Maňák: Snižovat počet státních úředníků je potřebné, ale dlouhodobě nemožné | info.cz

Články odjinud

Maňák: Snižovat počet státních úředníků je potřebné, ale dlouhodobě nemožné

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA| Babišova ministryně financí Alena Schillerová před pár dny oznámila velmi ambiciózní záměr. Plánuje snížit počet státních úředníků o deset procent a to kvůli zhoršujícímu se výhledu tuzemské ekonomiky. Paradoxem je, že právě ve vládách s Andrejem Babišem došlo k výraznému nárůstu úředníků. Naděje na redukci státu mírně kalí oznámený požadavek některých ministerstev na další navýšení počtu úředníků.

Nemilosrdnou pravdou je, že právě ve vládách hnutí ANO, k němuž patří i ministryně Schillerová, došlo k podstatnému nárůstu státních úředníků. Zatímco v roce 2014, kdy ANO začalo v Česku spoluvládnout, pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na letošní rok je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc.

Pod politickou patronací vládního hegemona Andreje Babiše tak přibylo ve státních službách 54 tisíc lidí. Pokud by Schillerová chtěla splnit avizovaných „mínus 10 procent“, musela by snížit počet státních úředníků na 423 tisíc, což by však ještě pořád byl vyšší počet, než s kolika úředníky Babiš a jeho „stát“ v roce 2014 začínali.

Ministryně Schillerová má pravdu, že vzhledem k vývoji ekonomiky a výhledu rozpočtů na další roky je na vládní úrovni nutné „zatáhnout za brzdu“ a začít šetřit. Vlády ANO se ovšem dosud chovaly přesně opačně. Rozdávaly zájmovým a voličským skupinám na všechny strany a vytvářely další a vyšší závazky, potažmo nároky na státní rozpočet. Třeba právě přibíráním nových úředníků a pochopitelně i navyšováním jejich platů.

Propouštět zaměstnance není jednoduché ani v soukromých firmách, natož ve státních službách, kde mají na svoji obranu navíc k dispozici speciální služební zákon. V případě silné politické vůle to však jistě možné je. Zmenšování státu a tedy snižování počtu jeho zaměstnanců totiž je nezbytné. Tedy, pokud chce vláda alespoň navenek udržet zdravé státní finance a pokud se nechce dramatičtěji zadlužovat. Což začíná reálně hrozit.

I když to v rámci politických a volebních zákonitostí není nic překvapivého, je z prosté logiky věci nepochopitelné, jak mohly „Babišovy“ vlády v dobách výjimečné ekonomické konjunktury hospodařit tak prachbídně.

Na dokreslení rozměru ekonomického růstu Česka (na kterém vláda neměla a nemá sebemenší zásluhu) uveďme například data ČSSZ o počtu ekonomicky činných osob v ČR. V roce 2018 vystoupal počet zaměstnanců a živnostníků odvádějících sociální pojištění na rekordních 5,3 milionu lidí. Plná polovina všech obyvatel Česka (10,6 mil.) byla ekonomicky aktivní! Vláda však tuto výhodu těžce promarnila.

Za zmínku jistě stojí i pozitivní „příjmový šok“ z loňského roku, kdy do vládní pokladny připlulo o neuvěřitelných 130 miliard Kč více, než v roce předchozím… I tento velkorysý dar poplatníků dokázala vláda zazdít. Výsledek vládního hospodaření s veřejnými zdroji totiž odpovídá spíše ekonomické recesi.

Produktivní investice vlády se téměř zastavily a přesto stát za uplynulých 5 let (Babiš a jeho lidé se ujali reálně moci začátkem roku 2014) „vyrobil“ 2 velké rozpočtové deficity (-78 mld. Kč; -63 mld. Kč), jeden rozpočtový přebytek (62 mld. Kč za rok 2016), jeden menší deficit (-6 mld. Kč), a jedno fakticky vyrovnané hospodaření (+2,9 mld. Kč za rok 2018). Přebytku v roce 2016 bylo přitom dosaženo jen náhodně, nečekaným získáním enormní sumy desítek miliard korun z eurodotací.

Je logické, že při takto neslaném nemastném (ale politicky přínosném, viz trvale vysoké preference hnutí ANO) managementu státních financí reálně hrozí rychlý sešup k velkým deficitům a dalšímu zadlužování v situaci, kdy se kola ekonomiky zadrhnou a příjmy státu ochabnou. Propouštění desítek tisíc zaměstnanců placených z vládní kasy se tak jeví jako rozumná cesta k úsporám a ke zdárnému přežití blížících se horších časů.

Otázkou zůstává, zda počet státních úředníků lze vůbec snížit v situaci, kdy rozsah regulací a pravomocí státu setrvale roste, a to nikoliv čistě z vůle tuzemské vlády, ale do značné míry vlivem regulatorní kaše, kterou nám bez přestávky vaří orgány Evropské unie.

Agenda státu je tak rozsáhlá, že sama o sobě generuje nové a nové problémy, jež následně řeší opět stát a tedy i jeho zaměstnanci. Nový „problém“ (či mnohdy jen pseudoproblém) většinou znamená i zvýšení poptávky po nových úřednících. Jako třeba v ústředním projektu Andreje Babiše, elektronické evidenci tržeb, jež vyžadovala 300 nových úředníků. Hypotetické přínosy EET pro státní rozpočet jsou přitom soustavně rozporovány a čelí vášnivě kritické diskusi. Negativní dopad na státní rozpočet ve formě nových úředníků a jejich platů je však nezpochybnitelný.

Ale i bez takto uměle vytvářených vládních opatření si ministerstva nárokují nová místa a další úředníky v reakci na spontánně vznikající „problémy“. Vezměme si nejnovější požadavek na přijetí nových státních úředníků nutných údajně pro přijímání dělníků ze zahraničí. Kvůli administrativnímu zvládnutí přesunu řádově 4 desítek tisíc lidí z Ukrajiny do Česka ročně chtějí ministerstva přijmout nových 133 úředníků.

Samotné přesídlování ukrajinských či jakýchkoliv jiných zahraničních dělníků pro potřeby tuzemských podniků je i tak značně kontroverzní. Existují obavy o snižování mzdové hladiny v Česku, nemluvě o bezpečnostních a dalších negativních souvislostech.

Zaměstnavatelé tvrdí, že v Česku chybí půl milionu zaměstnanců. Tyto pracovní pozice chtějí zaplnit importem lidí ze zahraničí. To se pochopitelně stane zdrojem soustavného tlaku na stát, aby vše řádně zadministroval, zkontroloval, bezpečnostně zajistil. A takový tlak jde proti snižování počtu státních byrokratů...

Podobných tlaků na stát, vyžadujících jeho vyšší personální kapacitu, bude i nadále přicházet nespočet. I kdyby se díky zázračně vhodné politické konstelaci hvězd podařilo počet státních úředníků na nějakou dobu kosmeticky snížit, bude to pouze jev krátkodobý. Zastavit expanzi státu, včetně expanze personální nelze bez toho, aby stát sám sebe zredukoval politicky, tedy primárně z hlediska své celkové role ve společnosti a svých pravomocí.

Žádný takový proces redukce státu není na obzoru. Trvalé snížení (či dokonce soustavné snižování) počtu státních zaměstnanců by se tedy rovnalo zázraku, který jde proti „přirozeným“ zákonitostem politického systému. Ale i dočasné a kosmetické osekání počtu úřednických míst, o jakém nesměle uvažuje ministryně Schillerová, by bylo husarským kouskem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud