ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Spory a diskuse kolem střetu zájmů Andreje Babiše jsou zcela na místě a jejich výbušnost se nadále jeví jako nevyčerpatelná. Poněkud opomíjeny však zůstávají další aspekty tohoto zásadního tématu – zejména pravá podstata konfliktu zájmů vládních politiků, případně zda je ospravedlnitelné, aby velcí podnikatelé byli v jistém smyslu politicky ostrakizováni tím, že jejich demokraticky zaštítěný přechod do státní exekutivy je tak přísně omezován speciálním zákonem.
Dimenze problému, které zůstávají ve stínu
Problém se zatím v diskusích jeví jen jako „dvoudimenzionální“ – redukuje se na to, zda Andrej Babiš je či není ve střetu zájmů. Respektive zda v něm bude, či nebude, pokud převede Agrofert (případně jiné své firmy) do nezávisle spravovaného fondu.
Poněkud ve stínu zůstávají další významné dimenze – co je fundamentální příčinou toho, že střet zájmů vůbec vzniká. Nemluvě o další nepříjemné dimenzi, kterou je fakt, že zákon o střetu zájmů prakticky téměř vylučuje z účasti v politice „větší“ podnikatele, jejichž vrozené etické kvality mohou klidně být i na nesrovnatelně vyšší úrovni, než je tomu u Andreje Babiše.
Jistě, pokud někdo provozuje živnost na bázi poradenské praxe a „probojuje“ se do vlády, problém nevzniká, nebo je snadno řešitelný. Dotyčný si na potřebnou dobu přeruší živnost a tím vše vyladí ke všeobecné spokojenosti.
Pokud však někdo vlastní firemní „impérium“, potažmo třeba velký výrobní byznys, a začne mít ambici či šanci stát se ministrem, pak je zákonem v podstatě nucen svou firmu odprodat někomu cizímu, když její přenechání potomkům – například nejnovějším postupem z dílny Andreje Babiše – se jeví jako sporné.
Ačkoliv – jak bude patrno dále – je střet zájmů vážný etický problém, jenž nelze ignorovat, situace je v jistém smyslu absurdní. Podnikatel by se měl fakticky navždy zříci svých byznysových aktivit, když (naštěstí!) nemá jistotu dlouhodobého či dokonce doživotního setrvání ve vysokých vládních funkcích. Ostatně, známe případ ministryně, která ve své vládní funkci setrvala jen 8 dní (Karolína Peake – pozn. red.)
Kvůli pár dnům či měsícům ministerské funkce mají „původem“ podnikatelé navždy (odprodejem firmy) zahodit své dosavadní „dílo“? Nebo se mají všichni ti, kdo vybudovali úspěšnou firmu, smířit s tím, že se na správě státu mohou podílet maximálně jen skrze jiné osoby?
Babišovu kauzu nelze relativizovat
Aby nedošlo k nedorozumění, v žádném případě nejde o to zpochybňovat smysl či obsah platného zákona o střetu zájmů. A už vůbec není záměrem relativizovat notoricky známý konflikt Andreje Babiše, jenž v premiérské funkci opětovně nabývá schopnost ovlivňovat regulatorní, dotační a potažmo podnikatelské prostředí v zemi; a při tom v nějaké podobě zůstane beneficientem vlastních vládních rozhodnutí.
Shodou náhod (?) je to právě staronový český premiér, kdo v tuzemských luzích a hájích postupem času ovládl významnou část výrobně-dodavatelského řetězce, od hnojiv přes pěstování plodin a chov dobytka až po pekárny a masny; přitom výroba potravin je strategickým veřejným zájmem, jelikož kupovat a konzumovat potraviny musí každý člověk. Takže je nad slunce jasné, že Babišovo propojení s politickou mocí zůstává nadále diskutabilní, použijeme-li eufemismus.
Nicméně, je nutno se ptát, zda primárním viníkem střetu zájmů je ten či onen podnikatel a jeho údajná „nemorálnost“. Je přece zjevné, že fundamentální příčinou střetu zájmů je samotné nastavení či vývoj státu, jenž skrze vládní a parlamentní pravomoci má téměř nekonečný prostor k další expanzi do všech sfér podnikání a lidských životů.
A tento prostor státy a vlády – jakkoliv demokraticky jsou voleny – beze zbytku a s nevídanou dynamikou využívají a hodlají využívat. Ať už čistě na národní úrovni, nebo vytvářením a přejímáním záplavy bruselsko-štrasburské legislativy. Tento mocenský propletenec je doslova nevyčerpatelným zdrojem regulací a kontrol, jež zasahují nedozírnou šíři aspektů podnikání i životů obyvatel.
Evropský „svatý grál“ dotací, jejich přerozdělování a čerpání, je živnou půdou pro střety zájmů
Druhou převodovou pákou jsou dotace a sofistikované státní či unijní finanční nástroje, jejichž cílem je „podporovat“ ta či ona podnikatelská odvětví (když jejich pilířem je dlouhodobě zemědělství), záměry, projekty, ideologie, atd.
Státy a vlády EU v čele s Evropskou komisí učinily z čerpání a přerozdělování dotací „svatý grál“ veškeré politické agendy. Tím je logicky deformováno podnikatelské prostředí, kdy některé firmy a odvětví jsou podporovány (nebo regulovány) více, jiné méně a ostatní vůbec.
Takové prostředí se pak stává doslova živnou půdou pro nespočet různých typů střetů zájmů a všemožných nespravedlností a neférovostí. Střet zájmů, do kterého se mohou dostat podnikatelé, kteří by dostali zálusk na ministerské funkce, je pak vlastně jen jakýmsi „zlatým hřebem“ podivného pseudotržního systému, jehož krví jsou regulace a dotace.
Paradox: Nemajetnost jako politická kvalifikace?
Jinými slovy – bez ohledu na morální a etické „kvality“ či potenciální skryté a neférové záměry podnikatelů lze konstatovat, že prvopočátečním „hříchem“, jenž se nakonec projevuje jako střet zájmů, nejsou (nebo nemusejí nutně být) zlé, podvodné a neférové záměry podnikatelů; i když ani ty nelze vyloučit. Viníkem je zlověstný vývoj státu, který si postupně v rámci „demokratického kapitalismu“ přisvojil takový rozsah pravomocí, že tím nafoukl potenciální konflikt zájmů do univerzální a nevyhnutelné podoby.
Nemluvě o tom, že tím – kouzlem nechtěného – učinil z podnikatelů, v jistém smyslu, občany druhé kategorie, neboť jejich účast na nejvyšší politice je podstatně ztížena všudypřítomným konfliktem zájmů, jelikož rozsah regulatorních a dotačních pravomocí států a vlád prakticky nemá hranice.
Nejlepší kvalifikací pro budoucího vládního politika se tak paradoxně stává jeho nemajetnost; když značně nadsadíme, pak absolutně nejlepší a nejčistší průpravou pro ministry by byla jejich předchozí celoživotní nezaměstnanost a přežívání na sociální podpoře. Což je pochopitelně absurdní.
Jediné realistické řešení v nereálném světě
Logickou cestou, jak zajistit, aby stát nemohl přerozdělovat veřejné zdroje soukromým firmám a aby nemohl svévolně a nepřetržitě uvalovat nové a další regulace na podnikání (a tím se minimalizoval potenciální střet zájmů), je minimalizace státu, tedy koncept malého státu s vládou v roli pouhého hlídače dodržování obecných základních pravidel a vymahatele jejich dodržování.
Aby byl dopředu a systémově eliminován střet zájmů u vládních politiků, muselo by jít o systém bez dotací, subvencí, odvětvových úlev, investičních podpor a bez pravomoci vlád (a jejich poslanců) chrlit nekonečný příval regulatorní legislativy, která vše neustále mění a glajchšaltuje dle aktuálních pohnutek toho či onoho.
Avšak Česko samotné, i v rámci EU (a potažmo celá Unie) směřuje přirozeným vývojem k pravému opaku, tedy k všemocnému, „všedotujícímu“ a „všeregulujícímu“ – samozřejmě i nadále formálně demokratickému – státu. A tento trend, zdá se, bude nadále pokračovat.
Potenciální střet zájmů vládnoucích politiků tedy bude stále akutnější a naléhavější. Vzhledem k výše uvedenému se pak celý propletený kruh uzavírá v místě své zásadní poruchy: jediným jakž takž schůdným a realistickým řešením je striktní a důsledné dodržování (zřejmě i přesněji vymezených) omezujících zákonů namířených proti střetu zájmů.
Ty sice v jistém smyslu politicky diskriminují velké podnikatele (nemajetný, nepodnikající člověk nemusí problém střetu zájmu řešit), ale současně brání tomu, aby politici z pozice ministrů podporovali svá podnikatelská impéria na úkor konkurence a v důsledku i na úkor spotřebitelů a veřejnosti.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
