Maňák: Závislost na dovozu pracovní síly je v době koronaviru nebezpečnou deformací | info.cz

Články odjinud

Maňák: Závislost na dovozu pracovní síly je v době koronaviru nebezpečnou deformací

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Doba koronavirová má v Česku své paradoxy, jež vedou k zesilování již existujících deformací tuzemské ekonomiky. Jako třeba v oblasti pracovní síly. V důsledku pandemie a vládních zákazů směřuje zdejší hospodářství k problémům, čehož zatím nejviditelnějším důkazem je rekordní prohloubení rozpočtového deficitu vlády. Dalo by se logicky očekávat, že na pracovním trhu začnou přibývat lidé, kteří se budou začleňovat na místa, kde pracovníci chybějí. Alespoň v zemědělství tomu je a zřejmě i bude naopak.

Podle ministra zemědělství Miroslava Tomana (ČSSD) hrozí, že při ukončení nouzového stavu (a ten, doufejme, někdy pomine) bude muset kvůli ukončení víz odejít z Česka až 5 tisíc zahraničních (východoevropských) pracovníků z celkového počtu 20 tisíc. Nedostatek pracovníků v zemědělství se prý tak bude dále prohlubovat.

Tento stav není překvapivý. V posledním období, kdy ekonomika kulminovala, chyběli lidé téměř všude. Hovořilo se o nedostatku až půl milionu pracovníků. Zemědělství není výjimkou, uvážíme-li, že mzdy v tomto produktivním a životně důležitém oboru nemohou konkurovat například platům ve státní správě. Lapálie kolem mizejících zemědělských nádeníků výmluvně vypovídá o neblahém úkazu, kdy zdejší (exportně zaměřená) ekonomika je fatálně závislá na importu pracovníků ze zahraničí.

Koronavirová pohroma – která sice postupně odeznívá, ale jejíž opakování se stává latentní hrozbou – ozřejmila nové riziko, které doposud nebylo bráno v potaz. Tedy riziko náhlého přerušení importu zahraničních pracovníků z důvodu uzavírání hranic, povinných karantén a podobných restriktivních opatření, jaká mohou z Česka ze dne na den udělat nedobytnou „pevnost“.

Jistě, tuzemská „gastarbeitarizace“ není úkazem neobvyklým. Jsou na ní závislé jak vyspělé západní ekonomiky, tak třeba arabské ropné monarchie. Zásadní otázkou je, zda je pro Česko tento trend přínosný, či naopak. Specificky v nové době, kdy další pandemie a z ní plynoucí kritické dopady číhají doslova za rohem.

I v časech před koronavirem bylo jasné, že závislost ekonomiky na importovaných pracovnících má řadu negativních aspektů a je tak ve skutečnosti nepříjemnou deformací. Nyní se ukazuje, že jde o deformaci nebezpečnou. Nejde totiž o pár inženýrů, expertů či vědců z EU. Zahraniční pracovníci u nás masivně „zachraňují“ průmyslovou výrobu i zemědělskou produkci. Jde typicky o dělníky z Ukrajiny a z dalších neunijních (ale i unijních) zemí. A jak jsme viděli, pandemie zavřela české hranice vůči všem zemím světa, bez ohledu na existenci volného pohybu v rámci EU.

Řešením nedostatku dělníků v Česku má být, jak jinak, pouhé flikování děr. Vláda chce pracovníky dovážet, respektive, snažit se usnadňovat podmínky pro jejich příchod do Česka. Nikdo se ani neodvažuje přemýšlet nad tím, že by prázdná místa na polích, ovocných sadech či u výrobních pásů továren zaplnili našinci. Jediným pokusem tohoto druhu byl komunistický poslanec Ondráček, který navrhl poslat na pole studenty v rámci nouzové pracovní povinnosti. 

Nezaměstnanost v Česku se zatím drží na pouhých 3 procentech, když krátkodobé odhady oficiálních míst nepřesahují 4 %. Chmurnější prognózy však hovoří o zániku více než 300 tisíc pracovních míst v důsledku „koronavirového záseku“. Tak či tak, i kdyby důsledky pandemických opatření zasáhly zdejší ekonomiku bolestně (skutečný rozsah pandemických dopadů zatím není jasný), závislost na zahraniční pracovní síle zůstane, tentokrát však již s novými riziky, jež plynou z potenciálních dalších restriktivních krizových zásahů vlády.

Zastavená a dočasně propadlá ekonomika tak sice bude produkovat lidi bez práce, ale nebude produkovat pracovníky na pozice a do oborů, kde lidé chyběli a byli zapotřebí vždy, jako třeba do zemědělství, stavebnictví a další průmyslové výroby. Bez dovozu cizinců není tuzemská ekonomika schopna kloudně přežívat. Její struktura, potažmo struktura celé společnosti jsou deformovány. A to mimo jiné i nepřetržitou sérií regulatorních a fiskálních zásahů vlád všech barev.

Začíná se přitom diskutovat o posilování soběstačnosti Česka v některých oblastech, přičemž zemědělství (a tedy produkce potravin) je jistě první na ráně. I kdyby se takovou „soběstačnost“ Česka podařilo posílit, šlo by o divnou „soběstačnost“, založenou na pomoci zahraničních pracovníků, kteří kdykoliv mohou ze země odejít nebo zůstat stát před zavřenými závorami na státní hranici. Nabízí se otázka, zda nově exponované deformace typu fatální nutnosti dovozu zaměstnanců ze zahraničí by se ve světle nové, pandemické reality neměly stát námětem k zamyšlení nad národohospodářskou politikou a celkovým směřováním Česka.

Nelze opomenout, že závislost na „lidském importu“ (pracovníků typicky ze zemí mimo EU…) se stala exponovaným jevem v době, kdy Česko slaví již 16 let členství v Evropské unii. Změnit trend prohlubující se závislosti na cizincích by však vyžadovalo zásadní transformační kroky, tedy jinou národohospodářskou politiku vlády, potažmo odlišný koncept vládnutí. Takové transformace ale v rámci dnešního systému zřejmě nelze dosáhnout. Nečekaný blesk v podobě zásahu pandemické vyšší moci se mohl stát zlomem, momentem k přehodnocení dosavadních paradigmat. Ale nestal a nestane, neboť současná Babišova vláda je doslova prototypem setrvačné politiky.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud