Koronavirus v Česku uzákonil rozpočtovou nezodpovědnost a vládní populismus

Martin Maňák

14. 04. 2020 • 15:00

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Populismus vzkvétá i v čase koronavirového bombardování tuzemské ekonomiky. Vláda se nadále snaží alespoň krátkodobě zajistit dojem pokračujícího blahobytu. Ve sněmovně si prosadila změnu zákona o rozpočtové odpovědnosti, která fakticky legitimizovala rozpočtovou nezodpovědnost. Novela dala zelenou hlubšímu zadlužování tak, aby vláda nemusela šetřit a tedy jednat nepopulárně.

Vládní a provládní poslanci schválili novelu zákona o rozpočtové odpovědnosti, která navýšila možnost zvýšení strukturálního deficitu až do výše 4 procent HDP. Dosud to bylo jen 0,75 %. Strukturální deficit je přitom dluh vytvořený „svévolně“ vládou, tedy bez vlivu ekonomických cyklů.

Ministryně financí Alena Schillerová tento krok, tedy zvýšení limitu, hájila snahou vytvářet „fiskální polštář“ pro příští rok. „My se neproškrtáme do prosperity přes 150 miliard,“ varovala. S tím, že pokud by se „zákon o odpovědnosti“ nepodařilo změnit, nemohla by vláda zvyšovat výdaje rozpočtu a byla by nucena škrtat ve výdajích nebo zvyšovat daně. Čehož se bojí jako čert kříže, neboť taková politika by zhatila volební vyhlídky vládních stran.

Pomiňme neradostný fakt, že nově změkčený zákon umožňuje rozvolnit rozpočtová pravidla nikoliv na jeden, ale hned na 7 let dopředu. Zarážející je především účelovost změny zákona, jehož prapůvodním cílem bylo bránit předlužování. Při prvním záchvěvu nepříznivého větru si ho vláda změnila tak, aby umožnil rozpočtovou nezodpovědnost. Zákon o rozpočtové odpovědnosti tak fakticky posloužil jako dodatečná legitimizace nezodpovědnosti.

Není sporu o tom, že tohle vše se děje v čase neočekávané pandemické pohromy. Nikdo nezpochybňuje vážnost situace, v níž vláda musela přistoupit k faktickému zákazu (vybraných segmentů) podnikání, v důsledku čehož se ekonomika téměř zastavila. Na věci to však nic nemění. Zákon o rozpočtové odpovědnosti (původně cosi jako „finanční ústava“ garantující finanční bezpečnost státu) byl určen právě pro případy, kdy se objeví zdánlivě objektivní důvody, proč začít bezhlavě vršit dluhy. Původně chvályhodný úmysl skončil v koši jako vše, co má či mělo být oporou odvážně zodpovědné, státotvorné politiky. Ve prospěch prohlubování deficitu je přitom argumentováno i tím, že Česko (z hlediska vztahu dluhu k HDP) patří v rámci EU k těm nejlepším. Jenže, takový „argument“ je spíše důkazem dluhové prohnilosti Unie než potvrzením správnosti našeho počínání.

Myšlenka, že k prosperitě se nelze propracovat masivním škrtáním výdajů, jež sloužila jako obhajoba pro uzákonění „rozpočtové nezodpovědnosti“, je zavádějící. Záleží totiž na tom, o jaké škrty jde. Nelze dosáhnout rozvoje ekonomiky bez užitečných investic. Jenomže stát značnou část peněz poplatníků spotřebuje na své přežití a expanzi sebe sama. A jeho aktivita směrem k tržní ekonomice je spíše negativní: veřejná, politická moc neumí efektivně investovat, čehož jsme svědky dnes a denně. Ano, dnešní „koronavirové“ finanční kompenzace jsou specifické. Vláda teď tržnímu sektoru částečně vrací (nebo to aspoň plánuje) to, co si od něj dříve vzala. Bude plošně přelévat peníze soukromým podnikům a podnikatelům, ale v nejbližší možné budoucnosti si vezme vše nazpět i s úroky. 

Škrty ve výdajích státu však mohou být přínosné. Není přitom řeč o výdajích typu důchodů, jež v reálu nefinancuje stát, ale ekonomicky aktivní plátci důchodového pojištění v rámci průběžného penzijního systému. Škrtáním nabobtnalého státu lze učinit krok směrem k prosperitě. Jistě, nikoliv k prosperitě státu ve smyslu blahobytu politiků, rozsáhlého úřednického aparátu a ještě rozsáhlejšího dotačního soukolí. Ale tržní ekonomika, která jako jediná je zdrojem bohatství, ke svému zdraví nepotřebuje vládní výdaje. Potřebuje svobodu podnikání.  

Jistě, země se ve svízelné situaci ocitla zásahem vyšší moci. Tak či tak, faktický zákaz (části) podnikání – se všemi z toho plynoucími hospodářskými negativy – byl rozhodnutím vlády, která by za to měla nést díl odpovědnosti. Měla by se ke vzniklé situaci postavit čelem, nikoliv legitimizací rozpočtové nezodpovědnosti. Dluhové přenesení zodpovědnosti na příští vlády a na příští generace daňových poplatníků je – eufemisticky řečeno – značný alibismus. 

Připomeňme, že na letošní rok si vláda naplánovala přerozdělit skrze státní rozpočet celkem 1618 miliard korun. V takovém balíku peněz by se tedy jistě dalo významně ušetřit. Problém je v tom, že vládní politici nemají ve své DNA zakódovanou odvahu ke strategické změně hospodářské politiky ani instinkt hospodáře, který by vznikající mimořádné výdaje a nižší příjmy státu řešil úsporami. Výstižně to dokumentoval vicepremiér Karel Havlíček, který na jednu stranu připustil, že by se mělo škrtat ve výdajích státního rozpočtu. Ale současně na druhou misku vah položil závaží nedotknutelných sociálních výdajů s tím, že nelze rušit například slevy na jízdném pro důchodce a studenty (6,5 mld. Kč ročně).

Je na pováženou, že vláda, respektive její hospodářští stratégové i v nově vzniklé, přiznejme si, krizové situaci, jedou setrvačností dál v zaběhaných postupech, jako by se nechumelilo. Bez mrknutí oka se tváří v tvář pandemickému úderu rozhodli nadále rozvíjet pečovatelský stát. Namísto přeřazení na úsporný režim, šetření, radikální omezování zbytných výdajů, jež by se staly základem pro zdravý rozvoj, si vláda změkčením zákona o rozpočtové odpovědnosti vytvořila podmínky k tomu, aby mohla setrvat v bezbolestné politice, jakou praktikovala dosud. Tedy politice, jejímž hnacím motorem je uspokojování vybraných voličských skupin formou dluhové půjčky od budoucích generací.

Budiž přitom poznamenáno, že specifikem dnešního pečovatelského státu je to, že sociálně slabší občané jsou jen menší skupinou ze všech těch, jimž vláda skrze státní rozpočet dopřává rozdávačnou péči. Pečovatelský stát už dávno nabyl podoby obecnějšího konceptu, v němž péče o sociálně slabé byla fatálně rozšířena i na rozmazlování těch, kteří umějí nejlépe strkat ruce do veřejné kasy s žádostí o masivní dotace. 

Namísto pokusu o transformaci dnešního přeregulovaného a rozhazovačného mechanismu vládnutí jsme svědky toho, že vládní moc využila situace k další expanzi státu, tentokrát nikoliv pouze na úkor přítomnosti (ve formě nabytí nových pravomocí), ale rovnou i na úkor vzdálenější budoucnosti – tím, že do dluhových okovů zatáhla i ty, kdo dnes ještě ani nemají volební právo a nemohou se v nejbližších volbách bránit. Ukazuje se, že populismu a pečovatelského státu se nejde zbavit ani pod akutní hrozbou ekonomické kalamity.

SDÍLET