Je Miloš Vystrčil opravdu Tchajwanec? A patří symbolika studené války do naší doby?

Martin Kovář

03. 09. 2020 • 07:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Na návštěvu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu po tomto týdnu ještě dlouho nezapomeneme. Pokud vůbec někdy, už jenom proto, že se díky ní, respektive kvůli tomu, jak ostře se Čína vymezila, ocitl v mnoha světových médiích. Vystrčilova návštěva vyvolává emoce i doma – kromě prezidenta Zemana s ní nesouhlasí ani premiér Babiš a šéf diplomacie Petříček řekl, že není součástí naší zahraniční politiky. Tchajwanci jsou z české „výpravy“ naopak nadšení; příjezd druhého nejvyššího ústavního činitele členského státu EU a NATO pro ně má pochopitelně velký význam.

Většina lidí, s nimiž jsem v posledních dnech mluvil, má v hodnocení té cesty, ať už tak či onak, „jasno“. První skupina tvrdí, že si ani velmoc, v tomto případě Čína, nemůže dovolit diktovat suverénní zemi, v tomto případě České republice, jakou smí a nesmí dělat zahraniční politiku, a že pokusí-li se o to, navíc ostudným tónem, jehož jsme byli svědky, je třeba dát jí jasně najevo, že s námi nic nepořídí; Vystrčilova návštěva Tchaj-wanu je proto v pořádku. Druhá skupina, již netvoří ani zdaleka pouze stoupenci prezidenta, předsedy vlády a komunistů, pokládá návštěvu za ve všech ohledech nevhodnou, provokativní, ba dokonce za katastrofální, s nedozírnými následky. A vyberte si! 

Skutečnost je násobně složitější. Předně je třeba říci jednu věc: Čína je dnes jedna ze dvou nejsilnějších světových velmocí a naštvat ji tak moc, jak ji naštval Miloš Vystrčil, přirozeně může mít různé negativní dopady. Vzhledem k tomu, že – naštěstí – nejsme jejími sousedy ani nespadáme do její sféry vlivu, se jich nicméně nemusíme nijak dramaticky obávat. Výjimkou je – a na INFO.CZ to již zaznělo – zájem Škody Auto a dalších českých firem na čínském trhu. Ne že by to bylo málo, ale i kdyby se tato hrozba naplnila, Česká republika na to tak říkajíc neumře. Všechno ostatní jsou jen slova, slova a slova, nic víc.

Osobně bych v souvislosti s rozezlením Číny nad Vystrčilovou návštěvou Tchaj-wanu rád připomněl několik věcí, nejdříve jednu, jež současnou a možná i budoucí reakci Pekingu vysvětluje. Každá země, každý stát a každá vláda má věci, které pokládá z různých důvodů za mimořádně důležité, aniž se tak musí jevit ostatním. Pro Čínu je jednou z nejcitlivějších otázek právě Tchaj-wan. Nepátrejme po logice celé záležitosti, ani po tom, proč více než miliardové velmoci tolik záleží na ostrůvku, na němž žije ve srovnání s ní zanedbatelných (necelých) čtyřiadvacet milionů lidí. Prostě to tak je a nic by na tom nejspíš nezměnil ani fakt, kdyby na Tchaj-wanu místo demokratických politiků vládli nějací ideologičtí spřízněnci čínských komunistů. Politika „jedné Číny“ je zkrátka pro Peking podobně důležitá jako, například, pro většinu českých politiků ne(z)vratnost odsunu Němců z naší republiky po druhé světové válce či platnost tzv. Benešových dekretů (mohu-li si dovolit přirovnání, jež přirozeně poněkud pokulhává, jako ostatně každé, ale „něco na něm je“), nebo, pro Rusko, tradiční interpretace průběhu a výsledků druhé světové války atd. V tomto smyslu se snažím mít pro Číňany pochopení, jakkoli tamní vládnoucí režim pokládám za ne-li totalitní, pak přinejmenším za autoritativní, porušující základní lidská práva a za dlouhodobě neudržitelný. Proto se snažím rozumět i jejich rozhořčení: představa, že miliardové velmoci „plivne do očí“ (viděno jejíma očima) „prcek“, jakým je Česká republika, musí být nanejvýš provokativní a ponižující. Z toho důvodu tak tvrdá, nediplomatická slova, a proto všechen ten povyk.

Reakce Číňanů je o to zběsilejší, že si za poslední desetiletí zvykli na to, že ostatní země světa jejich názor na Tchaj-wan v zásadě respektují, diplomaticky jej (až na výjimky) neuznávají a vysocí politikové jej nenavštěvují, což donedávna platilo i pro Spojené státy americké a členské státy Evropské unie. Až teď najednou americký ministr zdravotnictví a krátce poté jakási Česká republika… Pro Číňany nepochopitelné, a to tím spíš, že se proti cestě předsedy Senátu vymezili i prezident, předseda vlády a ministr zahraničí. Tak jak je to, sakra, možné? Samozřejmě že je to možné, demokratický politický systém, jehož výhod můžeme využívat, už takové věci umožňuje. Senát je na prezidentovi i na vládě nezávislý a dojde-li jeho předseda k závěru, že Tchaj-wan navštíví, prostě to udělá, navíc, na což nezapomínejme, s podporou nemalé části členů této komory parlamentu. 

Vyjádřil-li jsem výše jisté pochopení pro postoj čínské vlády, rád bych řekl, že rozumím i Miloši Vystrčilovi. Je tomu tak nejen proto, že jej pokládám za jednoho z nejslušnějších a nejdůvěryhodnějších českých politiků, ale i proto, že způsob, jakým čínská vláda k možné návštěvě předsedy našeho Senátu přistupovala ještě v době, kdy stál v jeho čele Jaroslav Kubera, byl absolutně nepřijatelný a netolerovatelný. Vyjádřit nechuť vůči chystané návštěvě (s vědomím všeho, proč tomu tak je, jak jsem uvedl výše) mohl Peking jasně i velmi ostře, nicméně kultivovaně a bez primitivních výhrůžek, jichž se, jsa si vědom toho, že má podporu některých vysoce postavených českých politiků, dopustil. Skoro se mi chce říct, že Vystrčilovu cestu na Tchaj-wan je možné vnímat jako přímý důsledek tohoto postoje čínské vlády. Když si „velký“ dupne na „malého“, nepokrytě mu vyhrožuje a vystaví ho ponížení pro případ, že se lekne a podřídí se, koleduje si o to, že se ten „malý“ vzepře, už jen proto, abych si zachoval elementární důstojnost a sebeúctu. I takto, a možná především takto, lze číst a vnímat vzkaz, který Miloš Vystrčil poslal do Pekingu a do světa.

Pak je tu ale ještě jeden aspekt Vystrčilovy návštěvy Tchai-peje (hlavního města Tchaj-wanu) a tím je jeho projev zakončený větou „Já jsem Tchajwanec“. Na první pohled se zdá, že šlo o dokonale promyšlené a připravené vyvrcholení jeho cesty – připomenutí slavného výroku amerického prezidenta Johna F. Kennedyho z června 1963, jímž dal najevo své pochopení a svou solidaritu s obyvateli někdejšího Západního Berlína, obklopenými ze všech stran „rudou“ Německou demokratickou republikou. Jenomže! Ať chceme, nebo nechceme, dnes se nepíše rok 1963, nýbrž rok 2020 a Čínská lidová republika (již vidím, připomínám, velmi kriticky) není Sovětský svaz, ani NDR z onoho roku. Svět navíc nežije v době studené války, třebaže někteří politikové i političtí komentáři píší, že je „Cold War“ mezi USA a Čínou je „na spadnutí“… Vzhledem k tomu všemu mi přišla symbolická věta, vyřčená Milošem Vystrčilem, tak trochu zbytečně vyhrocující již tak napjatou situaci a snad až příliš si „vynucující“ pozornost médií. Ale kdo ví, Miloš Vystrčil to zjevně vidí jinak a má na to právo. 

Co uvést na závěr? Jak mi před několika lety (a před mojí návštěvou Tchai-peje) řekl jeden významný český biochemik, zrovna my, Češi, bychom měli mít pro Tchajwance pochopení. Zrovna my, s naší historickou zkušeností, tj. se šesti lety německé okupace, se životem v „lidové demokracii“ v „sovětské sféře vlivu“, nemluvě o životě v zemi okupované sovětskou armádou (a vojsky dalších zemí Varšavské smlouvy z roku 1968), bychom mohli secsakra rozumět Tchajwancům, kteří mají za nepříliš širokým průlivem miliardového „velkého bratra“, jenž se nijak netají tím, že jejich de facto samostatnou existenci a demokracii při nejbližší možné příležitosti zlikviduje. 

Snažme se proto najít alespoň špetku pochopení nejen pro ně, ale i pro Miloše Vystrčila, který se na Tchaj-wan vypravil proti vůli našeho prezidenta a premiéra a přesto, že nic takového neudělali ani naši spojenci v EU a v NATO, a přestože svou cestou tolik rozzlobil mocné a vlivné Číňany, když pro nic jiného tak prostě proto, že český vysoký politik konečně jednou jednal jako chlap, byť se přitom nejspíš dopustil některých více či méně vážných chyb. To se už ale holt skutečným chlapům někdy stává.

SDÍLET