Maňák: Vládní válka s vrtkavým růstem. Nepřítelem číslo 1 je tu rozhazovačná politika | info.cz

Články odjinud

Maňák: Vládní válka s vrtkavým růstem. Nepřítelem číslo 1 je tu rozhazovačná politika

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vývoj ekonomiky se pro tuzemskou politiku po nějaké době zase stává dominantním faktorem. Její růst a s tím spojené šermování procenty jsou sice neatraktivní, ale zcela fatální téma. Asi netřeba připomínat, že jde o příjmy státního rozpočtu, z něhož Babišův tým stále víc přerozděluje s cílem naklonit si nejrůznější voličské skupiny.

Zjistila to už i Babišova vláda: ekonomika může nejenom růst, s čímž se pojí všeobecné hodování, ale taky „nerůst“, což s sebou nese nepříjemné úvahy o nutnosti omezit utrácení. Andrej Babiš jako vládní politik vlastně až dnes poprvé čelí situaci, kdy ekonomika i příjmy směřují k setrvalému zpomalování.

Sluší se zdůraznit, že tuzemská ekonomika není v recesi a tedy neklesá. Roste a má růst i nadále. Jenže ve srovnání s roky 2017 (HDP vzrostlo o 4,5 %) či 2015 (4,3 %) znamená loňský ekonomický růst o 2,9 % znatelné ochlazení. A vyhlídky na další roky dle nejnovějších prognóz ministerstva financí potvrzují sestupnou tendenci. Na letošek ministerstvo předvídá 2,4 % a stejná je i vládní vize pro rok příští. Jinými slovy: zjišťujeme, že pohádkový růst netrvá věčně.

Válka politiků se zlobivou ekonomikou, která nechce „makat“ tak, jak si oni vysnili, připomíná pověstnou bitvu o zrno. Správci státní kasy vyhlížejí každou budoucí desetinku růstu HDP jako požehnání a každou desetinku dolů jako nepříjemnou hrozbu. HDP se pro vládu stává mýtickým posvátným kormidlem, jehož specifikem ale je, že s ním vláda neumí manévrovat. Politici totiž neumějí HDP řídit; můžou jej přinejlepším nahrubo předvídat... A jakmile se na obzoru začne rýsovat sebemenší zhoršení, státní kasa se začíná třást.

Pokud si teď říkáte, že je to ještě dobré, protože přece pořád slušně rosteme, vyvedu vás z omylu. Ve specifické logice vládního přerozdělování je totiž každé zpomalení tempa růstu nutno chápat spíš jako svého druhu „pokles“, protože vláda už nemůže beztrestně utrácet tak jako v bohatších letech.

Potíž je, že právě na toto bujaré utrácení si stát v posledních letech navykl. Rozpočet a výdajová politika stojí na prudce rostoucích příjmech, které dávají relativně neomezený prostor pro zvyšování přesunů peněz ke všemožným zájmovým a sociálním skupinám. Nelze ale zapomínat, že roztáčet kola ekonomiky je možné především díky schopnostem, inovacím a výkonnosti soukromého, tržního sektoru, který jako jediný vytváří reálné hodnoty. Jen díky tomu se státní kasa plní penězi a jen díky tomu může vláda sílit a více rozdávat.

A díky tomu má letos Babišova vláda k dispozici už zhruba 1500 miliard korun. Pomiňme, že ani příjmy na úrovni 1,5 bilionu jí nestačily k sestavení vyrovnaného rozpočtu. Pokud při takto vysoké úrovni příjmů a výdajů zpomalí tempo růstu HDP byť třeba jen o pár desetinek procenta, nárůst příjmů do státní kasy je náhle znatelně ohrožen. Tedy, pokud si vláda nepomůže třeba zvýšením některých daní.

Zpomalování růstu HDP zmenšuje pohodlí vlády. Peníze začínají chybět zejména těm, kdo si navykli na pravidelný nárůst příjmů ze státních zdrojů, či těm, kdo měli něco takového alespoň přislíbeno. Nemluvě o nutných investicích, na které nezbude.

S ohledem na vrtkavost ekonomiky a růst HDP, který nikdy nebude uspokojivě velký, se ukazuje, jak zrádná byla a je národohospodářská „strategie“ navyšování výdajů do všech natažených rukou. Takto neblahá rozdavačná „strategie“ přitom není doménou „lidových politiků“, jako je Andrej Babiš, ale je hluboce i široce zakořeněna v politickém systému.

Problémy s „neuspokojivým růstem“ HDP má podstatná část Evropské unie. Česko je na tom ve srovnání s ostatními státy ještě celkem dobře. Naše ekonomika patřila v roce 2018 k těm „rychleji“ rostoucím v EU, i když jen těsně. Připadla nám 13. příčka, což znamená, že v 15 dalších zemích byl růst HDP loni ještě nižší než v ČR. Ale přestože česká ekonomika patří z hlediska růstu k těm lepším, obává se nesnází jen proto, že HDP začíná „stávkovat“.

Jak ale dosáhnout toho, že z růstu HDP nebude modla, která bezezbytku ovlivňuje celou společnost? Jisté je jedno. Kdyby vláda dokázala zkrotit svůj rozhazovačný apetit a kdyby stát ve všech aspektech a oblastech života nerostl „nade vše meze“, nemusela by se (a s ní i celý národ) strachovat o každou desetinku. Zásadním zdrojem všech problémů s HDP je právě celková expanze státu, jenž brání růstu reálné ekonomiky, brání vyššímu tempu inovací a celkově zdravému ekonomickému vývoji. Bohužel, podnikatel (zvláště ten střední a menší) se pro stát čím dál víc stává nepřítelem. Což nelze dost dobře pochopit, neboť z malého podnikatele se časem může stát podnikatel velký tvořící rovněž velkou reálnou hodnotu – na rozdíl od úředníků a politiků.

Ve prospěch (růstu) ekonomiky by vláda neměla dělat vůbec nic. A pokud přece jen něco, pak ve smyslu pasivní pomoci: měla by odbourávat veškeré překážky podnikání. Měla by rušit regulace, snižovat daně i zmenšovat rozsah administrativy. Tedy opak toho, v čem nyní (s nemalou pomocí Evropské unie) doslova exceluje.

Zásadně pozitivním činem by bylo minimalizování počtu státních a veřejných úřadů, institucí a jejich zaměstnanců. Vláda by také měla zrušit veškeré dotace soukromým firmám, neboť jsou z podstaty věci nespravedlivé a deformují ekonomiku (umožňují přežívat i těm, kteří by na trhu neuspěli). Samozřejmě by vláda měla intenzivně privatizovat a výnosy použít k všeobecnému rozvoji, nikoliv k vlastní spotřebě a úřední expanzi. Stát by měl také co nejdříve opustit myšlenku budování (relativně) rajského sociálního státu, v němž se zdravým občanům v ekonomicky produktivním věku vyplácí nepracovat a žít na dávkách.

Utopie? Nejspíš ano. Druhou cestou je zůstat v průměru, tedy zaostávání za nejlepšími. Nezbývá pak, než si zvyknout, že se situace bude zhoršovat, protože utrácet stále víc ze státního je jednoduší, než zajistit stabilní a „navěky“ uspokojivě rostoucí ekonomiku.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud