KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Vlády Polska a Maďarska pracují již delší dobu na demontáži právního státu. Hlavním terčem tamních vládců jsou nezávislá justice a svobodná média. Nová Evropská komise i proto ve svém prvním ročním programu zveřejněném minulý týden označila ochranu vlády práva za ústřední téma, kterým se hodlá zabývat. Česká místopředsedkyně komise Věra Jourová se vypravila do Varšavy, kde vyslechla tamní strůjce i odpůrce vládní reformy polské justice.
Nastoluje se tedy otázka, jakými nástroji je komise vybavena, aby dokázala zjednat nápravu tam, kde dochází k porušování zásad právního státu? Jsou tyto nástroje dostatečně silné, aby je vlády členských zemí respektovaly? Jakou oporu má komise v unijní legislativě? A jak silný je vlastně její mandát, vzhledem k tomu, že jakékoli rozhodnutí o případné sankci musí schválit členské státy, a to jednomyslně?
Evropská komise běžně postihuje nedodržování unijní legislativy tak, že proti členským státům spouští procedury pro porušení práva, které mají několik etap a mohou vést až k sankcím. V tomto případě se však nevynucuje respektování konkrétních norem, například o pesticidech nebo o nakládání s odpady. Reformy justice, úpravy zákonů o médiích, revize národních ústav jsou šedou zónou, které si EU dlouho nevšímala. Zajisté, členské státy si nemohou schvalovat normy, které by příkře odporovaly unijním zákonům či principům zakotveným v Lisabonské smlouvě. Nikde se však nedočtete, jakou míru odlišnosti či nesouladu lze tolerovat. Evropské „acquis“ nedává žádný návod, jak postupovat. Je to nezmapovaný terén.
