Kovář: „Americký kovboj“ na Rudém náměstí

Martin Kovář

29. 05. 2020 • 18:20

V posledních týdnech se světoví komentátoři věnovali kromě koronavirové krize mimo jiné otázce, zda není „na spadnutí“ nová studená válka mezi USA a Čínou; česká média tuto diskusi reflektovala rovněž. V této souvislosti si můžeme připomenout, kdy a za jakých okolností skončila ta zatím poslední „Cold War“ mezi USA a Sovětským svazem. Právě na dnešní den totiž připadá jedno zajímavé výročí.

Dvacátého devátého května 1988, tedy před dvaatřiceti lety, začala za světové pozornosti událost, jež byla ještě několik roků předtím nemyslitelná. Prezident Spojených států amerických, republikán Ronald Reagan, který se celý život ostře vymezoval vůči komunismu a který jako šéf Bílého domu označil v roce 1983 Sovětský svaz – mimochodem, velmi trefně – za „říši zla“, jež musí být poražena, přiletěl do Moskvy, aby jednal s generálním tajemníkem sovětské komunistické strany Michailem Gorbačovem. Fotografie Reagana diskutujícího na ulici s moskevskými občany obletěly zeměkouli a prozíravější komentátoři měli jasno: konec studené války je na dohled, pokud už, alespoň v symbolické rovině, rovnou neskončila.

Reaganova návštěva Moskvy na jaře 1988 byla přelomová, třebaže se nejednalo o jeho první schůzku s Gorbačovem. Zatímco během svého prvního volebního období se prezident USA se sovětským vůdcem nesešel ani jednou, ve druhém „termínu“ to bylo již počtvrté – moskevské schůzce předcházely summity v Ženevě (19.–20. listopadu 1985), v Reykjavíku (11.–12. října 1986) a ve Washingtonu (8.–10. prosince 1987). Ženevská schůzka byla nesmírně důležitá, protože byla první, následná cesta Gorbačova do USA a zejména Reaganova návštěva SSSR ale znamenaly více. Nešlo jen o to, že v květnu 1988 přiletěl americký prezident do Moskvy poprvé od května 1972, kdy se zde sešli Richard Milhous Nixon a Leonid Iljič Brežněv, ale hlavně o to, jaký prezident to byl.

Ronald Wilson Reagan (1911–2004), rozhlasový reportér a komentátor, filmový a televizní herec a šéf hereckých odborů, jenž se po vstupu do politiky (původně jako demokrat) stal nejprve guvernérem Kalifornie (1967–1975) a poté i prezidentem Spojených států (1981–1989), se během své kariéry vyprofiloval jako jeden z nejrozhodnějších bojovníků proti komunismu. O jeho označení Sovětského svazu za „říši zla“ již byla řeč; nešlo však pouze o SSSR samotný. Reagan bojoval proti komunismu, „nejzhoubnější ideologii druhé poloviny dvacátého století“, i v dalších částech světa a často si při tom nebral servítky. „Na to, abych poznal, kdo je přítel, a kdo je darebák, nepotřebuji Harvard“, konstatoval v polovině osmdesátých let na adresu radikálně levicových revolucionářů v Latinské Americe a měl, tak jako většinou, pravdu.

Reagan v Moskvě v roce 1988

Právě z tohoto důvodu se stal v Sovětském svazu a v zemích tzv. východního bloku od konce šedesátých až do poloviny osmdesátých let jedním z nejostřeji kritizovaných a nejnenáviděnějších západních politiků vůbec. Já sám si z časů svého dospívání dobře vzpomínám na často exaltovaná prohlášení tehdejších médií, Československého rozhlasu a Československé televize, na Reaganovu adresu, stejně jako na jeho rádobyvtipné karikatury, například v satirickém týdeníku Dikobraz, kde jej nezřídka zobrazovali jako směšného kovboje s kolty příliš nízko a pálícího bez rozmyslu po okolí… Reagan zkrátka až příliš viditelně symbolizoval Západ, svobodu, demokracii, zkrátka kapitalismus, a současně otevřeně demaskoval komunistickou ideologii jako zločinnou a život za železnou oponou jako živoření ve vězení, které je dlouhodobě neudržitelné. Není divu, že mu komunističtí pohlaváři nemohli přijít na jméno, stejně jako mu nemohou přijít na jméno jejich dnešní pohrobci, ať už si říkají jakkoli.

Když se stal v roce 1985 již zmíněný Michail Sergejevič Gorbačov generálním tajemníkem ÚV KSSS, dospěl velmi rychle k závěru, že bez zásadních reforem nemá sovětský komunismus budoucnost. Jeho politika „přestavby a otevřenosti“ („perestrojky a glasnosti“), později představená v knize „Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět“ (česky vyšla v roce 1987), zahrnovala kromě řady vnitropolitických a ekonomických reforem rovněž nový přístup vůči Západu, primárně vůči Spojeným státům americkým. Ekonomický úpadek SSSR pokročil tak daleko, že Sověti již nebyli schopni držet s Američany dále krok ve zbrojení, a proto byli ochotni usednout k jednacímu stolu. Reaganova politika tlaku na Moskvu ve všech směrech slavila úspěch.

Důležité bylo nejen to, že Sovětský svaz stál před ekonomickým kolapsem, že i příslušníci stranické nomenklatury ztráceli víru (pokud ji neztratili již dávno předtím) v systém zvaný komunismus a že si to jejich vrcholný představitel reálně uvědomoval, ale také to, že byl politikem schopným komunikovat s „druhou stranou“. Politika je totiž nejen o ideologii a o vizionářství, o diplomacii a o pragmatismu, ale také a někdy dost možná především o lidech. Pokud mezi dvěma politiky funguje tzv. „lidská chemie“, jde všechno projednat mnohem snáz, rychleji a efektivněji, než kdy schází. Mezi Reaganem a Gorbačovem tato „chemie“ kupodivu fungovala.

Reagan v Moskvě v roce 1988

Na první pohled se to zdálo být skoro nemožné, protože oba muži nemohli být odlišnější. Na jedné straně stál hollywoodský herec a politik, jenž se po druhé světové válce stále ostřeji vyhraňoval vůči „komunistickému nebezpečí“, jenž se jako guvernér nebál zakročit proti radikálně levicovým studentům na Kalifornské univerzitě v Berkeley a jenž se netajil tím, že hlavním cílem americké zahraniční politiky musí být zničení komunismu. Na druhé straně stál typický produkt sovětského komunistického systému, stranický aparátčík a nomenklaturní kádr, jenž v (na sovětské poměry pouhých) čtyřiapadesáti letech vystoupal na mocenský vrchol. Navzdory těmto skutečnostem si oba muži tak říkajíc „padli do noty“, dokázali ku prospěchu celého světa spolupracovat, a dokonce se stali osobními přáteli, kteří se scházeli i poté, co opustili vrcholnou politiku.

Moskevský summit z jara 1988 byl v řadě ohledů vyvrcholením spolupráce Reagana a Gorbačova, jeho symbolickým završením. Fotografie Reagana na Rudém náměstí, u Kremelské zdi a před chrámem Vasila Blaženého se staly jasným dokladem toho, že, řečeno s českým historikem Karlem Durmanem, „útěk od praporů“, tj. úpadek sovětského komunismu, dospěl do finálního stádia a že je jeho konec pouze otázku času. Za rok a půl se tak skutečně stalo, padla Berlínská zeď, zhroutily se komunistické vlády v sovětských satelitech ve střední a v jihovýchodní Evropě, v roce 1991 přestal existovat i samotný Sovětský svaz a s ním, definitivně, též studená válka.

Dnešní svět stojí, alespoň podle některých komentátorů, o nichž byla řeč v úvodu článku, před novou studenou válkou. Něco na tom je. Americko-čínské vztahy jsou napjaté více než kdy dříve a koronavirová krize toto napětí dále prohloubila. Zda k další „Cold War“ opravdu dojde, závisí mimo jiné na tom, jestli a jak spolu budou schopni komunikovat současní vládci USA a ČLR – Donald Trump a Si Ťin-pching. Pokud nikoli, je cesta ke střetu, byť zatím nevojenskému, pravděpodobná. Pokud ano, lze se mu určitě vyhnout. Že to jde, ukázali Ronald Reagan a Michail Gorbačov ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, mimo jiné na moskevském summitu v květnu 1988. To, že byl svět v následujících letech bezpečnější, byla i jejich zásluha.

SDÍLET