Orbán se zlobí na Jourovou aneb Co Budapešť nejspíš nechápe

Karel Barták

30. 09. 2020 • 13:14
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Nestává se každý den, že by premiér členské země oficiálně a formálně požadoval demisi člena či členky Evropské komise. Přesněji řečeno nestalo se to ještě nikdy, pokud slouží paměť mně a několika dalším. Až teď, na konci září 2020, kdy předseda maďarské vlády Viktor Orbán vykopal válečnou sekeru a vydal se za skalpem místopředsedkyně komise Věry Jourové.

Orbána rozčílilo, že Jourová v rozhovoru pro prestižní a masově čtený německý časopis Der Spiegel označila demokracii v Maďarsku za „nemocnou“. Těžko říct, zda to byla z její strany promyšlená kritika, nebo se nechala svést lákavou slovní hříčkou v angličtině – spíše než neliberální demokracie, anglicky „illiberal democracy“, jak Orbán sám označuje to, co doma provozuje, je to „ill democracy“. První tři písmena shodná. V překladu demokracie nemocná – „krank“ v německém jazyce časopisu Der Spiegel. 

V každém případě Jourová píchla do vosího hnízda. Orbán nasadil nejtěžší kalibr – poznámka eurokomisařky je podle něj nejen útokem proti demokraticky zvolené vládě, ale urážkou Maďarska a maďarského lidu. „To první je nežádoucí, to druhé nepřijatelné,“ lamentoval. 

Předsedkyně komise Ursula von der Leyenová se své kolegyně a podřízené zastala; prohlásila, že v ni má plnou důvěru. Nic jiného ani dělat nemohla. Byl to ostatně její nápad, uvést do práce komise agendu „dodržování právního státu“ a pověřit jí právě českou komisařku, tedy ženu nominovanou státem ze středoevropské visegrádské čtyřky, jejíž dva členové – vedle Maďarů ještě Poláci – jsou jako vyhlášení kverulanti pořád na tapetě právě za porušování základních principů. Šéfka komise, jíž byl dopis adresován, se tedy postavila za Jourovou a k samotným Orbánovým nářkům se nevyjádřila. Podotkla pouze, že se jimi bude zabývat obsáhlá zpráva o stavu vlády práva v Evropské unii, zveřejněná právě dnes.

Není obvyklé, aby člen komise, která samu sebe vidí jako jakousi službu členským státům, hodnotil veřejně stav demokracie v těchto státech. Jenže Jourová to má přímo v popisu práce. Ona to musí dělat a počínat si přitom citlivě a diplomaticky, což se jí doposud zhruba dařilo. Vůči Orbánově kritice se ostatně vymezila elegantně: „Nesmírně respektuji maďarský lid a jeho volební rozhodnutí. Což ovšem neznamená, že bychom se neměli vyjadřovat k činnosti vlády a volených představitelů, je-li třeba i kriticky.“ Tedy neobvyklá kritika jako reakce na neobvyklé chování: členský stát EU by se neměl vytrvale vysmívat hodnotám a principům, ke kterým se toto společenství ve svých základních dokumentech hlásí. 

Orbán zavelel k útoku dva dny před tím, než Jourová svou vůbec první zprávu o vládě práva ve všech členských zemích zveřejnila. Jako každý dokument Evropské komise prošel i tento dlouhým připomínkovým řízením; vyjádřili se k němu i všichni ostatní komisaři, včetně maďarského Olivera Várhelyiho. Orbán samozřejmě dobře věděl, co se tam o jeho zemi píše. Věděl také, že to není jednostranná a cílená kritika, kterou by mohl odbýt mávnutím ruky, ale že maďarské „hříchy“ vynikají právě ve srovnání všech 27 členských zemí podle stejných hledisek a kritérií. Právě on je totiž mistr v poukazování na jiné, když mu někdo vyčítá vlastní pochybení, a právě Maďarsko a Polsko často žádaly, aby se všem měřilo stejným metrem. 

To se teď stalo a Budapešť z tohoto srovnání nevychází dobře. Podle vnitřních zdrojů v komisi byly právě maďarské připomínky důvodem, proč se do poslední chvíle nevědělo, zda bude dokument zveřejněn tento týden; stalo se tak na pokyn von der Leyenové, protože odklad by mohl být interpretován jako ústupek Maďarsku.

Je to zapeklitá situace. Evropská unie nerada sama sebe oslabuje vnitřními rozpory. Kultura konsenzu a kompromisu velí hledat pokud možno vždycky smír, byť někteří skřípou zuby. Po šoku způsobeném brexitem je toto nutkání ještě silnější. Jenže co dělat, pokud se ta či ona země vydává na cestu, o které si ostatní myslí, že není demokratická? Jedinou politickou zbraní je článek sedm Lisabonské smlouvy, jehož spuštění však vyžaduje jednomyslnost. Vlády v Budapešti a ve Varšavě si už dávno slíbily, že se navzájem podrží, pokud by došlo až na tresty. Procedury proti nim vedené, z popudu Rady EU i Evropského parlamentu, jsou právě proto bezzubé a bezvýsledné. Jourové zpráva v tomto světle představuje významný konkrétní počin, na kterém bude možné dál stavět.

Von der Leyenová se od počátku snaží být pozorná vůči všem, včetně visegrádské čtyřky, které ostatně vděčí za podporu při nominaci do čela Evropské komise – pro všechny čtyři země byla tehdy mnohem přijatelnější než nizozemský socialista Frans Timmermans. Německá politička má nepochybně vztah ke středoevropskému regionu a pochopení pro jeho specifika. Svědčí o tom i její snaha vyhovět jejich odporu proti povinnému rozdělování uprchlíků, a nakonec i to, že si je minulý týden pozvala speciálně do Bruselu, aby s nimi tuto citlivou věc probrala. 

Podobně smířlivě se pokoušel postupovat i předseda Evropské rady Charles Michel, když do usnesení červencového summitu prosadil bezzubou větu o podmíněnosti nároku na evropské peníze dodržováním vlády práva a právního státu, která se dá vyložit několika způsoby. Od té doby je ovšem pod tlakem některých vlád a většiny v Evropském parlamentu, aby ten výklad zpřesnil. A Budapešť otevřeně hrozí, že jejím parlamentem neprojde schválení fondu obnovy v hodnotě 750 miliard eur, pokud tam jakákoli taková podmínka bude. Znamenalo by to zablokování nejen tohoto dodatečného rozpočtu určeného na restart ekonomik po koronavirové krizi, ale i sedmiletého řádného rozpočtu na léta 2021–27, se kterým je provázán. Tedy skutečně malér. 

Také pro premiéra Andreje Babiše jsou toto všechno nepříjemné komplikace. Můžeme si domýšlet, jakým tlakům je vystaven, aby umravnil „svou“ komisařku v Bruselu. Můžeme si také představovat, jak rád by to udělal, protože mu na spolupráci s Orbánem či polským Tadeuszem Morawieckim evidentně hodně záleží. Jenže ono to nejde. Fakta jsou fakta, ať už jde o svobodu tisku v Maďarsku, nezávislost soudů v Polsku či Babišův střet zájmů vůči evropským penězům, o kterém se zmiňuje česká kapitola dokumentu. Jourová byla sice nominována jeho vládou, ale není jí řízena. Pro Orbána to nejspíš musí být nepochopitelné.

SDÍLET