Maňák: Začarovaný kruh důchodových reforem. Řešením je zdravě rostoucí ekonomika | info.cz

Články odjinud

Maňák: Začarovaný kruh důchodových reforem. Řešením je zdravě rostoucí ekonomika

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Stát se při udržování dlouhodobé perspektivy důchodů začíná motat v začarovaném kruhu, v němž jsou pokusy o zásadní reformu střídány pouhým dolaďováním systému. To vše v situaci, kdy i samotné ministerstvo práce a sociálních věcí líčí penzijní budoucnost v nejčernějších barvách a hrozí prudkým růstem penzijních odvodů a dalším zvyšováním hranice věku odchodu do důchodu.   

Ministerstvo práce a sociálních věcí v nejnovější zprávě varovalo, že penzijní systém směřuje k nerovnováze, protože dnešní mladí lidé do systému za svůj produktivní život odvedou o 41 procent méně, než kolik v budoucnu odčerpají na svém důchodu. Při stagnaci či snižování počtu ekonomicky aktivních lidí a při zvyšování počtu penzistů i doby jejich dožití se jeví jako logické, že průběžný penzijní systém se v budoucnu může ocitnout v kritickém finančním deficitu.

Resort ministryně Maláčové proto k dosažení rovnováhy navrhuje zvyšování plateb důchodového pojištění z dnešních 28 na 40 procent. A zdůrazňuje potřebnost odsouvání hranice věku odchodu do důchodu. Ten je dnes zhruba 63 let s tím, že pro muže i ženy platí zákonem stanovený strop 65 let, na který mají „narazit“ po roce 2030. Pochopitelně, to vše je míněno ryze statisticky a zprůměrovaně za celou populaci České republiky. 

Situace se zdánlivě jeví jako zamotaná až neřešitelná, protože Maláčová razí strategii, že Česko zásadní důchodovou reformu nepotřebuje. Dle jejího názoru dnes politici ani něco takového neumí ani pořádně připravit… Postačuje prý jen parametrické přizpůsobování systému měnící se společnosti, respektive jeho „kontinuální adaptace“. Tak, aby politici mohli „reagovat průběžně, nikoliv jednou za dlouhý časový úsek“.

Strategie, v níž si politici nárokují „každodenní“ rozhodování o penzích, je přesně tím, co vládním strukturám nejvíce vyhovuje. Cílem je zakotvit a udržovat nepostradatelnost státu, potažmo vlády v oblasti zajišťování příjmů pro velkou část obyvatelstva. Strůjcem životní úrovně lidí v seniorském věku má být v co největší míře vláda, která průběžně „řeší“ penzijní problém a tím udržuje a posiluje svoji moc.

Jak ale řešit hrozbu zhroucení (hypotetického; nikdo neumí předvídat budoucnost, a to ani vládní statistici) penzijního systému kvůli narůstající nerovnováze mezi počtem příjemců penzí a počtem plátců? Je skutečně nutné zvyšovat věk odchodu do důchodu nad hranici 65 let? Nebylo by efektivnější, kdyby se odvody na penzijní systém zvyšovaly až na hrozivých 40 procent?

Budiž jasně řečeno: další posouvání hranice penzijního věku není reformou systému, nýbrž krajně nepříjemným krokem, zvláště z pohledu občanů. Statistický přístup (lidé jsou čísla a jejich důchodový věk jen „podružný“ parametr) je k mnohým nespravedlivý. Někteří čerpají důchod podstatně déle než po státem předpokládanou čtvrtinu života. Naopak, mnozí plátci penzijních odvodů se (nikoliv vlastní vinou) důchodového věku (dnes zhruba 63 let) vůbec nedožijí. Pokud by se tato hranice posouvala nad 65 let, pak se individuální nespravedlnosti ještě prohloubí. Důchodového věku se dožije méně lidí.

