Až skončí doba koronavirová, co bude dál? Několik poznámek k možné budoucnosti Evropy | info.cz

Články odjinud

Až skončí doba koronavirová, co bude dál? Několik poznámek k možné budoucnosti Evropy

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V současné době má celý svět, zdá se, jedinou opravdu vážnou starost: jak zvládnout koronavirovou epidemii. Především na „starém kontinentě“, který je v tuto chvíli jejím epicentrem, je situace velmi dramatická. Nejen v Itálii a ve Španělsku, ale i v dalších zemích neustále roste počet nakažených i zemřelých, nemocnice jsou přeplněné a zdravotnický personál je den ze dne vyčerpanější. O účinném léku se sice mluví, k dispozici však zatím není, většinu zemí přitom vrchol nákazy teprve čeká. Kromě toho, že Evropa jako celek, nejen kritizovaná Itálie, tak říkajíc zaspala, je v této situaci na první pohled zřejmá ještě jedna věc: Evropská unie, do koronavirové krize jeden z nejsilnějších hráčů v evropské politice, jako by, s nadsázkou řečeno, přestala existovat. 

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová otevřeně přiznala, že evropští politici koronavirus podcenili; během nedávné videokonference šéfů vlád členských států padlo rozhodnutí o uzavření hranic EU; několik komisařů přispěchalo s ujištěním, že situaci berou vážně a jsou odhodláni jí čelit. Skutečnost je nicméně taková, že ponecháme-li stranou řečnění, nedělá Evropská unie prakticky nic; dokonce i ono oznámení o uzavření hranic společenství působilo poněkud nepatřičně, neboť přišlo v době, kdy některé členské státy EU – Itálie, Rakousko, Polsko, Česká republika a další – již své hranice uzavřely, aniž přitom vzaly v potaz, co si o jejich rozhodnutí Brusel myslí.

Bruselské elity se, nutno říci, že do jisté míry oprávněně, hájí před kritikou, že v zásadě nic efektivního nedělají, tím, že jim to neumožňuje platná legislativa, že jim to tak říkajíc nedovolují jednotlivé členské státy. Právě v tom je nicméně jádro věci. První opravdu vážná krize od vzniku Evropských společenství v roce 1957, respektive od vzniku Evropské unie v roce 1993 jasně ukázala, že EU jako taková, její Komise a další orgány nejenže nemají dostatek pravomocí, díky nimž by mohly rychle a účinně konat, ale, a to hlavně, že jim je nikdo nehodlá ani dnes, a nejspíš ani v budoucnosti, poskytnout. Klíčová rozhodnutí o karanténách, jejich podmínkách, uzavření hranic, repatriaci svých občanů ze zahraničí atd. učinily národní vlády bez jakékoli konzultace s Bruselem.

Z jisté, jak to jen říci, nenadálé „plachosti“ při vystupování unijních lídrů je zjevné, že si tuto skutečnost naplno uvědomili. Časy, kdy Donald Tusk a Jean-Claude Juncker, o některých komisařích „silových rezortů“ nemluvě, vystupovali rázně, sebevědomě a suverénně, jsou „den ze dne“ pryč. Lekce, kterou v uplynulých třech týdnech „Brusel“ dostal, je tvrdá tím spíš, že přichází poměrně krátce po brexitu, tj. po odchodu Velké Británie z Evropské unie, který navíc jasně potvrdily výsledky tamních parlamentních voleb.

Zcela zjevné je náhle rovněž to, jak moc „Bruselu“ chybí výrazné osobnosti. Zatímco německou kancléřku Angelu Merkelovou, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona či italského ministerského předsedu Giuseppeho Conteho a jeho rakouského kolegu Sebastiana Kurze zná téměř každý, stejně jako z pohledu Bruselu „zlobivé hochy“ – maďarského premiéra Viktora Orbána či faktického šéfa polské vlády, předsedu strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského, ať už si o nich myslí cokoli, na jméno šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové si vzpomene jen málokdo. 

Ještě hůř jsou na tom „její“ komisařky a komisaři – například o existenci Slovince Janeze Lenarčiče, pověřeného řízením rezortu „řešení krizí“, jenž by měl mít, čistě teoreticky, z „evropské perspektivy“ koronavirovou nákazu a její důsledky na starosti, nemá drtivá většina obyvatel Evropy ani ponětí a není se co divit – třebaže se snažím dění na kontinentě poměrně podrobně sledovat, žádné Jenarčičovo vystoupení, které by stálo za zmínku, jsem v posledních dnech nezaregistroval, komisař jako by neexistoval.

Této skutečnosti si samozřejmě ihned povšimli všichni politikové, kteří Evropské unii a jejím strukturám nemohou přijít dlouhodobě na jméno (což vidíme i v českém prostředí, jež v tomto ohledu není nijak výjimečné), a neopomněli to svým spoluobčanům sdělit. Vůči EU se ale relativně rázně vymezili i někteří šéfové vlád, včetně českého premiéra, stejně jako vůdci opozice, kteří mají v některých zemích ambici i reálnou šanci dostat se v budoucnu k moci (například šéf italské Ligy severu Matteo Salvini), což je mnohem vážnější. Naznačuje to totiž, jak by mohla vypadat budoucnost Evropy, až koronavirová krize pomine.

O tom, že se tak „jednou“ stane, není nejmenších pochyb. Otázkou je, v jaké „kondici“, zejména ekonomické, ale i politické v tu chvíli „starý kontinent“ bude. Názory na to se dnes různí, podle mnoha odborníků však mohou být hospodářské ztráty a škody výrazně vyšší než v době finanční krize z roku 2008, což je mimořádně špatná zpráva a prognóza. Pokud by taková situace opravdu nastala, bylo by udržení „jednotné Evropy“, na prvním místě jednotného trhu, nesmírně, ale nesmírně důležité. Jeho narušení, případně zrušení by pak mohlo mít bez nadsázky fatální následky.

Vyloučit to ale nelze. Osobně nepochybuji o tom, že stoupenci národních států dostávají dnes, kdy se ukazuje faktická slabost Evropské unie, šanci, jíž budou chtít za každou cenu využít. Koronavirová krize ovšem může dát „křídla“ nejen jim, standardním politikům, kteří pouze odmítají úzkou nadnárodní spolupráci, nýbrž i silným populistickým, případně extremistickým lídrům, po nichž byla v historii v těžkých časech poptávka skoro vždycky. Ukazuje se to ostatně i v zemi, která ctí demokratická pravidla politiky jako žádná jiná na světě – ve Velké Británii. Její ministerský předseda Boris Johnson se jako „vůdce do složitých časů“ prezentoval již během „brexitové krize“ na podzim loňského roku a nyní se o to snaží svým specifickým přístupem ke koronavirové nákaze, výrazně odlišným třeba od toho českého, znovu; jaké výsledky to nakonec přinese, teprve uvidíme, jeho záměr je nicméně zcela jasný.

Problém spočívá v tom, že jsme si v posledních desetiletích zvykli na bezstarostný život v míru, v bezpečí, v – bez ohledu na krizi z roku 2008 – hojnosti, zkrátka na „nesnesitelnou lehkost bytí“ v „pohodové době, kdy se nic vážného nemůže stát“. Hlasy, že se jedná o šťastnou (a)historickou anomálii, nebyly brány vážně. Akademici, novináři i politikové, kteří na to upozorňovali, byli často ironizováni a obviňováni z toho, že jsou samozvanými „vyznavači“ či „vyvolávači apokalypsy“ a podobně. Dnes, kdy se koronavirus SARS-Co-V2, jenž způsobuje nemoc COVID-19, stal jakýmsi „triggerem“, tedy spouštěčem kolapsu sui generis, se ukazuje, že měli pravdu. Že je naše civilizace se všemi výdobytky moderní doby mnohem křehčí, než si většinová společnost byla ochotna připustit. Že smrtelné nebezpečí může přijít kdykoli, mnohem dříve, než tvrdí, například, klimatičtí alarmisté, a že může mít daleko drastičtější důsledky.

Co z toho všeho plyne, co bude dál, jak bude vypadat život v Evropě v době post-koronavirové? Některé z možností jsem už naznačil výše – silnější národní státy, menší moc a menší vliv Evropské unie, volání po silných lídrech, nárůst nebezpečí levicového i pravicového extremismu, vleklá ekonomická krize a zbídačení velkého množství lidí, stejně jako nezanedbatelné dopady na psychiku lidí – to vše je možné. Pokud se nicméně evropské politické elity, ať už národní či nadnárodní z dané krize poučí, pokud se začnou chovat racionálně, tj. pokud začnou řešit místo genderově správného označení toalet a místo toho, zda je korektní označení otec a matka a zda by se místo toho neměly používat termíny rodič 1 a rodič 2, abych uvedl alespoň nějaký, byť extrémní příklad z dnešních časů, opravdu důležité věci, pak by nemuselo být zase tak zle. Schopnost regenerace je totiž jak u lidí, tak u komplexních civilizací neobyčejně silná, skoro tak silná, jako vůle k životu. A to je veliká síla, největší jakou znám.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud