Maňák: Plán Schillerové na zvýšení „zdravotní daně“ jako likvidace živnostníků | info.cz

Články odjinud

Maňák: Plán Schillerové na zvýšení „zdravotní daně“ jako likvidace živnostníků

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Zpomalování tempa tuzemské ekonomiky vedlo k dalšímu pokusu o snížení výdajů státu a zvýšení odvodů obyvatelstva do veřejné pokladny. Ministryně financí Alena Schillerová (za ANO) vystřelila do mediálního éteru balónek v podobě zrušení plateb zdravotního pojištění státu za „své“ pojištěnce, tedy děti, studenty, penzisty, nezaměstnané či matky na mateřské. Tyto zrušené platby navrhla kompenzovat zvýšením zdravotního pojištění, jež odvádějí firmy, zaměstnanci a živnostníci.

Svým nejnovějším nápadem se tedy Schillerová pokusila přenést větší finanční zátěž na poplatníky tak, aby státu zbylo více na rozdávání „sociálních dárků“ voličským skupinám i v dobách, kdy ekonomika přestane růst a příjmy státu se začnou (relativně) snižovat.

Součástí zdravotně-daňové reformy má či mělo být také zrušení superhrubé mzdy, jež by mohlo zaměstnancům mírně snižovat příjmovou daň. Bez ohledu na to je evidentní, že zdravotní odvody ekonomicky aktivních osob (a samozřejmě firem, které zčásti odvádějí pojištění za zaměstnance) by se při prosazení návrhu ministryně Schillerové musely podstatně zvýšit, neboť zrušení státních plateb by pro zdravotní pojišťovny představovalo výpadek v řádu desítek miliard korun.

Ministryně Schillerová svůj „zdravotnický nápad“ následně doplnila slibem, že její resort nikdy nepočítal s tím, že by si děti, studenti, maminky, penzisté či nezaměstnaní měli platit zdravotní pojištění. Což je slib, kterým nelze urazit… Představa, že by děti, studenti, penzisté, lidé na sociálních dávkách či matky na mateřské odváděli zdravotní pojistné, je myšlenka mimo ekonomickou realitu. Ostatně, kde by na to ti lidé vzali?

Korunu vládnímu ekonomickému tápání a střílení naslepo nasadil premiér Andrej Babiš (ANO), který ideu zrušení plateb státu za státní pojištěnce odmítl. Nelze tedy předpokládat, že by nápad mohl být jednoduše a v podobě navrhované ministryní Schillerovou uveden do praxe. Přesto je hoden hlubšího zamyšlení, už jenom proto, že uvedený „reformní koncept“ bude jistě „číhat za bukem“ na svou další šanci při vhodnější politické konstelaci.

Především je potřeba zdůraznit, že inkriminovaná „platba státu“ za státní pojištěnce (do pokladen zdravotních pojišťoven) neplyne reálně z kapsy státu, natož z účtů ministrů či státních úředníků. Jde o peníze daňových poplatníků, tedy o prostředky, jež primárně musely v tržním sektoru vydělat ekonomicky aktivní osoby, respektive soukromé firmy. Dnešní plátci „zdravotní daně“ (zaměstnanci společně se zaměstnavateli a živnostníci) vlastně platí dvakrát. Jednak sami za sebe a jednak ze svých daní skrze stát hradí zdravotní pojištění „státním pojištěncům“. Za státní pojištěnce tedy neplatí zdravotní péči stát ani vláda, nýbrž daňoví poplatníci.   

Stát takto v roce 2018 přerozdělil z peněz poplatníků zdravotním pojišťovnám za „státní pojištěnce“ celkem 68,4 miliardy korun, když za každého z nich odváděl pojišťovnám 969 korun měsíčně. Odsud lze dovodit zajímavé zjištění: státních pojištěnců bylo v loňském roce v průměru 5,88 milionů (tedy více, než osob ekonomicky aktivních).

V roce letošním se přitom odvod státu za jednoho ekonomicky neaktivního pojištěnce zvýšil na 1018 korun měsíčně. Při stejném počtu „státních pojištěnců“ (jako v roce 2018) lze tedy důvodně předpokládat, že celkový objem plateb státu za státní pojištěnce se letos znatelně zvýší, zvláště pokud dojde k nárůstu nezaměstnaných a počtu penzistů.

