Pistole u spánku a mnichovská zrada. Trumpův plán obsahuje podmínku, která vypadá jako špatný vtip z Moskvy

Hranice nelze měnit silou, píší bez obalu. Oslabení ukrajinských ozbrojených sil by zemi učinilo zranitelnější a vystavilo by ji to hrozbě dalšího ruského útoku. V podstatě tak americký plán odmítají, protože toto jsou jeho stěžejní požadavky. Vzkazují také do Bílého domu, že pokud navrhuje nějaká opatření týkající se Evropské unie a Severoatlantické aliance, bylo by záhodno, aby s tím souhlasili také svrchované státy, které jsou členy těchto organizací.

Evropským státníkům trvalo dlouhé tři dny, než se rozhoupali k nějakému vyjádření. I tak je na tom sobotním divné, že ho podepsala jen část evropských premiérů a prezidentů. Nikdo asi nečekal podpisy maďarského Viktora Orbána či slovenského Roberta Fica, ale absence jmen českého Petra Fialy, polského Donalda Tuska či rumunského Nicusora Dana je zarážející. Může jít jen o administrativní průtah, politická souvislost se však také nabízí – v Evropě bude nepochybně nemálo politiků, kteří se v takto citlivé věci nebudou chtít a priori protivit vůli Spojených států.

V Ženevě se pak v neděli sešli vyjednávači USA, Ukrajiny a také Francie, Německa a Británie. Z nepřehledného víru kusých informací se dalo vydedukovat, že se Evropané konečně intenzivně vrhli do jednání. Že americký plán pod jejich – a ukrajinským – tlakem doznal změn. Dokonce se objevily zprávy o alternativním evropsko-ukrajinském plánu o 24 bodech. Když se však na něj novináři zeptali amerického ministra zahraničí Marka Rubia, o ničem nevěděl.

Svědčí to mimochodem o pokračující nejapnosti amerického počínání. Únik „původního“ dokumentu o „28 bodech“, nepochybně řízený, doprovázely dohady a nevěřícné pohledy. Ti, kdo do té doby pořád ještě doufali v americké chování „poctivého zprostředkovatele“, ho označovali za podvrh či zkušební balónek. Ozvaly se námitky, že některé pasáže působí, jako by byly přeloženy rovnou z ruštiny. Dokonce ministr Rubio se vyjadřoval pochybovačně, než byl umravněn.

Za dva dny se potvrdilo to, co bylo od začátku nejpravděpodobnější – jde o opravdový, nefalšovaný, vážně míněný návrh, který má podporu jak Donalda Trumpa, tak, a především, viceprezidenta J. D. Vance. A kdyby jen návrh – Trump už v pátek večer vzkázal do Kyjeva, že Ukrajina má čas do čtvrtka, aby souhlasila. Žádné vyjednávání, žádné zapojování Evropanů. Klasické o nás bez nás, mnichovská metoda. Prezident od té doby šikanu poněkud zmírnil – novináři to vyčetli z jeho slova „ne“, kterým odpověděl na otázku, zda je plán konečný.

Takže se přece jen začalo jednat. Z evropské strany se ozvaly víceméně srdnaté komentáře v tom smyslu, že Ukrajinu nelze takto nutit ke kapitulaci a že agresorem je konec konců Rusko, i když to z četby dokumentu nijak nevyplývá. Že je třeba na něm popracovat. Rubio podle všeho tak nějak souhlasil a dal se do toho. O jeho zásadním vlivu na konečné Trumpovo stanovisko lze však po událostech posledních dní pochybovat.

Volodymyr Zelenskyj celkem jasnozřivě usoudil, že si Ukrajina bude muset vybrat mezi ztrátou své důstojnosti a ztrátou klíčového partnera, Spojených států. Na což mu J. D. Vance nepřímo odpověděl, že kapitulace je jedinou alternativou, protože i kdyby se Západ snažil sebevíc, stejně se na ukrajinském bojišti nepovede Rusko vojensky vytlačit. Toto poraženectví se stalo, po třech a půl letech účinné a chrabré ukrajinské obrany, oficiální americkou doktrínou.

„Nepotřebuji řidiče, ale munici,“ odpověděl Zelenskyj v únoru 2022 prezidentovi Joe Bidenovi na návrh, že ho Američané zachrání z obleženého Kyjeva. O tři roky později mu další americký prezident Donald Trump položil pistoli na spánek, aby ho přiměl souhlasit s plánem, který pošlapává základní práva a tužby jeho země. 

Zelenskyj, oslabený jak domácím korupčním skandálem ve svém bezprostředním okolí, tak neschopností Evropy mu závazně slíbit potřebnou ekonomickou a vojenskou podporu, kličkuje jako pronásledovaný zajíc. Nemůže říct ani ano, ale ani ne.

Trumpova administrativa se přitom před celým světem zdiskreditovala jako hlásná trouba ruských požadavků. Není divu, že Vladimir Putin a jeho lidé reagují na poslední vývoj spíše rezervovaně. Nepotřebují nic zvláštního dělat; Američané to udělají za ně. Můžeme si živě představovat, jak se kremelští pohlaváři chechtají, jaké zadostiučinění, jakou radost a jaké uspokojení jim Donald Trump působí. Musí to být velmi příjemné.

