Joe Biden chce bojovat o „duši Ameriky“. Jaká ta „duše“ ale doopravdy je?

Martin Kovář

15. 11. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE |  Když Joe Biden mluvil v delawarském Wilmingtonu poté, co v prezidentských volbách porazil Donalda Trumpa, ke svým stoupencům, řekl mimo jiné, že se během svého mandátu pokusí „obnovit duši Ameriky“. Další přední členové Demokratické strany se během vyhroceného volebního klání i po něm vyjadřovali podobně. Právě proto jsem si položil otázku, jaká ta „americká duše“ vlastně je, co všechno se za tím pojmem skrývá a jak různě jej mohou Američané vnímat. 

Čím začít? Nejlépe asi pokusem vysvětlit, co pojmem „americká duše“, o kterou chtěli, respektive chtějí demokraté tolik bojovat, rozumějí právě oni. To je relativně, opakuji, relativně jednoduché. Pokud jde o její politický rozměr, „demokratická americká duše“, to je odkaz Abrahama Lincolna (třebaže byl hlavně republikán a poté tzv. národní unionista), jenž v 60. letech 19. století zachránil v občanské válce smrtelně ohroženou jednotu země, a navíc osvobodil americké otroky od jejich jha. 

Současně je to i odkaz „největšího demokrata“ Franklina D. Roosevelta, který, podle historického mainstreamu a podle toho, jak je zapsán v „historické paměti národa“, porazil ve 30. letech minulého století díky svému programu nazvanému vzletně „Nový úděl“ (New Deal) Velkou hospodářskou krizi a také, v první polovině 40. let, japonský militarismus, německý nacismus a italský fašismus. Je to i „Spravedlivý úděl“ (Fair Deal) Rooseveltova nástupce Harryho S. Trumana, stejně jako elán, mladistvé nadšení a oslnivost Johna F. Kenneyho, projekt „Velké společnosti“ (Great Society) Lyndona B. Johnsona a, když už jsme v 60. letech, odkaz statečné Rosy Parksové, jež odmítla v prosinci 1955 v alabamském Montgomery uvolnit v poloprázdném autobuse místo bílému Američanovi, a rozpoutala tak, fakticky vzato, boj za desegregaci americké společnosti, odkaz zavražděného Martina Luthera Kinga jr. i jednoho z nejlepších boxerů všech dob Muhammada Aliho (známého dříve jako Cassius Clay).

Zapomenout nesmíme ani na poslední dva demokratické prezidenty – Billa Clintona a hlavně na Baracka Obamu, první afroamerickou hlavu státu, jehož vítězství ve volbách na podzim 2008 znamenalo pro „barevné Američany“ (Persons či People of Colour; POC, jak se dnes za oceánem korektně označují) víc než cokoli jiného v dějinách USA.

Dnes, na přelomu 10. a 20. let 21. století, mají demokratickou „americkou duši“ především neohrožení bojovníci za politickou, genderovou a rasovou korektnost, a tedy i stoupenci hnutí #MeeToo a Black Lives Matter, odpůrci soch konfederačních politiků na Kapitolu, jako je šéfka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, stejně jako ti, kteří projevují starost o zneklidňující důsledky „klimatické změny“, představitelé v drtivé míře levicového a tedy pro-demokratického Hollywoodu (Leonardo di Caprio, George Clooney, Reese Witherspoonová, Natalie Portmanová atd.), stoupenci nejvstřícnější možné imigrační politiky, sociálního státu (senátor Bernie Sanders) a zdravotnického reformy (tzv. Obamacare či její varianty), sportovní hvězdy NBA, NHL, amerického fotbalu či baseballu, odmítající přijetí u „darebného“ prezidenta Trumpa v Bílém domě, demokratičtí guvernéři a policejní šéfové, ignorující žádosti a apely Washingtonu na tvrdý zásah proti násilníkům, rabujícím v amerických městech, kterým jde podle nich primárně o „boj proti systémovému rasismu“. Jakkoli jsem na mnoho dalšího nepochybně zapomněl, doufám, že o této demokratické „americké duši“ máte poměrně jasnou představu.

Jenže! K malé radosti řady demokratů existuje ještě jedna „americká duše“, třebaže o ní nechtějí příliš slyšet, případně o ní tvrdí, že (už dávno) není součástí dnešní, moderní Ameriky. Opak je nicméně pravdou, i tato druhá „duše“ je přímo bytostně „americká“. Kdo, respektive co že k ní patří? Mám-li to vzít, tak jako v prvním případě, politicky a chronologicky, musím začít u hrdinů války o Texas s Mexikem ze 40. let 19. století, u válečníků na straně secesistické Konfederace, kteří nebyli Američany o nic méně než stoupenci Abeho Lincolna (však si přečtěte román „Jih proti Severu“ [Gone with the Wind] Margaret Mitchellové, respektive pusťte si stejnojmenný film režisérů Victora Fleminga, George Cukora a Sama Wooda z roku 1939, jestli ho ovšem s Bidenovým zvolením triumfující a „do zbraně“ burcující progresivisté nevyřadí ze všech kin, filmoték a programů televizních stanic), u pionýrů, táhnoucích ve druhé polovině 19. století dál a dál na Západ a motivovaných „manifestem osudu“ (Manifest Destiny) novináře Johna Louise O᾿Sullivana a touhou po bohatství, dobrodružství a slávě, u Theodora „Teddyho“ Roosevelta – prezidenta vojáka a dobrodruha z přelomu 19. a 20. století.

K moderním pokračovatelům této tradice patří též senátor Joseph „Joe“ McCarthy, bojující v 50. letech minulého století nevybíravými prostředky proti skutečným i údajným „čarodějnicím“ – komunistickým sovětským agentům a členům americké komunistické strany, senátor Barry Goldwater, jenž sice nikdy nevyhrál prezidentské volby, ale přesto nebyl v divokých 60. letech minulého století „duší“ části Ameriky o nic méně než třeba Robert „Booby“ Kennedy, kdybych měl jmenovat, z „druhé strany“, někoho, kdo na Bílý dům také nedosáhl. Patřil k nim i Richard Nixon, jenž se stal při volebním triumfu z roku 1972 dokonce ztělesněním „americké duše“, na čemž nic nemění ani to, že byl o dva roky později potupně vyhnán z Bílého domu kvůli aféře Watergate. 

A ovšem Ronald Reagan, dost možná největší americký prezident druhé poloviny 20. století vůbec, muž, který vrátil Američanům sebedůvěru, ztracenou v „kolektivistických“ 70. letech a který porazil světový komunismus; a také George Bush mladší, jenž se nebál, jak jsem už na stránkách INFO.CZ napsal, vzít na sebe na počátku 21. století nepředstavitelnou odpovědnost za bolest, kterou mnoha lidem způsobilo jeho tažení proti mezinárodnímu terorismu, protože dobře věděl, že tím chrání životy většiny občanů své země i části Evropy. I tito muži měli „americkou duši“ jaksepatří, jen trochu jinou, než o jaké Joe Biden a spol. tak rádi píšou a mluví.

Ponechám-li stranou vysokou politiku, jsou ztělesněním této druhé „americké duše“ také „největší americký kovboj“ John Wayne (i jeho „Červené barety“), „Drsný Harry“ ze San Franciska Clint Eastwood, „Rambo“ a „Rocky“ Sylvestera Stalloneho, stejně jako geniální neurotický Newyorčan Woody Allen, vyobcovaný (nejen) z americké filmařské a intelektuální komunity kvůli obvinění bývalé partnery Mii Farrow(ové), třebaže nebyl nikdy z ničeho obžalován a kvůli ničemu souzen, natož z něčeho usvědčen. 

Ano, i tihle lidé, které by kongresmanky Nancy Pelosiová, Elizabeth Warrenová, Kamala Harrisová či zakladatelka hnutí #MeToo Taran Burkeová rády „vyzmizíkovaly“ z amerických dějin, neboť se nechovali/nechovají podle dnešních progresivistických standardů, mají „americkou duši“, stejně jako, abych byl úplně současný, právník Brett Kavanaugh, obviněný bez jakýchkoli důkazů z toho, že se před šestatřiceti lety (!) na středoškolském večírku pokusil znásilnit svoji spolužačku, kvůli čemuž se téměř nestal soudcem amerického Nejvyššího soudu…

Amerika zkrátka není tak černobílá, jak by si přední demokraté přáli. K jejich úžasu i vzteku navíc ztělesňuje „duši“ Ameriky svého druhu, neméně než oni, také současný, ve volbách těsně poražený prezident Donald Trump, arogantní, fanfarónský, machistický, kýčovitý a nevkusný, téměř dětinsky patriotistický (či nacionalistický, jak chcete), ale v každém případě „americký“ do morku kostí; nikoli náhodou pro něj před pár dny hlasoval druhý největší počet voličů v dějinách země. A právě to je věc, o které nechtějí Bidenovi, Obamovi a Clintonovi demokraté slyšet.

Mají to marné. „Americká duše“ je nesmírně komplikovaná a poskládaná z tolika různých komponentů, že to až bere dech. Posuďte ostatně sami: prominentní intelektuál, právník či univerzitní profesor z Bostonu, „lovec jelenů“ ze zkrachovalé pensylvánské fabriky, bohatý „aristokratický“ plantážník z Virgínie, černý muzikant od Mississippi, ranger či kovboj z Texasu nebo z Arizony, hispánský trafikant z Nového Mexika, dlouhodobě nezaměstnaný, na drogách závislý „houmlesák“ ze zapadlého města v údolí řeky Tennessee, kalifornský herec z Hollywoodu a „šílený ajťák“ ze Silicon Valley, drsný horal ze středozápadu či západu, mormon z Utahu – ti všichni a mnozí další mají svoji nikým a ničím nezpochybnitelnou „americkou duši“ a zkuste jim říct, že ne! 

Skoro všichni navíc mají, třebaže už ne tolik jako dřív, stále ještě jedno společné: víru v Ameriku, v její demokracii, v její budoucnost a v její vůdčí roli ve světě. Proč jsem napsal, že „už ne tolik jako dřív“? Protože část amerických elit z východního i ze západního pobřeží stále více věří v moderní světoobčanství a slova národ či vlastenectví jim páchnou „starým ošklivým nacionalismem“, mimo jiné i proto, že se k nim pořád ještě pro ně nepochopitelně hlásí „ti druzí“, kterými ve své nadřazenosti bezmezně pohrdají. I tihle ve své „slonovinové věži“ žijící příslušníci ekonomických a společenských elit ale mají svou „americkou duši“, i když to tak na první pohled příliš nevypadá a i když by jim to nechtěli ti „obyčejní Američané“ za žádnou cenu přiznat. 

Viděno z vnějšku si proto myslím, že by měl být Joe Biden (a další demokraté) ve svých výrocích po boji za „americkou duši“ opatrnější, protože by se mu/jim mohlo stát, že si ty „americké duše“, jež letos na podzim v prezidentských volbách těsně prohrály, vezmou za čtyři roky „svoji“ Ameriku zpět. Pokud by se tak stalo, byli by demokraté nepochybně konsternováni, protože to všechno mysleli tak dobře. Nepravděpodobné to ale není, už se jim to ostatně nejednou stalo, například v roce 1968 a 1972, kdy volby vyhrál Richard Nixon, v letech 1980 a 1984, kdy v nich triumfoval Ronald Reagan, v letech 2000 a 2004, kdy se po těžkých bojích radoval George Bush mladší, i v roce 2016, kdy zvítězil Donald Trump, ve všech případech reprezentanti té „americké duše“, pro kterou mají Biden a spol. v nejlepším případě shovívavá slova útěchy.

Tak na tu Ameriku, přátelé, v jejích těžkých časech, na její dobrou budoucnost a na tu nejen bidenovskou „americkou duši“, protože právě na ní záleží, ať už chceme či nechceme, z nemalé části i naše evropská a česká budoucnost. 

SDÍLET