Je poněkud zarážející, jak daleko (či hluboko) chtějí někteří protagonisté hnutí ANO zajít ve snaze získat více peněz do státní kasy v době, kdy ekonomika ztrácí tempo růstu. Z pohledu politické (tedy mnohdy zcela nepřirozené) logiky lze však snahu ministryně Schillerové o přenesení zdravotnických plateb na zaměstnance a živnostníky chápat. Tuzemská ekonomika zpomaluje a zpomalovat bude i nárůst příjmů státu, tedy suma peněz, které vláda může přerozdělovat.

Jenže, poptávka po dalších a vyšších výdajích státu roste setrvalým tempem a je fakticky nekonečná. A vláda tak potřebuje čím dál více peněz na zvyšování platů státních zaměstnanců, sociálních dávek a financování dárků a úlev svým cílovým skupinám, z nichž velká část se, nepřekvapivě, rekrutuje právě ze skupiny státních pojištěnců.

Přesto je nezbytné konstatovat, že v navržené podobě je záměr ministryně Schillerové zcela špatný. Především, vyvolává povážlivou obavu z toho, odkud by zdravotnictví bralo prostředky, pokud by (hypoteticky, dnes je zanedbatelná) rostla nezaměstnanost a začal klesat počet ekonomicky aktivních osob, tedy počet plátců zdravotního pojištění? Začal by pak za státní pojištěnce opět platit stát?

Navrhovaná reforma ministryně Schillerové fakticky nepřináší nic pozitivního ani pro zdravotnictví, ani pro pacienty, nemluvě o daňových poplatnících, kteří by byli vysloveně „biti“.  

Zvyšování zdravotních odvodů ekonomicky aktivních osob je jistě možné a má svoji logiku, k níž je však nutno připojit významné ALE.

Vyšší „zdravotní daň“ by teoreticky mohla zvýšit kvalitu zdravotnictví. Copak si lidé opravdu myslí, že mohou mít stále lepší zdravotní péči za stále stejné peníze? (Jistě, procentuální výše „zdravotní daně“ zůstává stejná, ale odvody rostou s tím, jak lidé vydělávají více peněz). Zdraví a samotný život je přece tím nejdůležitějším, co lidé mají. Je tedy z pohledu pacienta/zákazníka výhodnější odvádět na zdravotnictví stále stejně či dokonce méně v situaci, kdy část tuzemských doktorů a sestřiček utíká za vyššími platy do zahraničí?

Jistě, v tuzemském zdravotnictví je prostor ke snížení některých nákladů. Ale stav mnoha zdravotnických zařízení je – eufemisticky řečeno – neuspokojivý a stále přežívá v podobě zanechané minulým režimem.

Na druhou stranu, dnes už nelze více zatěžovat cenu lidské práce, protože ta je značná. A mnozí obyvatelé za zdravotnictví platí už dnes ne zrovna malé částky. Zaměstnanec s průměrnou mzdou společně se svým zaměstnavatelem odvádí na zdravotním pojištění měsíčně 4500 korun. A každý živnostník, i kdyby tento měsíc nevydělal ani korunu, musí platit povinné minimum ve výši 2208 korun. Případné zvýšení odvodů na zdravotní pojištění by mnoha živnostníkům mohlo „vystavit podnikatelskou stopku“, neboť by se zdravotní odvody (při zachování současné výše ostatních plateb státu) pro ně staly neúnosnou zátěží.

Zvýšení odvodů na zdravotní pojištění by dávalo smysl a bylo by obhajitelné jen tehdy, pokud by bylo kompenzováno snížením odvodů na sociální pojištění (nikoliv však na úkor snížení odvodů do penzijního systému).

A bylo by obhajitelné, pokud by stát nadále jako dosud platil za všechny státní pojištěnce, ale pokud možno tak, že peníze na to získá nikoliv zvyšováním daní, nýbrž úsporami. Zvýšení „zdravotní daně“ ekonomicky aktivním občanům by dávalo smysl jen tehdy, pokud by v důsledku toho ve zdravotnictví přibylo prostředků primárně na zlepšení péče pro pacienty. Opačný postup (lidé platí více, ale služby jsou horší a je jich méně) by byl jen zákeřnou snahou, jak získat více peněz pro vládu na její předvolební sociální úplatky.

Problémy státní kasy plynoucí ze zpomalování ekonomického růstu a ubývání objemu peněz, jež vláda může politicky přerozdělovat, nelze řešit snahou o zvyšování příjmů státu, ať už by se o to vláda pokoušela jakkoliv krkolomnými způsoby, jako třeba ministryně Schillerová formou rušení „plateb za státní pojištěnce“.

Efektivním a udržitelným řešením musí být vždy jen redukce státu a jeho výdajů, založená na snižování jeho agendy, rozsahu regulací a počtu úředníků.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud