Maňák: Babišovy rozpočtové deficity. Vláda rezignovala na budoucnost a jen uplácí voliče | info.cz

Články odjinud

Maňák: Babišovy rozpočtové deficity. Vláda rezignovala na budoucnost a jen uplácí voliče

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Sněmovna schválila hlavní parametry státního rozpočtu na rok 2020. Při pohledu na naplánovaný deficit ve výši 40 miliard korun se nelze zbavit dojmu, že vláda definitivně rezignovala na jakékoliv reformní myšlenky a reálně prorůstové politické kroky. Vlastně jen před sebou mechanicky hrne celé rozpočtové soukolí, jehož jediným smyslem je přerozdělovat veřejné zdroje tak, aby se udržela či zvýšila pravděpodobnost znovuzvolení skupinky vládnoucích politiků. 

Zaměřme se především na fakt, že byl naplánován a schválen deficit státního rozpočtu ve výši 40 miliard v situaci, kdy česká ekonomika od roku 2014 setrvale roste (nejvíce v roce 2017: o 4,6 %) a raketově bobtnají reálné příjmy vlády. A kdy v jistém smyslu hraje vládě do karet i nicotná nezaměstnanost v zemi (která je problémem pro tuzemský průmysl marně shánějící zaměstnance pro další rozvoj).

Vláda se ani tentokrát neřídila všeobecně přijímanou poučkou o politické přípustnosti vytváření rozpočtových deficitů v dobách ekonomické krize a naopak o nutnosti hospodaření s přebytkem v dobách ekonomického růstu. Což je nutno považovat za trestuhodné promarnění příležitosti na zefektivnění chodu státu. Babišovské vlády v době růstu nevytvořily ani zásoby na horší časy, ani zemi nezreformovaly tak, aby dokázala bez větších otřesů čelit nevyhnutelným ekonomickým nesnázím.

Alespoň však Česko více nezadlužily, i když to se do konce volebního období ještě může změnit. Babišovi je předhazováno, že nedodržel původní slib (z doby před vstupem do politiky) o dosažení vyrovnaného rozpočtu. Uvážíme-li, že vlády s účastí hnutí ANO mohly reálně připravovat rozpočet až na rok 2015 (ten skončil deficitem 63 miliard) a že v roce 2016 dosáhl přebytek rozpočtu 62 miliard, pak se dá říci, že pomyslný, akumulovaně vytvořený „Babišův“ vládní deficit se prozatím blíží nule, jelikož za rok 2017 činilo saldo 6 miliard korun a o rok později skončil rozpočet v přebytku 3 miliard Kč. 

Za to vše vděčí premiér a šéf hnutí ANO souhře příznivých okolností, jež v roce 2013 absolutně nemohl předvídat. Ostatně, Babiš a jeho vlády si nikdy netroufly navrhnout vyrovnaný či přebytkový rozpočet. V tomto ohledu se novodobý hegemon české politiky původnímu slibu zpronevěřil. S železnou pravidelností a umíněnou důsledností plánoval každý rok (i letos) nemalé rozpočtové schodky. Měl ovšem historické štěstí v tom, že vládne v etapě stabilního růstu ekonomiky a tedy dynamicky rostoucích příjmů státu. Nemluvě o „dopingu“ z evropských fondů, jež Babišovi pomohly vyfutrovat rekordně přebytkový rozpočet za rok 2016.

Zdá se, že teprve nyní se makroekonomická paní Štěstěna začíná k Babišovi otáčet zády. Růst HDP zpomaluje (na cca 2,5 % letošním roce) a průběžný rozpočet se letos i s koncem roku ocitá ve schodku (na konci září mínus 21 miliard). Vláda si přesto na rok 2020 v rozpočtu naplánovala výdaje (ale stejně tak i příjmy) o zhruba 113 miliard korun vyšší než v roce letošním.

Nárůst objemu vládních výdajů na příští rok je enormní. Nelze však opomenout vliv zvýšení důchodů, které jsou součástí státního rozpočtu. Průběžným penzijním systémem má v příštím roce protéct nějakých 507 miliard, tedy o zhruba 35 miliard více než letos. Je evidentní, že o značné části (v případě důchodů o téměř celé třetině) výdajů státu rozhodují přímo daňoví poplatníci, kteří povinně odvádějí pojištění do státního penzijního systému...

Objevily se dokonce názory, že stát dává na důchody více, než by musel. Což je nedorozumění. Stát prostě jen penzistům vyplácí vše, co do průběžného důchodového systému odvedli a odvádějí daňoví poplatníci. Představa, že by prostředky z penzijního systému vláda „odkláněla“ na jiné, nedůchodové účely, je absurdní. To by odporovalo podstatě celého systému. Pokud by tedy vláda chtěla hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, musela by se činit v jiných oblastech, než jsou penze. A to je problém, neboť stát má v tuzemsku vždy tendenci žít nad poměry, pokud to okolnosti umožňují. A v posledních letech to v podobě růstu ekonomiky umožňují měrou vrchovatou.

Slabinou rozpočtu je to, že investic do veřejných statků, tedy do takových, které by mohli využívat a měli z nich prospěch skutečně všichni, či alespoň většina, je relativně málo. Přesněji řečeno, takové výdaje nejsou dominantou vládního přerozdělování. Stěžejní se čím dál více stává zvyšování životní úrovně státních zaměstnanců doprovázené snahou o udržování přízně dalších vybraných (na vládě závislých) voličských segmentů.

Klíčovým mechanismem vládního nakládání s penězi poplatníků je setrvačné paušální přehazování prostředků ze společné hromady do kapes celých zájmových skupin. Viz například školství (včetně tělovýchovy), jehož celkový rozpočet dosáhne v příštím roce závratných 226 miliard korun, což představuje meziroční navýšení o téměř 21 miliard. Jiným výstižným příkladem je navýšení tarifní části platů všech zaměstnanců veřejné správy o 1 500 korun.

Je otázkou, zda systém politických vlád vůbec umožňuje jiný než rozhazovačný způsob nakládání s prostředky daňových poplatníků. Třebaže ministryně financí chválila svůj návrh tím, že rozpočet na rok 2020 „podporuje prvky inkluzivního růstu“ (jelikož zvyšuje životní úroveň vybraných skupin obyvatelstva), dá se jen těžko oponovat těm, kdo v souvislosti se sérií babišovských rozpočtů hovoří o systematicky marnotratném projídání budoucnosti České republiky.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud