, které maximálně doplní čtecí lampou. Přitom osvětlení dokáže krásně měnit celé prostředí, dokáže navodit pozitivnější, uvolněnější náladu a vykreslí pocit útulnosti domova. V tom se od Skandinávců opravdu máme co učit.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1