KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Když sněmovna před necelými dvěma týdny schválila státní rozpočet na letošní rok, nastalo něco, co tu ještě nebylo. Okamžitě se rozhořel spor mezi opozicí a koaličními stranami o jeho zásadní úpravu. Boj se ale nevede o to, zda státní rozpočet novelizovat, nebo ne. Hádka se točí kolem toho, zda to udělat „neprodleně“, jak požaduje opoziční ANO, nebo až za pár měsíců, zřejmě začátkem léta, jak připouští ministr financí.
Tato diskuse, která by dříve byla považována za „rouhačskou“, je nyní – připusťme rovnou – jen logickým vyústěním následků pandemické krize, jež byly měrou vrchovatou přebity válkou o Ukrajinu a jejími nevyhnutelně negativními ekonomickými důsledky. Počínaje nevyhnutelnými a zcela ospravedlnitelnými náklady na péči o válečné uprchlíky v Česku, až po desítky dalších faktorů souvisejících s omezováním mezinárodního obchodu, zdražováním energií a nezbytnou výdajovou restrukturalizací rozpočtu směrem k vyšším výdajům na obranu.
Úvahy o okamžitých opravách definitivně rozbíjejí mýtus o státním rozpočtu jako pevném o pilíři či mantinelech, v jejichž rámci se stát chová. Jistě, nelze nepřipomenout, že pod vlivem koronavirových opatření byl státní rozpočet v roce 2021 novelizován dokonce třikrát. Ale to bylo chápáno jako mimořádný a v dohledné době neopakovatelný „hřích“.
Zjevně to tak není a začíná být jasné, že z rozpočtu se stává trhací kalendář. Narážíme na doposud neznámý rozsah politicko-ekonomické nestability. Doba je zásadně turbulentnější, než jsme mysleli ještě například uprostřed koronavirové pandemie, nemluvě o ryze ekonomické krizi kolem roku 2009.
Ukazuje se, že idea schvalování pevně daného, tedy, „posvátně neměnného“ (s předem danými příjmy a výdaji) státního rozpočtu na rok a půl dopředu, je historický relikt patřící do starých dobrých časů. Tedy, že v nových dobách už to nemůže fungovat, jako dosud, kdy ministerstvo financí vždy v létě připravilo téměř hotový návrh rozpočtu, který pak měl platit až do konce následujícího roku.
Stát či vláda fakticky plánovaly státní rozpočet na rok a půl dopředu, což se dnes jeví jako něco neuvěřitelného. Vycházíme přitom samozřejmě z premisy, že Česko je seriózní, zodpovědný stát, který svůj vlastní zákon o svém vlastním státním rozpočtu chce dodržovat.
