Půlbilionová rozpočtová sekera je nebezpečnou kombinací pandemie a předvolební virózy

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vláda nakonec i letos plánuje zatnout půlbilionovou sekeru do státního rozpočtu, přestože původně počítala se schodkem o 180 miliard nižším. Toto dodatečné prohloubení deficitu je sice očekávaný, přesto ale omračující a nebezpečný vývoj.

Místo 320 miliard rovnou půl bilionu? Vláda se chystá na letošek schválený rozpočtový schodek pořádně přifouknout. Je to tedy zatím jen návrh, který ještě musí schválit sněmovna, kde Babišův kabinet momentálně nemá jistou podporu (komunisté jej „napínají“, jak informuje Právo), ale ukazuje se na tom jedno: průběžná novelizace státního rozpočtu, který kdysi ve své neměnnosti býval pilířem veřejných financí, se v pandemických časech stává koloritem vládního hospodaření. Loni se rozpočet pod vlivem koronavirové pandemie takto „opravoval“ hned třikrát…

Jistě, země je v mimořádné situaci, kdy virus za pomoci vlády znemožňuje „normální“ fungování ekonomiky. Přesto děsí, když kabinet v aktualizované verzi svého rozpočtu zvyšuje výdaje o dalších 77,3 miliardy korun, zatímco se příjmy mají propadnout o dalších 102,7 miliardy.

Faktem je, že loňský rozpočet nakonec neskončil trojnásobně nastavovaným deficitem ve výši půl bilionu, ale propadl se „jen“ o (rekordních) 367 miliard. Bylo možné vést dlouhou debatu o tom, jak vysoký by loňský deficit byl bez koronavirové pohromy. Případně jakou část předimenzovaných výdajů stát investoval opravdu účelně na nápravu škod v ekonomice a kolik naopak šlo na politicky motivovanou spotřebu. Ale už je pozdě; jsme dál a pozornost se přehoupla na dalších 500 miliard.

Ano, je jasné, že část nově vyhloubené rozpočtové propasti vyplývá ze zrušení superhrubé mzdy a snížení daně z příjmu (většiny) zaměstnanců. To byl užitečný krok. Jeho pozitiva plynou automaticky z tisíckrát potvrzené pravdy o tom, že každá koruna, která zůstane v rukou poplatníka – a tedy neskončí v rukou nezodpovědného politika a rozhazovačného státu –, je dobře použitá koruna. Bohužel v situaci, kdy stát lidem sice nechal o něco větší část jejich platu, ale současně je zatížil dalším obřím dluhem, se ta pozitiva poněkud rozostřují. Stát se neuskromnil ve prospěch reálného a trvalého přilepšení obyvatel. Stát se nadále chová tak, jako by se jeho příjmy zvyšovaly; jako kdyby ekonomika rostla a podnikání (které je dominantním zdrojem příjmů vlády) vzkvétalo. 

Nevzkvétá.

Loni se ekonomika propadla o téměř šest procent a výkonu z dob předkoronavirových dosáhne bůhví kdy, ale zcela jistě ne letos. Stát a jeho výdaje přesto kynou. Je to neblahý paradox a nově navyšovaný deficit je jeho hmatatelným příkladem. Vládní výdaje by letos (pokud Sněmovna schválí novelizaci rozpočtu) měly narůst na fantaskních 1,89 bilionu korun. Přitom právě současná pandemická, krizová situace byla mimořádnou příležitostí k přeřazení rychlosti, s jakou stát expanduje (a tedy, neefektivně požírá zdroje, které jsme mohli využít lépe), na nižší stupeň, s kterým by vozidlo (tedy hospodářství) dokázalo relativně ve zdraví přežít. Nebo dokonce k zařazení zpátečky, tedy k redukci vládní spotřeby a státního přerozdělování erárních peněz z dluhové státní pokladny. 

V dnešních objektivně těžkých pandemických dobách by přechod k vládní výdajové úspornosti ve smyslu zmenšování státu, tedy redukci jeho agendy, rozsahu regulací, počtu zaměstnanců apod., byl politicky obhajitelný s poukazem na – s nadsázkou řečeno – vládou nezaviněné snižování příjmů. Jenže premiér a jeho ministři hnáni pudem politické sebezáchovy zvolili zdánlivě jednodušší cestu, jejíž podstatou je „prodlužení“ se z krize. Tedy fakticky neomezené zvyšování výdajů bez vážnější snahy o úspory a zpomalení expanze státu. Touto cestou se ubíráme na úkor budoucnosti země a nás samotných.

Bezstarostné „prodlužování“ se z krize, tedy neomezená kumulace dluhů, v Česku jen vytváří další potěmkinovskou vesnici. Vláda půjčováním peněz vytváří navenek dojem, že má v ruce kouzelný proutek, jímž dokáže vyčarovat hojnost a reálné bohatství. Platy ve veřejném sektoru rostou (což rozhodně není míněno jako kritika odměn ve zdravotnictví; tento sektor poskytuje fatální, nenahraditelné a všemi poptávané, tedy skutečné služby). Nezaměstnanost je uměle držena na přijatelných čtyřech procentech. Hostina pro vyvolené v Česku pokračuje a bude pokračovat, neboť investoři dobrovolně a poplatníci nedobrovolně vládě opět půjčí třeba i dalších 500 miliard. Zatím to prý ještě jde, neboť míra vládního zadlužení v Česku je nižší než v mnoha jiných zemích. Toť jediný argument, který však ukonejší jen toho, kdo žije jen dneškem. 

Může se stát, že rozpočtový deficit bude na konci roku oproti plánu nižší, jako tomu nakonec bylo loni. Na podstatě se tím však nic nemění: ke skutečné prosperitě se nelze prodlužit a už vůbec ne bez zefektivnění nákladů a redukce státu, který paradoxně i v době krize expanduje. Příjmy klesají, výdaje stoupají a vláda to „řeší“ na dluh. Je to, jako by se lékař věnoval jen pacientově teplotě ve snaze kamuflovat neřešenou chorobu uvnitř. V tomto případě je ovšem pacientem stát a jeho hospodaření, kterého sužují virová pandemie a předvolební politická viróza.

SDÍLET
sinfin.digital