KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Rozpočtová mlha vytváří dojem nezávaznosti základního plánu Fialovy vlády na celoroční hospodaření. Aktuální vývoj kolem tuzemského státního rozpočtu, tedy základního hospodářského zákona země, boří veškeré tradice. Zatímco v předkoronavirových a „předválečných“ časech měl tento zákon roli jakž takž pevné opory pro vládní politiku, nyní působí jako trhací kalendář z neznámo kterého roku. Poslanci v září začali projednávat státní rozpočet, na čemž by nebylo nic divného, nebýt toho, že jde o rozpočet na letošní rok. Současně je ve značných porodních bolestech tvořen rozpočet na rok příští.
Tohle tu opravdu ještě nebylo. Začít v září projednávat další (letos druhou) novelu rozpočtu na právě probíhající rok, je neslavný rekord, jenž černou tuší předznamenává nové, horší časy. Zdrcenou veřejnost už pramálo vzrušuje, že sněmovna, respektive její koaliční většina, zvyšuje deficit z 280 miliard na 330 miliard korun. Schvalovat na podzim, tedy čím dál blíž konci roku, nový státní rozpočet na rok, který – když lehce nadsadíme – téměř uplynul, dokresluje podivnost doby, v níž se současně chystá rozpočet na rok 2023, jehož kontury jsou také rozostřené.
Hledat vinu za nestandardní postup nelze primárně u Fialova kabinetu. Jde spíše o neklamný důkaz a tíživý projev nezodpovědného hospodaření předchozí vlády a nečekaných vnějších okolností, covidovými peripetiemi počínaje, přes ruskou válečnou invazi, až k iracionálním důsledkům Green Dealu.
Orwellova dystopie
Tak či tak je zpětné schvalování aktuálního rozpočtu, tedy zákona, jež by správně od 1. ledna měl pevně tvořit betonový pilíř veřejných financí, kontroverzní aspekt nové, covidově-válečné ekonomiky. Poslanci fakticky nevytvářejí hospodářský rámec pro budoucnost, ale vlastně jen dodatečně legitimizují či dokonce „vytvářejí“ minulost, což – nezamýšleně – připomíná svět Orwellovy dystopie. Poslanci za to fakticky nemohou. Jsou oběťmi reality, kterou nedokáží měnit. Mohou ji pouze formalizovat, potažmo legitimizovat. Všechno je vzhůru nohama: ekonomika a politická realita řídí konkrétní politiky a jejich konkrétní kroky.
Klíčový aspekt je v tom, že Česko nejenže nadále projídá svoji rozpočtovou budoucnost, ale čelí už tváří v tvář problému projedené přítomnosti, která se v dobách babišovských vlád možná jevila (někomu) jako růžová budoucnost. Ona myticky „zkonzumovaná“ budoucnost se již zhmotnila v naší přítomnosti.
Není pak divu, že dodatečná projednávání a měnění „platného“ rozpočtu mohou vést k pocitu, že jakýkoli návrh či „definitivně“ schválený rozpočet nemají v praxi téměř žádnou váhu. A tak se v jistém smyslu stávají zbytečnými vzhledem k tomu, že dochází k jejich průběžným revizím, lepením a manipulacím s deficitem, odhadovaným na základě nejasných dojmů o budoucím vývoji. I dříve se mohlo státní plánování rozpočtu na více než rok dopředu jevit jako eskamotérství, dnes však jde doslova o věštění ze skleněné koule.
