Izraelsko-palestinský konflikt: anexe není řešení, ale je nějaké jiné?

Karel Barták

05. 07. 2020 • 09:00

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Izraelský premiér Benjamin Netanjahu se rozhodl zatím neanektovat část palestinského území na Západním břehu Jordánu okupovaného jeho zemí od roku 1967, ačkoli to původně avizoval. Vnější i vnitřní odpor proti takovému kroku byl v tuto chvíli příliš silný a nejistota kolem jeho dopadů příliš vysoká. To ovšem neznamená, že to Netanjahu neprovede někdy příště; čas totiž není na jeho straně a takzvané „okno příležitosti“ by se mohlo rychle uzavřít.  

Izraelský lídr se opírá logicky o „mírový plán“ předložený v lednu americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Ten explicitně počítá s inkorporací většiny židovských osad v okupovaném Zajordánsku do izraelského státu, a to včetně celého údolí řeky Jordánu, které se podle původních plánů z dob mírových rozhovorů před 10 lety mělo stát naopak páteří hypotetického palestinského státu. Netanjahu neřekl, zda chce anektovat všechno, tedy až třetinu Zajordánska, nebo jen údolí Jordánu, či případně vybrané osady.

Spojené státy

Netanjahu zaváhal kvůli nedostatečnému posvěcení z Washingtonu. Donald Trump se v posledních týdnech dostává do úzkých před listopadovými prezidentskými volbami; kvůli zlehčování koronavirové pandemie a necitlivým reakcím na protirasistické demonstrace se jeho popularita začala propadat. Podpora kontroverzního izraelského kroku by jeho šancím na znovuzvolení mohla dál ublížit, protože veřejné mínění v Americe není v této věci úplně na jeho straně. Podle výsledků průzkumu zveřejněných v listu Jerusalem Post by dvěma třetinám Američanů nevadilo přehodnocení vztahů s Izraelem. Anexe okupovaných území nemá většinovou podporu ani uvnitř vlivné židovské „lobby“, na kterou nemůže žádný kandidát před prezidentskými volbami zapomínat.

Eventualita, že Trump nebude zvolen, ovšem zase Natanjahua žene do akce. Demokratický protikandidát Joe Biden již řekl, že pokud vyhraje, Trumpův mírový plán odvolá. Izraelský premiér by tedy rád kul železo, dokud je žhavé. Ví, že pokud k anexi přistoupí, vyvolá celosvětový povyk, který však časem utichne – podobně jako při předchozích anexích východního Jeruzaléma či Golanských výšin. Zajisté, západní břeh Jordánu je jiné sousto, ale z mezinárodněprávního hlediska jde o stejně ilegální čin. Bez amerického požehnání to však nepůjde.

Mezinárodní společenství a Evropská unie

Generální tajemník OSN António Guterres izraelský záměr ostře odsoudil; podle odhadů OSN se proti němu tak či onak vyslovuje přes 80 procent zemí světa. Také Evropská unie dala zřetelně najevo, že jednostranný krok izraelské vlády „nemůže projít bez následků“, řečeno slovy vysokého představitele EU pro zahraniční politiku Josepa Borrella. Ten v článku pro list Jerusalem Post tento týden napsal, že podle členských států EU by anexe byla jasným porušením mezinárodního práva. „Využíváme každé příležitosti, abychom to izraelské vládě přátelsky vysvětlili,“ uvedl.

EU však zdaleka není tak jednotná, jak by se mohlo zdát z Borrellových řádek. Belgie, Irsko, Portugalsko, Lucembursko, Švédsko, Slovinsko, Malta a Finsko již veřejně deklarovaly, že pokud se Izrael do anexe pustí, budou požadovat co nejtvrdší reakci včetně sankcí. Podle diplomatů mají tichou podporu velkých zemí – Francie, Německa a Španělska. Iniciativa by však zřejmě narazila na odpor Maďarska, Polska, Lotyšska, možná i Česka nebo Kypru, které na evropském kolbišti nejohnivěji hájí izraelské zájmy. Právě proto neprošlo už komuniké varující před anexí, které bylo na stole ministrů zahraničí EU 15. května.

Stoupenci tvrdého postoje vůči Izraeli poukazují na to, že z hlediska mezinárodního práva nelze nikterak ospravedlnit anexi území cizího státu, ať již okupovaného či nikoli. Argumentují, že pokud by Evropský unie souhlasila s izraelským krokem, měla by okamžitě odvolat také sankce, které zavedla proti Rusku poté, co se v roce 2014 zmocnilo ukrajinského Krymu. „Z hlediska práva zde není žádný rozdíl,“ říká francouzský novinář a odborník na Blízký východ Dominique Vidal. „Však  také Rusko ohledně Netanjahuova záměru pozoruhodně mlčí.“

Pokud by se EU neshodla na společném politickém postoji, který vyžaduje jednomyslnost, mohla by zvažovat postih v oblasti obchodní a jiné spolupráce, kde není konsensus zapotřebí. V bruselských kuloárech se mluví o možnosti vypovědět obchodní dohodu s Izraelem nebo zakázat dovoz zboží vyrobeného v osadách na okupovaných územích. Pro Izrael by to byla rána, protože 40 procent jeho obchodní výměny se děje s Evropskou unií. A nejen to. Asociační dohoda s EU umožňuje židovskému státu účastnit se řady evropských programů, například v oblasti vědy, výzkumu či vzdělávání; pokračování této spolupráce by bylo ohroženo.

Arabské země a dvoustátní řešení

Mírová jednání mezi Izraelem a Palestinou jsou na mrtvém bodě již 10 let. Izraeli se podařilo zakonzervovat status quo a v jeho rámci pokračovat s rozšiřováním osad na okupovaných územích – a budováním nových. Navzdory tomu, a ovšem díky izraelské vojenské moci, ekonomické síle v regionu a americké bezvýhradné podpoře, došlo postupně k normalizování vztahů s řadou arabských zemí – po Egyptu a Jordánsku, s nimiž má Izrael mírové dohody, se rozběhl obchod i dialog například se Spojenými arabskými emiráty i částečně se Saudskou Arábií. Všechny tyto země ovšem šmahem odmítly Trumpův plán a daly najevo, že anexe palestinských území je pro ně nepřijatelná. Jordánsko dokonce pohrozilo vypovězením mírové dohody.

Nejčastějším argumentem proti anexi, od OSN přes Evropu až po arabské země, je to, že by se tím definitivně pohřbila koncepce dvou států, tedy izraelského a palestinského, jež by měly mírově spolužít vedle sebe na území historické Palestiny. Tedy provedení toho, s čím počítal původní plán OSN z roku 1947, když vznikal Izrael, i všechny rezoluce schválené po válce v roce 1967, kdy se Izrael zmocnil západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Jenže v praxi je už izraelská přítomnost v Zajordánsku tak výrazná, že si nikdo nedovede představit, jak by samostatný palestinský stát mohl fungovat při zachování všech, nebo alespoň většiny, z 235 židovských osad na území, jež by mu mělo formálně patřit, propojených speciálními silnicemi, oddělených zdmi a ploty a chráněných stovkami ozbrojených stanovišť.

„Koncepce dvou států je diplomatická mantra. Prostě panuje jakási dohoda, že tuto teorii je zatím třeba držet, protože není nic lepšího po ruce,“ vysvětluje Vidal, podle něhož mezi samotnými Palestinci již nevyvolává tato představa žádnou naději. Samospráva v Zajordánsku ovládaná hnutím Fatah je do značné míry zdiskreditovaná a neschopná; podobně si vede i hnutí Hamas v Gaze. „Mladá generace většinově nevidí svou budoucnost v samostatném státě, o kterém se už desetiletí ani nejedná. Pokud vůbec vidí nějakou budoucnost, tak to je v rámci jednoho izraelského státu, nábožensky a etnicky smíšeného. Větší smysl by pro ně dávalo usilovat o rovná práva pro Araby v rámci takovéhoto uspořádání.“

Okupace a anexe

Takového stavu však nebude dosaženo jednostrannou anexí, bez sebemenšího jednání s palestinskou stranou. Okupace či kolonizace je z právního hlediska úplně jiným stavem než přivlastnění. Právě na to poukazuje šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás, když vyhrožuje, že pokud Netanjahu anexi vyhlásí, bude palestinská administrativa jednoduše rozpuštěna a přestane fungovat. Izrael se pak bude muset postarat o veškerou správu celého okupovaného území, včetně bezpečnosti stovek vlastních osad. Pro izraelskou státní pokladnu by to byla nesmírná dodatečná zátěž; vyschl by mimo jiné i příliv peněz z EU pro palestinskou samosprávu v hodnotě 600 milionů eur ročně. Pokud by se pak Palestinci rozhodli proti anexi vzbouřit, sotva by to byla řízená „intifáda“, ale spíše chaotická občanská válka, velmi nebezpečná pro osady rozeseté po celém „nepřátelském“ území. Právě proto tolik bývalých izraelských generálů a šéfů tajných služeb Netanjahuovi veřejně radí, aby to nedělal, protože by to mohlo mít nedozírné bezpečnostní následky.

Patová situace v izraelsko-palestinské relaci tedy pokračuje. Záblesk naděje vyvolaly výroky vicepremiéra Bennyho Gantze, že Palestinci na anektovaných územích dostanou izraelské občanství a stejná práva jako Židé; Netanjahu to však nepotvrdil. Je na izraelské společnosti, aby se rozhodla, jak si budoucí soužití představuje, protože vyhnat zbývající Palestince už skutečně není kam. V každém případě nebude životaschopné žádné řešení, na jehož zrodu a provádění se nebudou podílet obě strany.

SDÍLET