KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když Joe Biden mluvil v delawarském Wilmingtonu poté, co v prezidentských volbách porazil Donalda Trumpa, ke svým stoupencům, řekl mimo jiné, že se během svého mandátu pokusí „obnovit duši Ameriky“. Další přední členové Demokratické strany se během vyhroceného volebního klání i po něm vyjadřovali podobně. Právě proto jsem si položil otázku, jaká ta „americká duše“ vlastně je, co všechno se za tím pojmem skrývá a jak různě jej mohou Američané vnímat.
Čím začít? Nejlépe asi pokusem vysvětlit, co pojmem „americká duše“, o kterou chtěli, respektive chtějí demokraté tolik bojovat, rozumějí právě oni. To je relativně, opakuji, relativně jednoduché. Pokud jde o její politický rozměr, „demokratická americká duše“, to je odkaz Abrahama Lincolna (třebaže byl hlavně republikán a poté tzv. národní unionista), jenž v 60. letech 19. století zachránil v občanské válce smrtelně ohroženou jednotu země, a navíc osvobodil americké otroky od jejich jha.
Současně je to i odkaz „největšího demokrata“ Franklina D. Roosevelta, který, podle historického mainstreamu a podle toho, jak je zapsán v „historické paměti národa“, porazil ve 30. letech minulého století díky svému programu nazvanému vzletně „Nový úděl“ (New Deal) Velkou hospodářskou krizi a také, v první polovině 40. let, japonský militarismus, německý nacismus a italský fašismus. Je to i „Spravedlivý úděl“ (Fair Deal) Rooseveltova nástupce Harryho S. Trumana, stejně jako elán, mladistvé nadšení a oslnivost Johna F. Kenneyho, projekt „Velké společnosti“ (Great Society) Lyndona B. Johnsona a, když už jsme v 60. letech, odkaz statečné Rosy Parksové, jež odmítla v prosinci 1955 v alabamském Montgomery uvolnit v poloprázdném autobuse místo bílému Američanovi, a rozpoutala tak, fakticky vzato, boj za desegregaci americké společnosti, odkaz zavražděného Martina Luthera Kinga jr. i jednoho z nejlepších boxerů všech dob Muhammada Aliho (známého dříve jako Cassius Clay).