Nejde totiž jenom o to, že USA požadují, aby se Ukrajina vzdala Doněcké a Luhanské oblasti, a to včetně území, která Rusko nedokázalo za 40 měsíců dobýt. Aby Rusku odevzdala ty části Záporožské a Chersonské oblasti, které Rusko okupuje. Aby snížila na 600.000 vojáků, tedy asi o polovinu, stavy svých ozbrojených sil, a aby se zavázala, že vyřadí z výzbroje rakety dlouhého doletu. Tedy likvidační požadavky, na které ani Kyjev, ani EU nemohou přistoupit.

Osmadvacetibodový plán však jde ještě dál, až do absurdních, skandálních požadavků, na které Evropané zatím ani oficiálně nereagují, tak šíleně vypadají. Například bod číslo deset, ve kterém se Spojené státy zavazují k mírovým zárukám. Neříkají totiž, jaké záruky by to měly být, jaké mechanismy by měly zahrnovat, čím by se měly lišit od záruk obsažených v někdejším budapešťském memorandu z roku 1994, které Ukrajině nijak neprospěly, ačkoli měly.

Spojené státy do tohoto bodu navíc vepsaly podmínku, že za tyto záruky samy „obdrží kompenzace“. A světe div se, Ukrajině se sděluje, že o záruky přijde, pokud napadne ruského souseda. Kdo bude rozhodovat o tom, jaká „kompenzace“ bude Američanům náležet a za jakých okolností? Z kontextu vyplývá, že právě americká vláda. Znamená to, že pokud nebude Ukrajina schopna Američanům za jejich ochranu, čti „záruky“, náležitě zaplatit, tyto zaniknou. Nebo pokud odpoví protiútokem na jakoukoli ruskou provokaci, o záruky přijde. K čemu jsou takové záruky? K ničemu.

Pozoruhodné na původním „mírovém plánu“ je i to, že dopředu omezuje ukrajinskou svrchovanost. Ukrajina se vzdá skoro čtvrtiny své rozlohy, nesmí nikdy vstoupit do NATO, nesmí pozvat alianční jednotky na své území. Šikana se týká i členských zemí NATO, které by měly souhlasit se závazkem, že nikdy Ukrajině (a nikomu dalšímu, například Moldavsku) nenabídnou členství v alianci a nikdy na Ukrajině nerozmístí své jednotky. Jak na něco takového může 30 spojeneckých vlád přistoupit?

Ukrajině se nařizuje, aby sto dní od podpisu dohody uspořádala volby. To by se zřejmě stalo i bez amerického diktátu, ale jak daleko ještě může toto vměšování jít? Co kdyby Amerika navrhla, aby se svobodné volby uspořádaly v Rusku, to by teprve bylo? A vůbec – v dokumentu žalostně chybí jakékoli požadavky či nároky vůči ruské straně. Píše se v něm dokonce o tom, že je třeba na Ukrajině „odmítnout a zakázat nacistickou ideologii a aktivity“. Zde už končí veškeré pochybnosti o tom, kdo americkým vyjednávačům vedl ruku. Pokud má totiž v dnešním světě někdo problém s nacismem, je to jedině a právě Rusko. A, soudě podle výše popsaného, možná také Spojené státy.

Oficiální narativ je sice o zastavení hrozného zabíjení, USA si však jedním dechem přihřívají svou zištnou ekonomickou polívčičku. Zajišťují si dopředu rozhodující úlohu při rekonstrukci Ukrajiny a zejména při využívání jejího přírodního bohatství. Jedním dechem slibují postupné ukončení protiruských západních sankcí a návrat Ruska do světové spolupráce, včetně začlenění do skupiny G7. Polovina ruských aktiv zmrazených na Západě připadne Spojeným státům. Je to šílené čtení, absurdní a zvrácené. Svět naruby.

Dnes je tedy jasné, že „americký plán“ dozná změn; nicméně se již stal základem pro jednání. Že na to, v souladu se zmíněným sobotním prohlášením, přistoupily jak evropské země, tak ukrajinská vláda. Nyní záleží na tom, zda se Evropanům podaří najít společnou řeč – pokoušejí se o to dnes šéfové států a vlád „sedmadvacítky“ na okraji summitu s Africkou unií v angolské Luandě. Z víkendových prohlášení přitom víme, že ať nastolí cokoli, Maďarsko a Slovensko budou proti. Těmto dvěma vládám se původní americké ultimátum líbí, tak jak je; nic by neměnily.

Jak postupovat za této situace? Evropa musí oživit „koalici ochotných“, za použití institutu „zesílené spolupráce“ umět obejít maďarské či slovenské veto. Zmobilizovat podporu pro úvěrový instrument Safe, který má zajistit financování munice a výzbroje pro ukrajinskou armádu, dokud nebude shoda na dalších zásadních půjčkách. 

Možná že právě hanebně proruský americký plán podnítí EU, aby se konečně shodla na využití obstavených ruských 140 miliard eur pro Ukrajinu. Ta je bude nutně potřebovat, ať už toto poslední mírové vzrušení dopadne jakkoli.

Jedno se zdá být v tuto chvíli pravděpodobné – Spojené státy se sice zdiskreditovaly, ale nadále drží taktovku v ruce nad pomyslným orchestrem. Ukrajina je na repertoáru, ale bez možnosti ovlivnit program skladeb. Evropa má jistý vliv na obsazení nástrojů. Rusové sedí v hledišti a pobaveně čekají, co se stane. Nikdo zatím přesně neví, co se bude hrát a kdy. Vsaďme se však, že do čtvrtečního amerického Dne díkůvzdání to nebude, i kdyby se Donald Trump postavil na hlavu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.