Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Česko zbohatlo a ztrácí nárok na peníze z EU. I tak dostane balík, říká pro INFO.CZ ekonom Zahradník

Česko zbohatlo a ztrácí nárok na peníze z EU. I tak dostane balík, říká pro INFO.CZ ekonom Zahradník

Česko si od vstupu do EU výrazně polepšilo, a proto nemůže očekávat, že bude moct donekonečna čerpat peníze z rozpočtu EU určené pro nejchudší země. I přesto objem prostředků, které k nám po roce 2020 z Bruselu doputují, zůstává velký. Evropská komise počítá s tím, že pro období 2021–2027 bude pro Česko připraveno téměř 18 miliard eur (víc než 450 miliard korun) v cenách z roku 2018. Podrobnosti v rozhovoru pro INFO.CZ popisuje ekonom České spořitelny a odborník na kohezní politiku EU Petr Zahradník, který dodává, že budoucnost tzv. evropských fondů leží v přeshraničních projektech. Co by to znamenalo v praxi? Kdo by měl podle něj rozhodovat o tom, do jakých oblastí a na co peníze z EU poputují? Má to být Brusel, nebo národní vlády, jak požaduje premiér v demisi Andrej Babiš?

V komentáři, který vyšel na INFO.CZ v březnu, jste napsal, že se v souvislosti s návrhem nového víceletého rozpočtu EU „můžeme těšit na pořádný otřes, kdy kámen nezůstane na kameni“. Podepsal byste se pod to i nyní, když už je návrh Komise na stole?

O robustní reformu, kterou jsem očekával, určitě nejde. Potěšilo mne ale, že se v návrhu objevily všechny termíny, s nimiž se pracovalo v diskusi před zveřejněním rozpočtu. Jde o tzv. evropskou přidanou hodnotu, posílenou flexibilitu včetně dostatečné rezervy, finanční nástroje nebo také možnost realizovat národní strukturální reformy. Zklamalo mne ale to, že tradiční kapitoly vykázaly spíše kosmetickou změnu. Tedy, že se tolik nezmění svým objemem, jako spíše obsahem.

Kdo je Petr Zahradník?
Ekonomický expert, analytik a konzultant specializující se na problematiku EU. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor finance. V letech 1992–1993 studoval program hospodářské politiky na Columbia University v New Yorku a evropská studia na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. V roce 2009 se stal členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). V současné době působí jako ekonom České spořitelny a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru. Petr Zahradník přednáší na tuzemských i zahraničních univerzitách a publikuje odborné i populární ekonomické články. Je autorem několika knih.

Proč Komise nepřišla s ambicióznější představou?

Nepochybuji o tom, že u některých států i tento návrh vzbudil dojem, že se jedná o revoluci. Francouzský ministr z pouze 5% redukce u zemědělství udělal téměř konec světa. Je dobré si připomenout, že pokud porovnáváme předchozí rozpočtové období 2007–2013 a to současné, tedy 2014–2020, tak kapitola na společnou zemědělskou politiku klesla o více než 13 % a kapitola na kohezní politiku o asi 8,5 %. Jde tedy v průměru o dvojnásobně větší škrty, než které jsou navrženy nyní (nový návrh rozpočtu počítá s omezením prostředků na společnou zemědělskou politiku asi o 5 % a zhruba o 7 % na kohezní politiku; pozn. redakce).

Komise prezentovala svou představu a je si dobře vědoma, že velká revoluce by byla těžko průchodná. Nezapomeňme, že pořád mluvíme o dokumentu, který musí posvětit i Evropský parlament a Rada EU složená ze členských států. Bez schválení těmito institucemi by byl k ničemu.

I přesto, že se kohezní politika, tedy evropské fondy, nevyhne v příštím období škrtům, Komise pořád tvrdí, že se jedná o velkou prioritu celého rozpočtu. Priorita je to také pro některé členské státy. Mělo by tomu tak být i nadále?

Je pravda, že zájmy zemí a regionů se v kohezní politice různí. Ani skupina nováčků, tedy zemí, které přistoupily po roce 2004, není homogenní. Naštěstí většina z nich výrazným způsobem konvergovala a chce v tom i nadále pokračovat. Jinými slovy je to pro ně pořád velká priorita a představuje to alfu a omegu jejich účasti v kohezní politice.

Rozpočet EU 2021-2027

Je tu také skupina regionů, které můžeme nazvat „oběťmi“ hospodářské krize. Jsou to regiony, které na tom byly před 15–20 lety lépe než my, ale nyní si pohoršily. Týká se to Řecka, Španělska, Itálie, ale třeba i Francie.

Kohezní politika EU
V praxi politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU. Jejím cílem je snižování rozdílů mezi jednotlivými zeměmi a regiony – konkrétně tedy snížení zaostalosti méně bohatých regionů.

Musíme počítat s tím, že si budou nárokovat nové požadavky, a i z tohoto důvodu budou v rámci kohezní politiky vyčleněny prostředky na pomoc se strukturálními reformami a na stabilitu v eurozóně. Jsem přesvědčený, že z našeho pohledu je to přijatelný kompromis, protože původní varianta mluvila o vzniku vlastního rozpočtu pro země eurozóny. V takovém případě bychom se mohli s kohezní politikou úplně rozloučit.

Nesmíme zapomenout ani na skupinu bohatších zemí a regionů, pro které koheze znamená zanedbatelný doplněk. Záleží jim na kvalitě a specifičnosti projektů, protože už mají vyřešenou třeba infrastrukturu a zajímají se pouze o detaily. Sem patří Rakousko, severské země, Nizozemsko.

Nakonec jsou tu státy, které mají obrovské vnitřní rozdíly. Příkladem je Německo, kde jsou pořád země bývalé NDR, jejichž regiony nejsou o moc vyspělejší než řada našich regionů. Proti nim stojí Hamburk s 200 % průměru EU. Takže ano, kohezní politika má pořád smysl.

Jak ale uspokojit všechny tyto země nebo dokonce regiony s odlišnými požadavky?

To je to, o čem tu mluvím. Vytvořit pro všechny akceptovatelnou matici je strašně těžký úkol. I z tohoto důvodu si myslím, že tmelem pro sjednocení rozdílných zájmů je evropská přidaná hodnota.

Co to znamená?

Evropská přidaná hodnota by neměla reflektovat čistě lokální nebo regionální potřeby, ale měla by se postarat o to, aby se kohezní politika stala spouštěčem pro realizaci přeshraničních projektů. Jejich úkolem by bylo pomáhat s odstraňováním disparit (nerovností) mezi regiony na obou stranách hranic. Existuje řada přeshraničních regionů, kde třeba nejezdí autobusy, nefungují přeshraniční služby, zdravotnictví atd. Mezinárodní projekty by pomohly.

Myslíte si, že je něco takového prosaditelné u členských států? Ptám se i s ohledem na to, že nyní bude v kohezi obecně méně peněz a členské země včetně Česka si zvykly, že se evropské peníze dají využívat k plnění jejich představ, a nebudou o ně chtít přijít.

Souhlasím, že pochopit, co se myslí pod pojmem evropská přidaná hodnota, není jednoduché a mají s tím problém i samotné instituce EU. Nebo také platí to, že si to každý vykládá, jak potřebuje – což je také případ Česka a určitě to bude problém. Na druhou stranu lze říct, že v dopravní infrastruktuře pořád máme z hlediska přeshraničního propojení velké rezervy nebo chcete-li potenciál pro další rozvoj. Třeba v oblasti služeb. My se pořád chlácholíme tím, že letiště Ruzyně vykazuje rekordní počet cestujících, ale pokud se podíváte na konkurenční letiště ve Varšavě, Vídni nebo Mnichově, tak ony už nějakou dobu úspěšně sehrávají roli regionálních přestupních hubů. Smutné je, že na to si před několika lety myslela i Ruzyně, ale nezvládla to, a já to považuji za promarněnou příležitost.

Musíme si uvědomit, že už jsme země, která je statisticky na 90 % průměru EU, a nemůže proto věčně žádat o podporu určenou pro nejchudší oblasti. Nemůžeme chtít všechno.

Pojďme ke konkrétním číslům. Česko by v příštím období mělo získat téměř 18 miliard eur (více než 450 miliard korun) v cenách z roku 2018, což je asi o čtvrtinu méně než v současném období. Máme být smutní, nebo je to odpovídající částka?

Myslím, že můžeme být rádi, že přestože jsme zbohatli od vstupu do EU o více než 10 procent, máme ještě velkorysý podíl z kohezní politiky. Je to také o solidaritě v rámci EU a nyní jsou zkrátka potřebnější. Vůči nám byla tato solidarita uplatňována 15 let. Navíc, stále budeme mít výrazně kladnou čistou pozici. Snížení o 24 % samozřejmě milé není, nemůžeme ale donekonečna chtít bohatnout a současně čerpat prostředky určené pro chudší státy.

Co dělat, abychom tyto nabízené peníze správně využili?

Je to jednoduché. Musíme přesně zacílit na oblasti, které přinesou žádoucí efekt. Důležitý je výsledek a výkonnost. Je potřeba si stanovit priority a ty pak robustně podpořit.

Komise nyní navrhla snížení priorit rozpočtu ze současných jedenácti na pět. Peníze po roce 2020 půjdou na inovace, podporu malých firem, digitální technologie a modernizaci průmyslu, dále pak na nízkouhlíkovou a oběhovou ekonomiku nebo boj proti klimatickým změnám. Těchto pět tematických oblastí Česku kvalitativně plně vyhovuje.

Vláda v demisi opakuje, že je důležité, abychom měli větší vliv na to, kam prostředky z evropských fondů půjdou. Premiér v demisi Andrej Babiš argumentuje tím, že my sami nejlépe víme, kde potřebujeme investice, a pokud si o tom budeme rozhodovat sami, nehrozí, že budeme mít problém s nedočerpáním národní obálky. Podle něj by prioritou měly být tzv. tvrdé projekty. Souhlasíte, že by to mělo být takto nastaveno?

Tvrdé a měkké projekty
Jako tvrdé projekty se označuje například výstavba dopravní infrastruktury nebo rekonstrukce památek. Měkkými projekty je myšlena například podpora vzdělávání, národnostních menšin nebo zdravotně postižených.

S tím musím nesouhlasit. Za nepochopení, o čem by měla být kohezní politika, může právě to, že tu nefungují aktivity, které by byly spojeny s tzv. měkkými projekty, které pan Babiš kritizuje. V Česku je praxe dívat se na kohezní politiku mimořádně úřednickým a technokratickým způsobem a vůbec ji nevnímáme v širším kontextu. Kohezní politika je cíl a nikoliv prostředek k něčemu. Chceme pro sebe urvat co nejvíce a vůbec se nedíváme, jak to užívají ostatní. Já si naopak myslím, že měkké projekty potřebujeme.

Za další nevěřím tomu, že my sami jsme schopni s prostředky zacházet lépe. Pokud by tu v minulosti nikdy neexistoval žádný operační program Doprava a přesto by nám někdo určoval, kam mají jít peníze, seshora, tak konečný efekt by byl nesrovnatelně lepší.

Jak už jsem říkal, věřím, že kohezní politika by měla podporovat mezinárodní projekty s mezinárodním charakterem. V Evropě máme společné potřeby a ruku v ruce s tím musí jít úměrné snížení objemu některých položek, které jsou z tohoto pohledu zastaralé, nebo potřebné, ale pouze z pohledu jednoho členského státu. Při čisté pozici, kterou Česko vůči rozpočtu EU má, říkat: tak nám ty peníze prostě dejte a my s tím uděláme, co budeme chtít a vás to nemusí zajímat, mi přijde nepřijatelné.

Vidíte v návrhu víceletého rozpočtu nějaká rizika z pohledu Česka?

Zatím to za riziko nepovažuju, ale dokážu si představit, jakým způsobem to může být v Česku interpretováno. Kromě evropské přidané hodnoty, o které jsme už mluvili, může být velkým červeným hadrem a snadnou příležitostí pro strany typu SPD, komunisty, ale bohužel i část ODS, propojenost kohezní politiky se zásadami právního státu. Je to nevyzkoušené a primárně namířené proti Polsku a Maďarsku, ale je pravda, že i my do toho začínáme pomalu spadat. Podle mne to může být nebezpečná Pandořina skříňka. Maďarský premiér už přehnaně hystericky reagoval, když prohlásil, že Maďarsko nikdy neumožní, aby z kohezní politiky byla podporována integrace migrantů. Tady vidím opravdu velké nebezpečí, kterého bych se bál.

Vy s tím tedy nesouhlasíte?

Je to novinka, která s tradiční kohezní a vlastně i rozpočtovou politikou nemá nic společného. Je to nástroj, který vyžaduje jistou sociální vyspělost, a ta tady není. Hlas ulice je hřmotný, odmítavý a neumožňuje vést žádnou diskusi. Bojím se, že to může i v politicích vyvolat tomu odpovídající reakce.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1