KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Česko je už téměř tři roky totálně vymknuto z kloubů a na Fialovu vládu se po roce ve funkci valí ze všech stran lavina opoziční i nezávislé kritiky za údajné nezvládání krizové situace. Na tom by jistě nebylo nic divného, neboť nesouhlas a oponentura je běžnou součástí demokratického systému. Znepokojivé je čím dál naléhavější, všeprostupující volání po státních ingerencích všeho druhu, počínaje masivní „dávkovou“ pomocí různým sociálním a regionálním skupinám, až po čím dál složitější dotačně-kompenzační schémata mířená do soukromých firem. Rostoucí poptávka po ještě silnější vládě a ještě všemocnějším státu, který pro své občany-voliče řeší doslova první i poslední, však může mít v důsledku ještě horší důsledky, než měly covid s inflací a s energetickou drahotou dohromady.
Na konto Fialovy vlády je vytýkáno, že dělá málo pro občany a že by měla ještě více „pracovat“ pro zlepšení situace různých sociálních skupin obyvatel v různých regionech. Chtělo by se říci, že se dnes po vládě chce, aby zařídila, zachránila či vyspravila úplně všechno.
Jistě, takto přefouknuté a ze všech stran se valící stesky a stížnosti mají co do činění i s vrcholící prezidentskou kampaní. Ale není sporu o tom, že spouštěčem nespokojenosti všeho druhu je reálně neutěšená ekonomická situace a to jak na straně vlády (neuvěřitelně vysoké rozpočtové deficity), tak na straně obyvatelstva v podobě rekordní inflace, jejímž nejkrutějším aspektem jsou přemrštěné ceny energií.
I tak je nutno po tisící zopakovat, že současná vláda dnešní krizovou patálii nezpůsobila. Řetězec pohrom jednoznačně nastartovala vláda předchozí, když přitom značnou roli sehrála už dříve uplatňovaná celoevropská antiuhlíková politika, jejímž cílem je měnit klima bez ohledu na ekonomické náklady a drakonické dopady na obyvatele.
