Maňák: Bankovní daň opět na scéně. Je to pořád stejná Pandořina skříňka s toxickým obsahem | info.cz

Články odjinud

Maňák: Bankovní daň opět na scéně. Je to pořád stejná Pandořina skříňka s toxickým obsahem

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Opětovně vyhřezlý spor o zavedení bankovní daně v Česku začíná vrážet klín do babišovsko-socialistické koalice. Jde o další z pokusných balónků ministryně Jany Maláčové, která se rozhlíží, kde vzít další peníze do rozpočtu.

Sociální demokraté nově oznámili, že připravují poslanecký návrh na zavedení daně, kterou by stát uvalil na tuzemské banky. Premiér Babiš v reakci pohrozil rozpadem vlády. V posledních týdnech se totiž významně angažoval ve vytváření jakési měkčí alternativy: dobrovolného národního rozvojového fondu. Ten by měl z velkých bank vytáhnout řádově miliardy korun do investic v Česku. Tento Babišův plán však sociální demokraty od bankovní daně evidentně neodradil.

Dlužno konstatovat, že myšlenku sektorové daně nastoluje ČSSD již několik let. Naopak, premiér Babiš je konzistentně (!) odpůrcem sektorové daně. Čerstvě poukazuje mimo jiné na fakt, že tato daň není v programovém prohlášení vlády.

Není pravděpodobné, že by sociální demokracie nechala situaci zajít tak daleko, aby se vládní koalice kvůli bankovní dani rozpadla. Do řádných voleb je ještě daleko (podzim 2021) a ty předčasné by straně nic dobrého nepřinesly. Ostatně, pod hrozbou konce vlády už ČSSD svůj původně razantní, „maláčovský“ akcent zmírnila s tím, že chce o návrhu nejdříve jednat s koaličním partnerem a případně jej o potřebnosti daně přesvědčit… 

Přesto je nejnovější důrazný nástřel varovný minimálně v tom, že ještě více ozřejmuje soudobé pilíře levicového uvažování. Prosazování bankovní daně zapadá do kontextu socialistických snah o nastolování rovnosti příjmové a majetkové, tentokrát na korporátní úrovni. Banky nadprůměrně („nemravně“) vydělávají? Pojďme je za to potrestat tím, že jejich zisky zredukujeme (samozřejmě, ne hned) pokud možno na mravně přípustnou úroveň průměrných firem, říkají si zřejmě zdejší „oranžoví politici“.

Ministryně Maláčová před časem v komentáři pro INFO.CZ hovořila dokonce o tom, že Česko je pro banky Eldorádem, tedy mýtickým zlatým městem, v němž extrémně vydělávají. Ano, v jistém smyslu má pravdu, což dokreslují zisky v tuzemsku podnikajících bank ve výši celkových 80 miliard Kč ročně. Jenže, přístup, kdy stát trestá či hrozí trestem těm úspěšným či nejúspěšnějším (a zisk je základním ukazatelem úspěchu), je ve svém důsledku nebezpečný: deformuje základní tržní principy. A zahrávat si s trhem se ekonomicky nikomu dlouhodobě nevyplácí. Přirozené je za úspěch odměňovat, nikoliv úspěch kazit či za něj trestat.

Jistě, situace bank u nás se vyznačuje specifičností. Je otázkou, zda stát banky velké trojky (ČS, KB, ČSOB) zprivatizoval výhodně (z pohledu Česka) a zda je všeobecně prospěšné, že banky získaly zahraniční vlastníci za hubičku, aby si z nich posléze udělali – s nadsázkou řečeno – „dojné krávy“. Nelze ovšem také nezmínit, že u privatizace státních bank stála právě ČSSD…

Volání po bankovní dani je také zneklidňujícím důkazem toho, že vláda potřebuje čím dál více peněz z dalších zdrojů, i když její standardní příjmy mohutně a stabilně rostou. Potřeba vládních výdajů a jejich nárůstu je totiž zjevně neohraničitelná.

Dle návrhu ČSSD by bankovní daň do státního rozpočtu přinesla ročně 14 miliard korun, což není zanedbatelná částka. Vládě by pomohla udržet při životě systém masivního přerozdělování, ale banky by nezničila. Je proto diskutabilní, zda by po svém zavedení bankovní daň skutečně znatelněji negativně dopadla na klienty či úvěrované podniky. Tuto kontra-argumentaci o škodlivých dopadech bankovní daně velmi frekventovaně používá právě premiér Babiš.

Konkurence mezi bankami je ale v Česku poměrně silná na to, aby si banky mohly dělat s klienty vše, co se jim zamane. Mnohem nebezpečnější, než bezprostřední dopad na zákazníky ve formě vyšších poplatků či zdražení hypoték, jsou dopady politické, respektive politicko-ekonomické. Uzákonění bankovní daně by otevřelo Pandořinu skříňku s potenciálně toxickým obsahem. Znamenalo by to zejména legitimizaci utilitárního zdaňování kohokoliv dle okamžitých potřeb vládnoucích garnitur, potažmo vlád, jež nečiní (skoro) nic pro omezování svých čím dál rozmařilejších výdajů.

Pokud lze legálně uzákonit speciální daň (tedy jakousi daň z úspěchu) namířenou proti ziskům bank, pak lze podobný trest uvalovat na jakékoliv další podnikatelské sektory či obory. Třeba také na sektor agrochemický. A v tom je možná zakopán pes toho, proč Andrej Babiš tak vehementně bojuje proti sektorové dani, byť zatím jen v bankovnictví, jež samo o sobě zdejšího agrochemického a mediálního hegemona finančně příliš netrápí.

Téma bankovní daně se v současné politické konstelaci zřejmě podaří zamést pod koberec, neboť nová daň zatím nemá ve Sněmovně většinovou podporu. Půjde však jistě jen o dočasný odklad. Bankovní, případně jiná korporátní daň bude hrozit tak naléhavě, jak omračující budou zisky úspěšných firem a tak dlouho, dokud žalostný stav státní kasy nevrátí myšlenku tvrdšího zdaňování (údajných) „nemravných“ zisků zpět do hry.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud