Turbulentní rok von der Leyenové a její komise

Karel Barták

26. 11. 2020 • 13:05
KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Evropská komise v čele s německou političkou Ursulou von der Leyenovou má za sebou první rok v úřadu. Je spravedlivé říct, že žádná z jejích předchůdkyň ho neměla tak obtížný a krkolomný. Po sebevědomém a trochu pyšném začátku, přišel otřes v podobě koronavirové epidemie. Když von der Leyenová 9. března shrnovala prvních sto dní svého působení, nákaza, která už leckde byla v plném proudu, jí nestála za zmínku. O to obtížnější pak bylo vybrat tuto nečekanou zatáčku a přizpůsobit program, plánování i každodenní život nové realitě. Povedlo se?

Nová exekutiva EU zajisté nezačínala z ničeho, ale neměla snadný start. Evropský parlament nepřijal novou komisi zrovna příznivě, protože mu členské státy von der Leyenovou vnutily; ještě štěstí, že tehdy vybraly ženu, což zahrálo na genderovou citlivost většiny europoslanců. 

Končící předseda Jean-Claude Juncker byl unavený a opotřebovaný a podobně působil i jeho tým. Evropa stála na prahu nového sedmiletého rozpočtového období, což je vždy politicky mimořádně citlivá doba, a po přestálých krizích minulých let Junckerova komise váhala s odvážnějšími návrhy ohledně kontroverzních témat jako jsou migrační a azylová politika, ambiciózní cíle snižování emisí nebo ostřejší postup vůči zemím jako Maďarsko a Polsko za porušování základních hodnot EU. Von der Leyenová správně vycítila, že namístě bude „velký šplouch“, a po svém nástupu předložila v rychlém sledu ctižádostivé plány v oblasti životního prostředí, digitalizace, průmyslové a sociální politiky, a také zahraničních vztahů. Plány to byly vesměs konkrétní, s odvážnými metami i termíny. 

Dopad koronavirové pandemie

Právě kvůli hlubokému zaujetí pro tyto velké cíle si komise zprvu nevšímala šíření koronaviru. Chovala se logicky, protože ochrana zdraví nepatří mezi pravomoci EU, není ani sdílenou kompetencí. Prostě o zdraví občanů se starají členské státy a to málo, co na evropské úrovni funguje – například Evropské středisko pro kontrolu nemocí (ECDC) se sídlem ve Stockholmu a Evropská léková agentura (EMA) – plnilo normálně svou roli, včetně lednového varování ECDC, že začíná pandemie, které vlády členských zemí lhostejně pominuly. Takže zatímco Itálie v březnu vysílala do všech stran prosby o roušky, ventilátory, respirátory, rukavice a zdravotní personál, komise bezradně koukala a nedělala v podstatě nic.

Dlužno říct, že to netrvalo dlouho. Kritika, která se na Brusel sesypala, byla stejně logická jako nespravedlivá. Už během března, jak se virus šířil po Evropě, si komise uvědomila, že toto není jen o masové nákaze a zdravotní krizi, ale o závažných ekonomických důsledcích – největším hospodářském propadu od druhé světové války. Nahmatala tak pod nohama pevnou půdu vlastních či smíšených kompetencí v oblastech, kde má znalosti, zkušenosti a odborný personál. Spolu s ostatními institucemi EU zajistila 9. dubna dohodu Euroskupiny o financování úvěrů z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), což bylo zajímavé hlavně pro země eurozóny. Rychlostí blesku, v porovnání s běžnou praxí, rozdělila mezi členské státy nevyčerpané peníze z kohezní kasy, což například Česku přineslo 30 miliard korun naráz a bez nutnosti předkládat projekty. Velký zájem je dodnes o finanční nástroj SURE, umožňující výhodné půjčky na výplatu náhrady mezd (kurzarbeit) a bránící tak rychlému růstu nezaměstnanosti. 

Vrcholem tohoto snažení byl, v koordinaci s Francií a Německem, návrh fondu obnovy, tedy nástroje nazvaného von der Leyenovou Next Generation Europe (NGEU), v hodnotě 750 miliard eur, která si unie bezprecedentně půjčí. Díl bude určený na další půjčky, většina mají být nevratné granty.

Ovoce zde přinesla kombinace několika faktorů – oživení francouzsko-německého „motoru“, jež se neobešlo bez totální změny německého nahlížení na makroekonomické faktory evropského rozvoje, způsobené jasnozřivostí kancléřky Angely Merkelové, plus jejího osobního pouta s novou šéfkou Evropské komise. 

Komise stála také za kompromisním návrhem, jak podmínit budoucí čerpání z evropského rozpočtu a fondu obnovy dodržováním pravidel právního státu v jednotlivých zemích. Když se Maďarsko a Polsko postavily proti tomuto mechanismu, přenechala logicky hledání politického řešení předsedajícímu Německu a začala se zabývat nyní už reálnou variantou, že EU zahájí příští rok bez schváleného sedmiletého rozpočtového rámce. Pro komisi to znamená dosti složitý a nevděčný úkol spočítat a naplánovat rozpočtové provizorium, při kterém by napřesrok byla k dispozici jedna dvanáctina sumy minulého rozpočtového rámce, přičemž řada výdajů by nebyla financována vůbec.

Zelená a digitální Evropa i strategická autonomie 

Von der Leyenové se podařilo postupem času propojit původní velké priority s těmi novými, diktovanými pandemií.  Zelená dohoda pro Evropu a návrhy jejích legislativních součástí prostupuje konceptem sedmiletého rozpočtu a promítá se také do fondu obnovy – hospodářské oživení po krizi bude nejlépe financováno tehdy, bude-li zelené, případně zaměřené na naplňování digitální transformace a s ní související nové průmyslové politiky. Komise prodávala obstojně vizi, že „zelené“ technologie a digitální transformace posílí globální konkurenceschopnost evropské ekonomiky, která přitom nebude v rozporu s klimatickou neutralitou. Při tom všem se má neustále dbát o dodržování základních práv občanů a respektování jejich soukromí, což je zajisté evropské specifikum při soupeření a takovými konkurenty, jako je Čína.

Je-li řeč o průmyslové politice, nelze nezmínit koncept „strategické autonomie“, který komise razila také ve vztahu k farmaceutickému průmyslu. Ukázalo se, že když nastane poplach jako letos, na úrovni EU se v podstatě neví, co je v Evropě k dispozici, jaké jsou silné stránky a slabiny tohoto odvětví. Objevila se spousta více či méně podložených spekulací o tom, že v EU se kvůli úsporám už v podstatě nevyrábí některé běžné léky a prosté lékařské pomůcky. Ukázalo se, že biotechnologický a lékařský výzkum probíhá v každé zemi po vlastní linii, bez evropské koordinace. Rozběhla se proto práce na průmyslové strategii pro tento sektor; lze předpokládat, že zde nebudou mít po letošní zkušenosti vlády zásadnější výhrady. 

Komise se také pustila do řady velmi praktických kroků, které členské země vesměs uvítaly, stejně jako veřejnost. Připomeňme aspoň některé z nich – nákup desítek milionů roušek a množství plicních respirátorů pro potřeby členských států; odstranění cel na dovoz zdravotnického materiálu; jarní repatriace desítek tisíc občanů EU uvízlých v zahraničí, díky koordinaci letů; snaha slaďovat sanitární opatření a jejich uvolňování, včetně zavedení evropského „semaforu“; jednání s farmaceutickými firmami, jež vedlo koncem listopadu k nákupu stamilionů dávek několika druhů vakcín, jež by měly stačit pro všechny obyvatele EU. Za zmínku v této souvislosti stojí i to, že se exekutiva EU starala také o vakcíny pro další, zejména chudé rozvojové země, a rozběhla dárcovské iniciativy, které na tento účel umožnily vybrat skoro 16 miliard eur. 

Suma sumárum tedy komise zatáčku vybrala, aniž by přitom vysypala košík cílů, které si slavnostně vytyčila před pandemií. Podle její místopředsedkyně Věry Jourové vyšla EU z této zkoušky posílena.  „Epidemie ukázala, že spolupráce na úrovni EU není v těchto případech jen přidanou hodnotou, ale takřka životní potřebou. Jak se nákaza šířila, ustupovala, vracela, bylo všem – nám, vládám, odborné i laické veřejnosti – stále jasnější, že ji můžeme porazit jedině společnými silami a ne 27 odlišnými postupy a taktikami. Myslím, že se nám daří reagovat i v oblasti společného postupu při přípravě na vakcinaci, společných nákupů pomůcek, vzájemné pomoci zemím nejvíce ohroženým. Děláme maximum, abychom zvládli tuto krizi a abychom byli příště ještě lépe připraveni na příští podobné zkoušky.“

Brexit a vnější vztahy 

Velkou starostí prvního roku komise byl nepochybně brexit, tedy jednání o budoucích obchodních a ekonomických vztazích mezi EU a Velkou Británií. Ta odešla z unie na konci roku 2019, ale zůstala do konce letošního roku součástí jednotného vnitřního trhu EU. Nyní, necelý měsíc před tímto finále, zbývá týmu komisního vyjednavače Michela Barniera dojednat poslední tři nejcitlivější body. Von der Leyenová 25. listopadu v Evropském parlamentu vyložila, že komise nehodlá ustoupit ohledně rovné soutěže, mechanismu řešení sporů a rybolovu. „Jsme v časové tísni s uděláme pro dosažení dohody vše, co je v našich silách. Jsme připraveni být kreativní,“ uvedla s tím, že výsledek nemůže zaručit. Odchod Británie bez dohody by poškodil obě strany a byl by nutně připsán na seznam neúspěchů Evropské komise.

Kontroverzní návrh reformy migrační a azylové politiky z letošního září patří také k velkým momentům této komise. Debata o ní se nepochybně protáhne, i když pod vlivem posledních islamistických útoků ve Francii a v Rakousku sílí tlak na urychlení. Ze strany komise vyvolala starost o to, co s množícími se migranty z druhé strany Středozemního moře, nový a nelíčený zájem o Afriku. „Africká strategie“ sotva začala, zatím nepřináší první ovoce, ale jako priorita potrvá – což je vzhledem k momentálnímu rozložení sil ve světě pravděpodobně správná volba. 

Už v inauguračním projevu Von der Leyenová řekla, že chce, aby její komise byla „geopolitická“, tedy aby sekundovala jménem EU největším hráčům na světové scéně. Neváhala se vymezovat vůči americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi, který EU otevřeně napadal, ale také vůči Číně jako „systémovému rivalovi“. Na rozdíl od Ameriky prezentovala EU jako zastánce a ochránce multilateralismu a volného obchodu; a zatímco Trump vedl s Čínou obchodní válku, komise s ní uzavřela dohodu o ochraně zeměpisných označení původu a pokročila v jednání o investiční dohodě. Vztahy s Ruskem se postupně zhoršovaly, také pod vlivem otravy opozičního politika Alexeje Navalného válečným plynem a stupňujícího se napětí v Bělorusku. Vyhrotilo se také napětí s Tureckem, jehož pokračující status „kandidáta“ na členství v EU se jeví stále více jako směšný anachronismus. Zvolení Joea Bidena v USA by mělo přispět k tomu, že si EU už nebude připadat jako výspa liberální demokracie a multilaterálního světového pořádku ohrožovaná ze všech stran. Slabost evropské zahraniční politiky však potrvá a „geopolitická role“ zůstane v rovině zbožných přání – na výzvu von der Leyenové v jejím poselství o stavu unie, aby se členské země zřekly v zahraničněpolitických otázkách práva veta, v podstatě nikdo nereagoval. 

Masový home office

V souvislosti s prvním výročím nelze nezmínit podmínky, v kterých fungoval aparát Evropské komise po většinu letošního roku. Skoro všichni z 32 tisíc zaměstnanců se ocitli ze dne na den doma, a museli se chtě nechtě přizpůsobit nové situaci. Ta vyžaduje značnou sebekázeň, organizovanost, pružnost a trpělivost, protože schůzování po internetu je mnohem náročnější na čas i nervy než práce v kolektivu v kanceláři. Skončily také časté služební cesty po EU i mimo ni, které byly pro mnoho úředníků třešničkou na dortu jejich často rutinní práce. Do značné míry toto vše platí i pro kabinety komisařů, tedy jejich nejbližší spolupracovníky. Ačkoli neexistuje zatím žádná veřejná statistika, euroúředníci si běžně stěžují na zvýšený stres, frustrace, deprese a vyhoření. I to je třeba mít na paměti při hodnocení výkonu nové evropské exekutivy v jejím prvním roce. Nehledě na bezpečnostní rizika, která vtipně připomněl úspěšný pokus nizozemského novináře se zapojit v listopadu do videorokování ministrů obrany členských zemí.

Podaří-li se v dohledné době schválit sedmiletý rozpočet EU a finanční injekci v podobě fondu obnovy, vznikne solidní základ pro příští období, na kterém bude Evropská komise moct stavět, tedy předkládat členským státům návrhy, které jsou podle její expertízy v zájmu celého společenství. Její úloha spočívá právě v přípravě návrhů, a posléze, když už pravidla platí, v kontrole jejich respektování. Rozhodovat budou nadále vlády členských zemí. Je na nich, aby se dohodly, jaký mandát komisi svěří. Po prvním roce vědí, že je vcelku akceschopná a že na její straně ambice nechybí.

SDÍLET