Odškodňovací zákon v dobách pandemie by byl lepší než kompenzační chaos

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Odškodňování podnikatelů za újmy způsobené vládními protikoronavirovými restrikcemi je v Česku stěžejním úkolem už po mnoho měsíců. Vláda se chlubí tím, jak široce a velkoryse pomáhá, zatímco podnikatelé si stěžují, že kompenzace za omezení či úplné znemožnění aktivit nejsou dostatečné. Do této rozporuplné atmosféry zapadá myšlenka odškodňovacího zákona, který by stanovil jasná a univerzální pravidla pomoci těm, koho vláda poškodila, respektive ještě poškodí svými restriktivními opatřeními.

S návrhem „odškodňovacího“ zákona přišly opoziční strany TOP 09, ODS a lidovci s tím, že jejich cílem je zejména zvýšit rozsah finančních kompenzací. Jimi prosazovaný zákon se vztahuje na všechny podnikatele, jimž protikoronavirová opatření zakázala nebo omezila výkon činnosti. Přisuzuje nárok na poskytnutí státní pomoci ve výši 100 procent fixních nákladů, respektive 50 procent, pokud je podnikatelská činnost „jen“ omezena (a nikoliv úplně zakázána). Takový návrh z řady důvodů nehraje do karet vládním záměrům. Nejde však o jeden konkrétně zmíněný legislativní návrh.

Jde tu o samotnou myšlenku univerzálního zákona, který by stanovil jasná a předvídatelná pravidla pro finanční pomoc z veřejných zdrojů v situaci, kdy státní moc „ve veřejném zájmu“ omezí či zakáže podnikání, typicky z důvodu zásahu vyšší moci. „Spolukoaličníci“ argumentují tím, že velká část podnikatelů dnes – tj. v době koronavirové pandemie a drakonických státních restrikcí – přežívá v obrovské nejistotě s tím, že jsou nuceni vyčkávat, zda se ministři nad tím či oním podnikatelským segmentem slitují a poskytnou mu adekvátní kompenzace. Jde o výstižnou charakteristiku vzniklé situace.

Vládě nelze upřít snahu konat a tedy alespoň částečně kompenzovat dopady všemožných státních zákazů a pandemických regulací. Z ministerských kuchyní se vyrojila přehršle podpůrných programů a subprogramů typu COVID, COVID PLUS či ANTIVIRUS, nemluvě o kurzarbeitu, který se vaří už mnoho měsíců. Do toho ministr průmyslu oznamuje, že drobní podnikatelé dostanou kompenzační bonus, i když jsou třeba v úpadku, zatímco se vede spor o časový rozsah platnosti programu pro sektor „gastro“… V nadsázce řečeno, situace na kompenzačním bojišti se mění každým dnem, a leckdo může mít dojem, že nástroje jsou tvořeny a oznamovány podle toho, jak hlasitě dokáže ten či onen sektor zvěstovat, že byl restrikcemi zasažen a poškozen. Stát se snaží tvářit, že pomáhá všem, což zní slibně. Na druhou stranu, ad hoc praktikovaný přístup plodí negativní průvodní jevy, jako je nepredikovatelnost a z toho plynoucí nejistota. (Přitom, skutečné soukromé podnikání je samo o sobě – bez ohledu na neočekávatelné virové pohromy – činnost značně riziková a tedy nepředvídatelná…).

Nepřekvapuje, že za svůj dosavadní „kompenzační postup“ se vláda od zasažených podnikatelů velkého vděku nedočkala, i když se pánové Babiš i Havlíček již pochlubili, že jim píší a volají spokojení podnikatelé, kteří údajně dostali v rámci koronavirové podpory tolik peněz, kolik by si v normální době ani nevydělali… Paradoxní je, že se takové případy nedají vyloučit. Mnohem typičtější než chvála jsou však stížnosti a nespokojenost s rozsahem, způsobem, potažmo časováním vládní pomoci. Což jenom dokládá, že horkou jehlou šité programy nemusí být úplně nejlépe nastavené, notabene že naléhavě chybí systematická, předvídatelná a férová pravidla. Přestřelka vládních tiskových konferencí, na nichž jsou oznamovány další programy a subprogramy, další přenastavení podmínek jejich předchozích verzí a změny retroaktivních parametrů, se někomu dokonce může jevit jako účelové politické divadlo. Jako představení, v němž se koronavirové problémy stávají předpolím k nepřetržité předvolební kampani.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že předmětem diskuse o odškodňovacím zákonu jsou výhradně kompenzace za škody, jež reálně způsobila vláda v rámci protiepidemických restrikcí. Nikoliv standardní účelové podnikatelské dotace, jejichž cílem je zvýhodňovat ten či onen segment či ještě přesněji, poskytovat národní či unijní peníze těm firmám či podnikatelům, kteří mají ty správné konexe, nebo disponují „kvalitním“ know-how v oboru žádostí o dotace.

Myšlenka univerzálního zákona, který by jasně upravoval, co, jak, komu a v jaké výši bude stát kompenzovat v případě restrikcí vynucených ochranou veřejného zdraví, se jeví jako inspirativní. Takový zákon by jasně nalajnoval hřiště pro podnikatele: každý by věděl, zda vůbec a za jakých podmínek by dosáhl na kompenzace v případě zásahu vyšší moci a následných vládních opatření. Na základě toho by si každý mohl rozmyslet, zda se mu vůbec vyplatí riskovat něco tak ošemetného, jako je soukromé podnikání, jež může být vládou na neurčito zakázáno. Zvláště, když po právě zažívané zkušenosti už každý vidí, jak daleko (či spíše hluboko) si vláda v době krize troufá zajít v omezujících restrikcích vůči soukromému byznysu.

Na druhou stranu by existence univerzálního mechanismu na finanční odškodňování soukromých podnikatelských subjektů mohla být užitečná i pro vládní politiky, neboť by mohli vždy dopředu (když čistě hypoteticky předpokládáme, že se v budoucnu mohou pandemie a podobné situace opakovat) kvantifikovat, jaké pro stát plynou povinnosti a zejména finanční náklady v případě, že státní moc omezí podnikání; ať už celoplošně či v rámci vybraných byznysových segmentů. Předvídatelnost finančních kompenzací by pomohla i vládě, která by při sestavování rozpočtu vždy věděla, jaké maximální kompenzace připadají teoreticky v úvahu. A mohla by si rozmyslet, zda si zákaz podnikání může finančně dovolit.

Nelze opomenout, že nejen vládní protipodnikatelské restrikce, ale i samotné finanční odškodňování má svoji odvrácenou stranu mince v podobě zvýšeného vládního přerozdělování, třeba i ve smyslu toku peněz od firem z „povolených“ sektorů k těm „zakázaným“. Nemluvě o vytváření šokujících dluhových schodků a seker ve státním rozpočtu. Vláda by proto měla vždy automaticky a povinně vytvářet finanční rezervu na krizové situace, potažmo podnikatelské kompenzace. Nosnou a samozřejmou zásadou všeho vládního odškodňování, tedy nejenom hypotetického univerzálního zákona, by měl být princip, že prostředky vynakládané na kompenzace nesmí být dluhové peníze. Tedy, že si vláda na kompenzace musí ušetřit. Nikoliv si na odškodňování neomezeně vypůjčovat z neurčité budoucnosti od budoucích daňových poplatníků. A žít i v době pohromy stejně honosně, jako v časech hojnosti. Obrazně řečeno, když do podpalubí teče koronavirovými děrami voda, nemůže sbor velících důstojníků pořádat na horní palubě hostinu s vybranými lahůdkami ve stylu zvyšování platů a velkorysého rozdávání na všechny strany v situaci, kdy stát části obyvatel sebral její dosavadní (zcela legální) obživu. V dobách státní nouze by se na státním parníku měli uskrovnit všichni státní cestující.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital