Maňák: Důchodová krize a Babišův plán, z něhož by bledli závistí i nejrevolučnější sociální inženýři | info.cz

Články odjinud

Maňák: Důchodová krize a Babišův plán, z něhož by bledli závistí i nejrevolučnější sociální inženýři

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA| Věčné téma reformy důchodového systému opět ožívá. Zjevně z důvodu potřeby sociální demokracie urvat na mediální scéně politické body před blížícími se volbami. Je přitom jasné, že jakákoliv důkladnější penzijní reforma je na rozbouřeném moři politických animozit a turbulencí jen snem. Nepřekvapí však, že premiér Babiš přišel s „řešením“ ještě dříve, než zasedla nová důchodová komise.

Politici a mnozí odborníci tvrdí, že dnešní průběžný důchodový systém bude v budoucnu neufinancovatelný s tím, jak bude přibývat penzistů a současně ubývat osob ekonomicky aktivních. Vzhledem k tomu, že naplnění takového vývoje nelze vyloučit, je nabíledni, že jde o problém vážný. Ostatně, proč hledět do vzdálené budoucnosti? Průběžný penzijní systém byl sice loni (2018) přebytkový (tzn., stát na důchodovém pojištění vybral od poplatníků více, než kolik vyplatil penzistům na důchodech), ale v předchozích 9 letech byl vždy v deficitech, jež přesahovaly i 40 miliard korun. Tedy, systém byl mínusový už v situaci, kdy demografická „krize“ ještě ani nestačila propuknout.

Sociálnědemokratická ministryně Jana Maláčová zahájila další pokus o důchodovou reformu tradičním výkopem: ustavila komisi, kterou pojmenovala jako „Komise pro spravedlivé důchody“… I když už název komise vyvolává pochyby (Dnešní penzijní systém je nespravedlivý? Proč jej ČSSD po tolika letech ve vládě nezměnila…?), je férové nechat ji pracovat a počkat na její reformní návrhy.

Ale zatímco penzijní komise teprve začíná hledat svůj smysl a cíl, Andrej Babiš už – s nadsázkou řečeno – nalezl „správné řešení“, respektive naznačil, jaký penzijní model preferuje. Budiž řečeno jasně, že Babišův koncept je tak odvážný, že by se za něj nemuseli stydět ani nejrevoluční sociální inženýři.

Premiér se prý inspiroval u stávajícího guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka, který se dříve „důchodově exponoval“ mimo jiné i jako náměstek ministra práce a sociálních věcí (pozdějšího premiéra a eurokomisaře) Vladimíra „ZDROJE JSOU“ Špidly. 

Babišův-Rusnokův reformní koncept důchodové reformy jednak ukládá každému jedinci, aby si individuálně, potažmo povinně spořil na svůj vlastní důchod. Základem by byl stávající průběžný penzijní systém; jenže modifikovaný na principu počtu vychovaných dětí. Tedy cosi jako: „Kdo vychová více dětí, toho stát odmění vyšším důchodem“. Neboli „Za více dětí vyšší důchod“…

Nárok na vyplácení penze z průběžného systému by pak měli jen ti lidé, kteří vychovali aspoň jednoho potomka... A nejvyšší důchod, odpovídající polovině průměrné mzdy, by dostávali ti, kteří vychovali tři a více dětí. Zásadní a nedořešenou otázkou tohoto revolučního penzijního schématu je, zda by dokázalo rozlišovat mezi „dobře vychovaným“ dítětem a „špatně vychovaným“ dítětem…

Je jistě rozdíl, zda rodina vychová jednoho spolehlivého daňového poplatníka či tři a více spolehlivých daňových poplatníků. Pochopitelně, tři dobří poplatníci odvedou za celý život podstatně více peněz do důchodového systému, než pouhý jeden stejně „dobrý“ poplatník.

Jenže, je také kardinální rozdíl, zda rodina má jen jedno dítě, z něhož vychová vysoce příjmového (a vysoké sociální odvody platícího) potomka, anebo přivede na svět 4 potomky, z nichž žádný nebude nikdy pracovat a do systému za celý život neodvede ani korunu; a ještě bude desítky let ze státní kasy čerpat rozmařilé sociální dávky.

Babišovsko-Rusnokovský penzijní model je tedy v trivializované podobě značně diskutabilní. Proč by měl být někdo odměňován vysokým důchodem jen za to, že vychoval mnoho (zdravých a práceschopných) dětí, jež pak po většinu života byly pro sociální systém jen přítěží? Případně, jejichž výdělky (a sociální odvody) byly zanedbatelné ve srovnání s masivními odvody mnohem pracovitějšího a schopnějšího jedináčka?  

Je samozřejmě prospěšné a žádoucí, aby se v Česku rodilo více dětí než dnes. Z hlediska férovosti důchodového systému by ovšem bylo rozumnější vsadit na dávno objevené penzijní daňové asignace, v nichž poplatníci mohou část ze svých daní odvádět jako přilepšení k důchodu svým rodičům. Penzijní daňové asignace by (hypoteticky, jde pouze o koncept) motivovaly nejen k tomu, aby se rodilo více dětí, ale také k tomu, aby děti byly dobře vzdělávány a vychovávány k pracovitosti a k legální ekonomické aktivitě.  

Naopak, ryze mechanický model z dílny premiéra Babiše, podle kterého by se výše důchodu odvíjela jen dle počtu dětí (bez ohledu na to, zda se z nich stanou či nestanou ekonomicky přínosní plátci do průběžného systému), se potenciálně může stát nástrojem sebedestrukce ekonomiky a celé společnosti.

Nezbývá než věřit, že takové penzijní vize budou v procesu hledání rozumného východiska z potenciální penzijní krize modifikovány k férovější a rozumnější podobě. Existuje přitom škála možností, jak pro penzijní systém zajistit více zdrojů k jeho dlouhodobé udržitelnosti a to způsobem všeobecně-prospěšným. Bohužel, ty nejefektivnější a nejnadějnější cesty se z hlediska politických zákonitostí jeví jako nejméně schůdné.

Je jasné, že průběžný systém (ekonomicky aktivní obyvatelé odvádějí sociální pojištění, z něhož se průběžně vyplácejí penze důchodcům) je a musí být základem každého penzijního systému. Má sice řadu nevýhod, ale pokoušet se o přechod na „chilský“ model ryze dobrovolného, odstátněného fondového systému je politická utopie.

Předkládat ve zkratce nástin komplexního řešení nelze. Za zmínku však jistě stojí jedna z cest, jejíž využití by sice k financování penzijního systému znatelně pomohlo, ale na kterou státní činitelé a politici velmi rádi zapomínají.

Vážným problémem průběžného penzijního systému je totiž nepřetržitá expanze státu: neustále přibývá státních úředníků a dalších zaměstnanců placených z veřejných zdrojů, tedy z kapes daňových poplatníků. To zatěžuje státní rozpočet a ochuzuje penzijní systém. Běžným daňovým poplatníkům v takové situaci chybí peníze, které stát z kapes lidí odčerpává na vše možné, ale nikoliv na budoucí penze. Čím větší je stát, tedy čím více zaměstnává a čím více (z kapes daňových poplatníků) platí státních úředníků, tím méně prostředků zůstává pro financování průběžného penzijního systému.

Posuďme fakta a konstatujme pro přesnost, že úvaha o státních zaměstnancích se netýká zdravotníků, hasičů, policistů či podobných profesí, které ve službách státu poskytují veřejnosti reálné (tedy reálně žádané) služby a nemají nic společného s regulatorními a úředními činnostmi státu. A netýká se pochopitelně ani státních zaměstnanců, kteří se (relativně efektivně) starají o administraci státního důchodového systému.

Počet státních zaměstnanců se v Česku vyšplhal na zhruba 470 tisíc lidí. Roční výdaje na jejich platy dosáhly 210 miliard Kč. Na důchody se přitom v loňském roce v ČR vynaložilo cca 434 miliard korun. Celkové výdaje na platy státních zaměstnanců tak dosahují více než 48 procent celkových výdajů na penze!

Nezapomínejme, že státní zaměstnanci nejsou plnohodnotnými plátci odvodů do penzijního systému. Vždyť jejich platy (a z nich i sociální odvody na penze) jsou hrazeny z peněz skutečných daňových poplatníků generujících příjmy v tržním sektoru. Pokud by stát zaměstnával podstatně méně lidí, zůstalo by v ekonomice více prostředků, které by mohly jít „na důchody“ (jak do průběžného systému, tak na individuální důchodové spoření).

Podobně by se dalo uvažovat v kontextu celkových výdajů státního rozpočtu (v letošním roce to bude 1505 miliard korun). Odečteme-li výdaje (zopakujme, jde o peníze placené průběžně daňovými poplatníky) na důchody, státu stále ročně zbývá minimálně 1 bilion korun. To je enormní suma, z níž se dají ušetřit enormní prostředky. Snížení výdajů státu by opět ponechalo více prostředků v ekonomice, z nichž by si lidé mohli více spořit na vlastní penzi nebo i odvádět o něco více do průběžného penzijního systému.

Pokud by tedy stát znatelně zmenšil úřední a regulatorní agendu a pokud by podstatně zredukoval počet svých zaměstnanců (většina z nich by jistě našla uplatnění v tržním sektoru a nadále by tak platila reálné důchodové pojištění), mohl by státní rozpočet na výdajích ušetřit nevídané částky. Z toho by mohl významně profitovat i systém důchodového zabezpečení.

Topol Show - banner

Pro skutečné řešení problému dlouhodobého financování důchodů by tedy bylo potřebné opustit paradigma všemocného státu, který se pokouší řešit úplně vše, co toho kterého politika či úředníka vůbec dokáže napadnout. Všemocný a bezlimitně expandující stát totiž nebude mít nikdy dost prostředků na důchody občanů, neboť bude sám potřebovat čím dál více prostředků na své vlastní přežití a na udržení celé mašinerie v plné byrokratické a regulatorní zbroji. 

Je nad slunce jasné, že řešení generovaná nově vytvořenou Komisí pro spravedlivé důchody se budou ubírat jinými směry. Nepůjdou k podstatě problému, ale spíše jen k podstatě politického kompromisu, který je obtížně dosažitelný.

Občané se prostě o lepší důchod nakonec prostě stejně budou muset přičinit sami. Spoléhat se na politiky, stát a jeho penzijní komise by se lidem nemuselo vyplatit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud