KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Velkorysé zvýšení přídavků na děti, jež téměř jednohlasně schválila sněmovna, je dalším příkladem hypertrofované politické lehkovážnosti při nakládání s veřejnými financemi, o nichž je rozhodováno primárně s výhledem na volební úspěch, nikoliv s ohledem na finanční možnosti státu. I přídavky na děti se tak začínají podobat dlužnickým směnkám, jelikož vláda (ani ta dnešní, ani ta budoucí) na zvyšování sociálních dávek nemá dostatek peněz.
Poslanci všech barev a stran fakticky jednomyslně potvrdili zvýšení přídavků na děti o 26 procent. Zatímco dnes rodič na dítě, respektive na studenta v závislosti na věku, pobírá od 500 do 700 korun, nově to bude až 1380 Kč, což se vztahuje na rodiny, v nichž někdo pracuje. U rodin s nepracujícími rodiči se přídavky zvyšují skromněji. Zajímavé je, že byl také rozšířen okruh rodin, jež budou přídavky dostávat. Nárok na tuto sociální dávku budou mít ty s příjmy do 3,4násobku životního minima místo nynějšího 2,7násobku. A aby politického dobra nebylo dosti, zástupci lidu stvrdili také zvýšení slevy na dani: na druhé dítě na 22 320 korun z dnešních 19 404 korun, u dalších dětí dosáhne 27 840 Kč místo 24 204 korun. Čtvrt roku před dalšími „nejzásadnějšími“ parlamentními volbami se tedy zvyšují sociální dávky včetně rozšíření skupiny příjemců, nemluvě o prohloubení daňových výjimek spojených s rodičovstvím. Což s sebou ponese vyšší vládní výdaje (tj. tlak na prohlubování budoucího zadlužování) a nižší vládní příjmy v důsledku velkorysejších daňových slev.
Problém je primárně systémový. Má stát přerozdělovat od bohatších či ekonomicky aktivních bezdětných občanů k méně zámožným rodinám s dětmi? Odpověď nelze vměstnat do jedné věty či dokonce slova. Dalo by se dovodit, že státní přerozdělování jako takové vede vždy k deformacím a neefektivitě, tedy k horšímu stavu či výsledku, než kdyby vláda peníze nepřehazovala (s vysokými náklady na administraci přerozdělování) z kapes jedněch do kapes druhých. Na druhou stranu, v dnešní nelehké době, kdy životní náklady rostou všem, ale příjmy nikoliv, může toto vládní „přídavkové“ přerozdělování skutečně v konkrétních případech podstatně pomoci těm, kdo živoří na hranici chudoby, i když v rodině alespoň někdo pracuje. Náš dosavadní „úspěšný rozvoj“ zašel definitivně tak daleko, že k zajištění přijatelné životní úrovně už nestačí, aby v rodině pracoval pouze jeden z rodičů. Z jednoho platu dnes rodinu pohodově „utáhne“ jen elita.
Paradoxní na vzniklé situaci je navíc to, že tak úplně nejde o přerozdělování peněz, jež by měl stát reálně k dispozici (tedy, příjmy státního rozpočtu v tom kterém roce). Zvýšení sociálních dávek, stejně jako výpadek příjmů způsobený daňovými slevami budou „lepeny“ na dluh. Tedy z fiktivních příjmů, na které si vláda musí půjčit a jež bude muset každý budoucí daňový poplatník splácet. Tedy i děti, jež se těší z vyšších či nově získaných dětských přídavků. Je to podivný koloběh. Dnešní zvýšené přídavky jsou – s mírnou nadsázkou řečeno – vlastně jen dlužní úpisy na budoucí splátky. A to ještě za předpokladu, že z dnešních dětí a studentů se někdy stanou řádní daňoví poplatníci. Pro dokreslení dluhového rámce budiž připomenuto, že Česko se loni svým rozpočtem propadlo o téměř 370 miliard korun. Letošní deficit státního rozpočtu je naplánován na půl bilionu. Na rok příští už byla vládou narýsována sekera zhruba 400 miliard; pro další roky se počítá s řádově podobným zadlužováním.
