KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ambiciózní plán skokového navyšování výdajů na zbrojení se začíná rozmlžovat ještě předtím, než se kormidla chopila staronová Babišova vláda. Její priority totiž leží jinde: spíše než na posilování obrany státu se orientuje na získávání voličů prostřednictvím sociálních úlev a transferů. To sice nutně neznamená okamžité zhoršení naší bezpečnostní situace a stavu tuzemské armády, ale už nyní je zřejmé, že cesta ke splnění spojeneckých závazků a dosažení tříprocentního (či dokonce pětiprocentního) podílu státních obranných výdajů na HDP bude mnohem klikatější, než se očekávalo.
Bývalý premiér Petr Fiala se těsně před předáním moci pochlubil splněním „klíčového aliančního závazku“ vydávat na obranu 2 % HDP. Měl tím však na mysli loňský rok (2024). Tehdy sice oficiální místa hovořila o dvou procentech, ale babišovská opozice tento údaj rozporovala – a nutno přiznat, že na základě racionálních úvah.
Letošek je však jiná písnička, do které se vkrádají falešné tóny. Z posledních vyjádření Petra Fialy a Jany Černochové před odevzdáním úřadů vyplynulo, že letošní výdaje na obranu dosáhnou zřejmě „jen“ 1,95 % HDP. To potvrzují i „tvrdá“ data: i kdyby se podařilo utratit celých naplánovaných 161 miliard korun na obranu, vzhledem k růstu HDP by to na splnění závazku nestačilo a podíl by se zastavil na hodnotě 1,9 %.
Skepsi ostatně vyjádřil i prezident Petr Pavel, který poukázal nejen na vyšší než očekávaný výkon ekonomiky, ale také na „ne úplně dobrou schopnost“ resortu peníze vyčerpat.
Věštění z tržní koule
Možná by se pomocí určitých výdajových kouzel dalo dospět k „lepším“ číslům, na podstatě věci by to však nic nezměnilo. Automatický mechanismus vázání obranných výdajů na hrubý domácí produkt (HDP), jehož výši nelze na rok dopředu přesně předpovědět, vnáší do obranného plánování systémovou nejistotu. To nutně vyvolává otázky nad smysluplností celého procesu. Způsob, jakým se navrhují vojenské rozpočty, tak v jistém smyslu připomíná věštění z křišťálové koule, ne-li rovnou neblaze proslulé centrální plánování národního hospodářství.
Spirála budoucích závazků
Těsné nedodržení dvouprocentního závazku sice nezpůsobí zhroucení Česka ani přímo nepoškodí jeho obyvatele, stejně tak zásadně neovlivní naši vojenskou připravenost, která závisí na mnoha jiných faktorech.
Mnohem znepokojivější je však jiná skutečnost. Podle formálního závazku Fialovy vlády – jehož vymahatelnost je značně nejistá – by Česko mělo v příštím roce vydávat na obranu již 2,2 % HDP. Těmito kroky, které v absolutních číslech znamenají skokové navýšení o desítky miliard korun ročně, má republika směřovat ke třem procentům HDP v roce 2030.
Ukazuje se však, že ani silná politická vůle vlády nestačí k tomu, aby se obranné plány dařilo plnit beze zbytku. Pokud se letos nepodaří dosáhnout ani dvouprocentní hranice, jeví se úvahy o ještě vyšších výdajích v příštím roce – natož v letech následujících – jako vysoce nepravděpodobné. To vše v situaci, kdy se naše země na summitu NATO (červen 2025) oficiálně zavázala k růstu celkových výdajů na 5 % HDP, z čehož 3,5 % tvoří výdaje ryze vojenské.
Nejasný postoj nové vlády
Nad záměry nové vlády Andreje Babiše se vznášejí otazníky. Z dřívějších, zejména předvolebních výroků koaličních politiků vyplývá neochota zvyšovat obranné výdaje. Mnoho napovídá i fakt, že nastupující ministr obrany Zůna se k tématu vůbec nevyjádřil. Hodnocení plánů nové exekutivy je zatím předčasné – oficiální postoj Babišova kabinetu se totiž naplno projeví až při revizi státního rozpočtu na rok 2026.
Už nyní se však v plné nahotě ukazuje ošemetnost mechanismu, který váže výdaje na obranu k podílu HDP. Centrální plánování v tomto směru selhává. Nutnost plánovat armádní nákupy na roky dopředu a zároveň s enormním předstihem přesně odhadovat vývoj HDP nás v prostředí tržní ekonomiky přivádí na tenký, ne-li přímo roztátý led.
Logicky se nabízí, že by bylo efektivnější řídit zbrojní výdaje nikoliv podle striktních a nepřesných vzorců, ale podle aktuálních možností, situace na trhu a reálných potřeb armády. Paradoxně však právě tento flexibilní přístup – bez závazných procentuálních limitů – vedl v minulosti ke stagnaci a zanedbání armády. Vysvětlení je ryze politické: systém cílí na maximalizaci volebního zisku a voliči z pragmatických důvodů upřednostňují jiné výdaje než nákupy tanků či stíhaček.
Jediné schůdné řešení?
Podtrženo a sečteno: Navzdory všem problémům a peripetiím s plánováním se „povinné“ vázání výdajů na HDP jeví jako jediné funkční řešení. Tedy za předpokladu, že stále vnímáme stát v jeho tradiční roli – jako garanta obrany území. Tento mechanismus, byť s odřenýma ušima, zafungoval i u Fialovy vlády. Je však nutné přiznat, že klíčovou roli sehrál vnější tlak a zhoršená bezpečnostní situace v důsledku ruské agrese na Ukrajině.
Otázkou zůstává, zda tento algoritmus bude stačit i na vlády budoucí. Tedy na takové kabinety, které propadly kouzlu ‚moderního‘ státu, jehož hlavní náplní je masivní sociální a dotační přerozdělování ke všem možným cílovým skupinám. Pro takové vlády, které pozapomněly na původní, klasické cíle státu, je totiž armáda jen jednou z nekonečné řady zájmových skupin čekajících na příděl.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
