Ozdravení veřejných financí je chiméra. Na skutečnou léčbu předluženosti je už pozdě

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | S tím, jak se blíží sněmovní volby a strany chystají své „zázračné“ recepty na lepší zítřky, začíná prosvítat téma uzdravení vládních, potažmo veřejných financí. Jen málokdo si přitom dokáže přiznat nepříjemnou pravdu, totiž, že situace v Česku – pod tíhou nárazu koronavirových dopadů – překročila pomyslný Rubikon. Ozdravení či dokonce úplná léčba veřejných financí je ve skutečnosti chiméra. A pokud snad v úspěšnou léčbu někdo věří, nebo ji dokonce plánuje, pak hrubě podceňuje kruté politické zákonitosti systému zastupitelské demokracie.

Kumulování vládních dluhů v Česku zašlo tak daleko, že se stalo prakticky nevratným procesem. Čistě technicky by jistě bylo možné vládní finance uvést do solidního stavu. Vyžadovalo by to však natolik nepopulární kroky na příjmové i výdajové stránce státního rozpočtu, jaké si nikdo ve vládní funkci nikdy netroufne učinit. A pokud by si přece jen nějaká vláda troufla do rozpočtu radikálně říznout, nepřežila by déle než do nejbližších voleb. A její nástupci by samospádem vše vrátili do zajetých, tedy zadlužovacích kolejí.

Vlády ČR v uplynulém čtvrt století (až na výjimky let 2018, respektive 2016, kdy pomohla mimořádná dotace z EU) „sekaly“ rozpočtové deficity jako na běžícím pásu. V posledním předkoronavirovém roce (2019) tak podíl vládního dluhu na HDP dosáhl úrovně 30 % (na kterou ale poklesl ze 42 % z roku 2014). Nebyl to dluh nicotný, ale krčil se výrazně pod přípustnými 60 procenty, jež povoluje jedno z maastrichtských kritérií EU. Jenže čas a koronavirus oponou trhnuly. Píše se rok 2021 a podíl dluhu letos dosáhne 45 %. A pokud se nestane zázrak, v roce 2024 bude atakovat hranici 55 procent, jejíž dosažení by (hypoteticky) mělo spustit tzv. „dluhovou brzdu“, tedy povinnost státu začít šetřit. Problém přitom není jen formální, spočívající v prolomení arbitrárního limitu 60 %. Problém je věcný: od určité hranice je pro vládu obtížnější financovat splácení dluhů; se všemi z toho plynoucími fatálními důsledky.

Není divu, že kolem nové hrozby se začíná čeřit voda. Stává se předmětem diskusí a politických proklamací. Viz například nejnovější předvolební heslo koalice SPOLU („Zastavme šílené zadlužování státu“), která sice nechce zvyšovat daně, ale zato deklarovala úmysl „naordinovat státu redukční dietu“. Což se snadno řekne, ale těžko provede. Jistě, lze rušit tabulková, ale neobsazená místa. Úspora s tím spojená je ovšem spíše symbolická. Skutečné úspory se skrývají jinde. Jenže uvažovat o snižování platů například učitelům, policistům, hasičům či vojákům, nemluvě o redukci dotací zemědělcům a jiných výdajových grálů je politická utopie.

Nerýsuje se žádný politický plán, který by nastínil přesvědčivou cestu, jak z dluhové hlubiny vyplout na hladinu. Je to logické. Prezentovat veřejnosti těžce nepopulární řešení v praxi nelze. (Natož takové plány realizovat). Muselo by se totiž jednat o drasticky nepříjemné, a tedy sebevražedné politické plány, které jsou v rozporu se snahou stran získat co nejvíce voličů. Většina voličů nechce od politiků slyšet sliby ve stylu „pot a slzy“. Více než 30 let od revoluce a 17 let od vstupu do EU očekávají voliči životní úroveň srovnatelnou s vyspělými zeměmi (co na tom, že ty jsou většinou ještě více předlužené než Česko), nikoliv šetření a méně peněz v peněžence.     

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Proč je naivní očekávat škrty v rozpočtu?
  • A jaká nás čeká budoucnost?
sinfin.digital