Iniciátoři posouvání důchodové hranice argumentují prodlužováním věku dožití obyvatelstva, k němuž skutečně dochází. Jenže neberou příliš v potaz zdravotní kvalitu života. Jinými slovy, podstatná není jen celková doba dožití člověka, ale také počet let bez zdravotních obtíží a omezení. A hranice (relativně) zdravého života se v ČR pohybuje někde mezi 62 až 65 lety věku. Sedavý pracovní styl moderní doby navíc generuje čím dál větší množství obyvatel, kteří sice zdánlivě netrpí vážnými nemocemi, ale jejichž pracovní potenciál je limitován „banálními“ problémy s vlastní hybností. I když se „ve zdraví“ dožijí důchodového věku, fakticky jsou hendikepovaní a důchodu si příliš neužijí.

Zmiňované „záludnosti“, jako je posouvání penzijního věku, ale nelze považovat za zlou vůli politiků či vládních úředníků. Jsou prostě organickou součástí průběžného, kolektivistického systému, v němž se monopolní centrála snaží formálně řešit důchody jako grandiózní celek zahrnující povinně všechny obyvatele.

Je evidentní, že individuálně vstřícnější a k lidem spravedlivější penzijní systém by dokázal „ušít“ každému na míru jedině soukromý sektor a tržní mechanismy. Zrušení průběžného penzijního systému je však nemožné, a to jak politicky i prakticky, uvážíme-li, že tento státní systém funguje doslova „věky“ a zahrnuje veškerou populaci.

Zdlouhavý přechod na soukromé fondy by navíc znamenal nepředvídatelné ekonomické riziko v situaci, kdy politici čím dál více regulují a svými zásahy rozkolísávají ekonomiku po celém světě. Přenechat v takovém světě penzijní systém „trhu“ (jehož „ředitelem“ je stát a v němž regulatorní zásahy vlád mohou poslat globální ekonomiku do těžké recese), by bylo hazardem. Jakékoliv pokusy o skutečnou zásadní reformu (jako je privatizace, potažmo přechod významné části populace na soukromé fondy) jsou tedy skutečně marné. V tom má ministryně Maláčová pravdu. Všechny ostatní parametrické změny a dolaďování jsou čímsi jako přehrabáváním a přerozdělováním peněz v jedné společné kapse veřejných penzijních kalhot. A navíc jsou ve hvězdách.

Průběžný „státní“ penzijní systém (firmy a ekonomicky aktivní lidé do systému průběžně platí, penzisté z něj průběžně čerpají důchody) musí být i v budoucnu základem. Nic realističtějšího není po ruce. Zdražování důchodových odvodů na 40 % je ale cestou do pekla, nikoliv řešením případných budoucích penzijních problémů. Již dnes je cena práce v ČR vysoká. Její další zdražování by zničilo ekonomiku se všemi fatálními důsledky pro obyvatelstvo i veřejný sektor.

Jedinou skutečnou „reformou“ je vytvářet prostředí pro zvyšování reálných mezd a životní úrovně obyvatel: čím vyšší mzdy, tím vyšší odvody do penzijního systému. Jenže politici konají vše proti přirozenému, a tedy zdravému ekonomickému rozvoji. Deformují trh dotacemi, zvyšují počet státních zaměstnanců (kteří jsou placeni z peněz generovaných tržním sektorem), regulují vše, co uvidí, a ubíjejí tím podnikání i podnikavost.

A tak se opět ocitáme v začarovaném kruhu, z něhož zatím nevede cesta, neboť důchodová krize je jen hypotéza, nikoliv realita. Penzijní systém je dnes díky boomu tuzemské ekonomiky pořád ještě v dobrém stavu. Aktuálně je důchodový účet v plusu 6 miliard, když se za celý loňský rok od poplatníků na penze vybralo o zhruba 25 miliard korun více, než stát přerozdělil na výplatu důchodů… Což jenom dokazuje, že základem udržitelnosti penzijního systému je zdravá, dynamicky rostoucí ekonomika, založená na prosperitě co největšího množství soukromých firem a na reálném zvyšování příjmů obyvatel.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud